Setkání

žádnej objev, jen tak

 Šli jsme po ulici a Víťa byl opět zabraný do svého snu.
 \"Ten zádrhel v programu už jsem vyřešil,\" vykládal, \"a zbejvá mi jenom pár drobností. No a ten pohon, samozřejmě, nad ten jsem ještě nesáhl, ale to už je fakt poslední věc a pak letíme. Tak o prázdninách, počítej s tím.\"
\"To určitě,\" zasmála jsem se. O svém stroji času mluvil už dlouho a sliboval mi, že mě vezme s sebou na výlet, až bude hotový. Taková hloupost! Víťa věděl, že na ten jeho nesmysl nikdo nevěří, ale to ho vůbec neodradilo. Věnoval mu spoustu svého volného času a pravidelně mě informoval o  pokračujících pracech.
 Lezl mi s tím už trochu na nervy.
 \"Hele, tamhle jde máma,\" hodila jsem hlavou směrem k ženě jdoucí proti nám. Víťa se tím směrem taky zadíval, ale to už mi došlo že jsem se spletla. Tahle paní jí byla podobná jenom trochu a navíc byla asi o trochu mladší. Radši jsem se zas zadívala jinam, ale ona si mého pohledu mezitím všimla a zamířila k nám.
 \"Ahoj,\" pozdravila, jako by mě znala.
 \"Ale...,\" zakoktala jsem, \"já jsem si vás asi s někým spletla.\"
 \"Já tě znám,\" řekla, \"i když ty mě asi ne. Schválně, mysli si nějaké číslo,\" zatvářila se najednou pobaveně.
 To jsou mi nápady. Tak třeba stotřicet devět, to je moje oblíbené.
 \"No,\" kývla jsem na ni, jako že jsem připravená.
 \"Sto třicet devět. Ještě jedno?\"
 No páni, jak tohle může vědět. Vypadala, jako když se baví na můj účet. Asi mě fakt zná, svoje oblíbený číslo už jsem pár lidem prozradila. Znova? Třeba... šestku.
 \"Šest,\" řekla po krátkém zaváhání.
 To už začíná být podezřelé. Tak ještě do třetice, ne? Jestli mi uhodne tři čísla, tak asi fakt začnu věřit na duchy, víly a možná i na Víťův stroj času. Padesát sedm.
 \"A které teď?\" zeptala jsem se.
 Žena váhala o něco déle než předtím. Vypadala teď trochu zmateně, jako by její věštecké schopnosti přestaly fungovat. Očividně.
 \"Nevím,\" řekla nejistě, \"už jsem ho zapomněla.\"
 \"Vždyť to bylo teď. Mám si ho myslet znova?\"
 \"Ne, to už je dávno,\" odpověděla nelogicky a vypadala trochu nepřítomně. \"Já už musím běžet, ráda jsem tě viděla.\"
 A zmizela v davu.
 Víťa po celou dobu rozhovoru - vlastně dost krátkého - jenom mlčky přihlížel. Teď vyprskl smíchy.
 \"Co to bylo za ženskou?\"
 \"Nevím,\" váhám, ale něco mi vrtá hlavou. Co je dávno? Co tím myslela? Chvilku jsem Víťu nevnímala a ten se samovolně vrátil ke svému oblíbenému tématu.
 \"No a jak jsem říkal, ten...\"
 Skočila jsem mu do řeči: \"Asi máš pravdu, Víťo, půjde to. Ale nevím nevím, jestli to stihneš do letošních prázdnin.\"

---