Brouk

Vymyslel jsem ale ďábelský plán.

V této staré vile z roku 1928 nežiji trvalým bydlištěm již dobrých pět let. Moji předci vlastnili tento dům po generace (tři) a před druhou válkou i v jejím průběhu zde našlo útočiště mnoho příbuzných i nepříbuzných, kteří se vlivem osudu dostali do nesnází. Po revoluci, kdy padl konečně a znovu do našeho soukromého vlastnictví, se do přízemí nastěhoval můj otec se svou mladou přítelkyní. Idylické soužití kazil pouze zlý strýc sídlící v prvním (a posledním) patře domu se dvěma balkóny, jež si nárokoval nejhezčí kus zahrady, největší objem teplé vody a nejmenší částku na opravu fasády. Tehdy mu bylo něco přes padesát let. A dnes, s blížící se sedmdesátkou, vypadá snad lépe a zuřivěji než kdy dřív. Jediné, čím se jeho stárnutí projevuje, jsou čím dál tím absurdnější příčiny žabomyších válek. A vyhlídky nejsou růžové. Jeho matka se dožila devadesáti tří let. Požehnaný věk, ale spousta lidí si ho zkrátka nezaslouží. Zlý strýc a můj otec se budou v této staré vile z roku 1928 handrkovat asi do konce věků. Někdy jsem rád, že jsem tomu unikl. Před pěti lety se totiž můj otec nechal se svou již ne mladou a ne přítelkyní rozvést. Shodou okolností byla tato paní mou matkou. A tak jsem opustil rodný dům. A po dalších třech letech, kdy jsem úspěšně složil zkoušku dospělosti, jsem opustil i svojí matku. Ale stejně se sem rád vracím. Působí to tu klidně na moje nervy a deprese. Těmi trpím už dobré dva roky. Přátelé říkají, že je to alkoholem. Věřím jim, ale co s tím?

Klidný starý rodný dům působí na moje nervy jako balzám na duši. Zvlášť když venku prší a kapky deště jemně bubnují o plechový parapet, již desítky let nenatřený. Jen škoda toho nepořádku. Ne že by tu byla přímo špína, to ne, ale o pavučinu sem tam zavadíte. Někdy se to ale hodí. Třeba když nemáte to srdce zabít brouka.

Málem bych na něj zapomněl. Zeleno-hnědý, s křídly bez krovek a dlouhými tykadly, jimiž osahává okolí (nebo ne?). Zmateně naráží do rozžhavené žárovky a po chvíli se usazuje na stěně. Až zhasnu světlo, může být kdekoliv. A pravděpodobně bude na mé obnažené tváři. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. To nesmím dopustit. Napřáhnu ruku, připraven uštědřit broukovi první a poslední ránu. A v tu chvíli ke mně otočí hlavu. Jeho velké černé oči na mě civí s prosebným výrazem.

„Nedělej to,“ pronese tiše.

Za okny není jen déšť. Může tam být cokoli. Často trpím spánkovou obrnou a vídám na zahradě mezi stromy pokuřující postavy volající mé jméno a dožadující se vstupu dovnitř. V tu chvíli jsem znehybněn ve své posteli, nicméně všechno vidím naprosto jasně. A když se mi konečně podaří dostat se z pevného neviditelného sevření, nejsem si jist, zda se to stalo nebo ne. A čím víc přicházím k sobě, tím víc je mi jasné, že se to nestalo. Zároveň jsem si ale jistý, že se to stane příště znovu. A někdy je to horší než jindy. To potom slyším pláč malého dítěte deset centimetrů od mé hlavy. Nikde jsem s tím nebyl. Je to normální? Je to morální?

No a já jsem si nakonec uvědomil, že toho brouka prostě zabít nemůžu. Nějakým zvláštním nepopsatelným způsobem mi došlo, že prostě nedokážu vzít život vlastníma rukama. Je to proti mojí přirozenosti.

Pro staré vily z roku 1928 jsou přirozené vysoké stropy, vlhké zdi a temné rohy. Když tady člověk nežije minimálně dvacet čtyři hodin denně sedm (nebe alespoň šest) dní v týdnu, přijdou nevítaní nájemníci. A začnou si rozestýlat postele po všech koutech. Doslova.

A tak jsem toho brouka prostě hodil do jedné z těch pavoučích sítí. To je přece přirozené. Koloběh života. Potravní řetězec- Pavouk se navečeří a já se v klidu vyspím. Oboustranně výhodný obchod. Třetí strana z toho vyjde hůř, přiznávám.

Pavouk se nedostavil, kde vězí? Netuším, nic neřekl a prostě nepřišel. A brouk tak umírá bolestivou smrtí zachycen v pavučině, neschopen se sám vymanit. A umírá dodnes.

Omyl. Když jsem ráno otevřel oči, shledal jsem pavučinu, jemně se třepetající v téměř neznatelném průvanu, prázdnou. Brouk byl pryč. A já si teď představuji, jak v černočerné tmě noci desátého července roku dva tisíce čtrnáct leze zeleno-hnědý brouk s křídly bez krovek do jednoho z mých tělních otvorů.