ZVLÁŠTNÍ SVĚT

Blíží se čas dovolených a i když nejsme škola, ale sociální služba, a i když máme svou práci i klienty rády, přesto bývá konec června náročný a o to víc se těšíme na dovolenou, kterou už nutně potřebujeme. A i naši klienti si od nás možná na nějakou dobu také rádi odpočinou. To se asi od reality neliší.

Je po obědě. Vaříme kávu, sobě i některým kávychtivým klientům. Marně doufáme, jako každý den, že si ji vypijeme v klidu a v pohodě. Ale patnáct až dvacet minut, po kterých vždy prahneme, nám opět není dopřáno. Někteří klienti se pohybují v naší blízkosti a užitím svých oblíbených rituálů se snaží upoutat pozornost. Poznámky o jakéms takéms kratičkém poledním klidu, s prosebným výrazem ve tváři, se u nich nesetkávají s pochopením. Nepomáhá ani naše mlčení. Naopak, pro některé je to povel k tomu, aby kolem nás začali kroužit ve stále menších kruzích. Viki si prostě rovnou sedne vedle mě a velmi intenzivně a urputně potřebuje několik odpovědí na mnoho otázek opakujících se stále dokola: ,,co bude dnes k obědu, nechci plavky, kam pudeme po obědě, kdy přijde farářka, kdy budeme zpívat,...". Většinou sama vyhodnotí, jestli ji naše reakce patřičně uspokojila, nebo zda má ještě pokračovat. Neuspokojila. Tak si dáme ještě jedno kolečko. A pak přeci jen odchází odpočívat. Jeden z mála neautistů, Petr, postává u kuchyňské linky a zřejmě nabyl dojmu, že je vše takové málo akční. Takže to vylepšil. Začal pomalu křičet, řičet a po chvíli přidal i fackování sebe sama. Ale bedlivě po očku sleduje, co my na to. Vztek, zdánlivě bezdůvodný, je adekvátní jeho mentálnímu věku zhruba kolem dvou let. Právě v tuto chvíli okolo Petra proklouzne stodvacetikilový Jindřich, radostně nesoucí špinavý hrnek od kafe. Míjí vztekající se postavu, jako by ji snad ani neviděl. O nějaké účasti nemůže být ani řeč. Vždyť přeci nese špinavý hrnek a nemůže se dočkat, až ho vypláchne, utře utěrkou a rychle uklidí mezi ostatní čisté hrnky. A že zbytek zaschlého lógru ulpěl na utěrce, a že hrnek tak nějak celkově odolal očistnému procesu, to Jindrovi nevadí. On je se svým ,,úklidem" naprosto spokojený. Úplně září radostí nad dobře vykonanou prací. Už se ani nesnažíme hned vyběhnout a vše napravit. Dávno jsme si už všechny zvykly každý hrnek umýt těsně před použitím. Pauza na kávu je u konce a je čas k dalším aktivitám. Vstávám od stolu a v duchu si promítám před očima uplynulých pár minut. Dvě kontrastní postavy, jedna vzteklá a zoufalá, druhá nadšená a veselá. Byly tak blízko vedle sebe, a přitom tak strašně daleko.....uvědomuji si absurditu celé situace.

---