Kdopak to za mě pláče

Bude to geniální, v tom, jak to popírá samo sebe. Něco z cementu. Beru do ruky a dvakrát otáčím. Jsem přesně tam, kde být mám. V dnešní době. A zase mám nad hlavou to veliké KDYBY. Děkuji za svou souměrnost. A najezený jsem. Pak se ti to všecko vykouří z hlavy. A přijde šero přijde noc. Slunce Ti sálá už jen ze spálené kůže. Jak jsi stál celý den nad míchačkou. Musíš znát svůj dech. Uvolnit se v tom napětí. Pak jsi jako kotě. Přeji si potkat Tě s archaickým úsměvem. Jak jen tak sama sedíš u stolu a jsi tak usebraná, že si Tě nikdo ani nevšímá, kromě barmana. A Ty sedíš u stejného stolu od rána. Kdopak to za mě pláče? Cítí mou bolest, ale nezná mě. Neznáme se? Chybí mi velké a těžké kamení, které bychom obcházeli. A žili v chladném prostoru mez nimi. Chybí mi to, co jsem měl, o to je to nejhorší. Mám zase ksicht jako dobrman. Bože, v jakém to městě vlastně jsem? Kdo ví, co mě ještě čeká? Mám co jsem si zasloužil.

---