V bubnu Můstku

V bubnu Můstku
V místě, kde se Václavák vlévá do ulice Na Můstku, to vře jako v bubnu pračky. Lidé sem tečou od Muzea pěknou rychlostí, proud je převrací a mele s nimi o sto šest. Až pod Orlojem je to vyplivne, trochu pomačkané, ale spokojené, že smrtka nad nimi cinká jen jako.

Chůze po dně Příkop
Pražské Příkopy stahují ke svému dnu dobrovolníky z celého světa. Na Můstku je vyprovází stařešina, kouřovými signály ukazuje cestu, pokud ovšem vane správný vítr. V tom kouři mizí párky, uzená kolena i poslední přání mořeplavců. Odrazy tváří ve sklech výkladních skříní pak podají svědectví, zda šli údolím stínů beze strachu.

Rány ulic
Dívka odkrývá zeleně tetovaný bok. Vypadá to jako šlehnutí medúzou, dobrovolná rána. Když tu pod lipkami člověk sedí dlouho, možná se taky stane takovou dobrovolnou ranou v boku ulice. Někteří jsou skutečně rozpití jako barva pod kůží. Ale ti sedí o lavičku dál. Mizím.

Náměstí padlých hlav
Kdo by neviděl, že toto město je staré. Název náměstí má skrýt pravdu: ano, i tudy tekla mezerami v dláždění krev. Náměstí padlých hlav. A už se zase kutálejí. V davu více než dvacítka dívek. Mají výrazy tváří z proutěných košíků. Japonky vpadlé do historie a příliš ostrého slunce.

Alejí kosmonautů
Ulice V Kolkovně je jako česká Alej kosmonautů. Tudy se chodí za odměnu, livrejovaní hoši drží limuzínám výfuky a děvčatům hoří oči. V některém z barů možná právě teď popíjí barevný koktejl slavný tulák po hvězdách. V padnoucím skafandru a s raketou před lokálem. Tady se doufá v šťastný start na oběžnou dráhu zahálky a televizní slávy.

Pikola za Haštalem
Za Haštal se chodí už jen pikat. Všichni hrající si dospělí zůstali ponořeni do sedaček zahradních lokálů o ulici blíž epicentru vkusu: Pařížské. Kdo tedy dojde až sem, do zlomeného stínu kostela, stává se podezřelou postavou. Babou. Pro většinu je tady totiž údělem pasivita, schovat se a jen tiše rozhrnovat pěnu svého espressa. V duchu počítám do sta. Už jdu!