Kapitoly Falmirie - V zajetí ledu, č. I

V ZAJETÍ LEDU

Slunce se již ostýchavě schovávalo za obzor a jako rudý příliv začalo pomalu zaplavovat načechrané sněhové polštáře ustlané na rozlehlých pláních. Vzdálené vrcholky hor odhalovaly svoji černou siluetu v záři uvadajícího slunečního svitu. Majestátný opeřenec vysoko na obloze zazpíval svoji poslední denní píseň a odletěl pryč, aby vládu nad přicházející noční oblohou přenechal nehlučným večerním tvorům. Jindy mocný vítr se nyní po pláních procházel vlažným krokem a tu a tam nakouknul do sněhových závějí, jakoby se chtěl ujistit, že jeho děti jsou již uloženy a připraveny ke spánku. Zanedlouho měla začít další dlouhá noc na špici světa – Ledových pláních – a osamělý muž se těžkopádně prodíral závějemi sněhu.

Rukama si rozrážel cestu a zůstávala za ním dlouhá a hluboká stopa. S námahou odhazoval sníh před sebou, který se mu lepil na husté strniště pokryté drobnými ledovými krystalky. Škvírami v jeho kožešinovém oděvu se mu bílý prach dostával na holou kůži a jako nepříjemný parazit se do ní provrtával. Čas od času si proto sundal rukavice a sníh z nich vytřepal. Jeho nohy mu sotva sloužili. Měl je celé ztuhlé a přestával cítit konečky prstů. Avšak usilovně kladl jednu přes druhou, těžce a pomalu, krůček po krůčku, jako člun na širém moři zápasící s vlnami. Od pusy se mu při výdechu vznášel namodralý oblak páry. Věděl, že musí přidat. Ale sil ubývalo a den se krátil. Musí to stihnout. Jinak zůstane utopen v tomto bílém moři bez vln. Pláň však byla dlouhá a jeho cíl, malý skalnatý vrch přímo před ním, byl stále nedosažitelně vzdálený. Přidal proto na tempu a cítil, jak mu plíce zaplavuje ledový vzduch.

„Hlavně nesmím zpanikařit. Nesmím! To je to nejhorší, co můžu udělat. A zachovej si chladnou hlavu.“ Říkal si v duchu. „To by nemusel být problém. V téhle zapomenuté mrazivé pustině je chladné ledacos. Ale jen ne moje hlava!“ Přistihnul se, jak tuto větu vykřiknul. Překvapilo ho to a na chvíli se zarazil. Jeho hlas zněl odevzdaně, dutě a bez života. Vlastně se velice podobal jemu samotnému. Nikdy si nemyslel, že ho tato krajina tak zničí. Hladovění, strach o život a nouze o dřevo na oheň se pro něho staly každodenní rutinou. Ale měl jasný cíl, úkol, na který zbyl sám. Jediný muž na Ledových pláních schopný tento úkol splnit. Alespoň v to doufal. Stál tam pod zapadající oblohou ještě nějakou chvíli a v hlavě mu proběhlo dalších pár myšlenek, než si uvědomil, kolik času nyní promarnil. Zachvátila ho panika. Panika, které se chtěl vyvarovat. Podíval se kolem sebe. Nic. Temno. Nevěděl, co se děje. Svět před očima se mu točil a on ztrácel pojem o prostoru. Z posledních sil se proto vrhnul proti svému protivníkovi – dlouhé hradbě ze sněhu. Prohrabával se jí, odhrnoval ji na stranu a tělem si prorážel cestu. Nedbal již na to, že měl sníh zapadaný za svým oblekem z kožešin. Nedbal na palčivé štípání mrznoucích prstů. S hlasitým vřískotem se probíjel dále. Ničil svého nepřítele, bořil tu ohavnou bílou zeď. Jediné, co ho nyní zajímalo, byl jeho život. Pokud se na této pláni zdrží ještě o chvilku déle, zemře.

Nevěděl, jak dlouho byla jeho mysl zatemněna závojem, když se nakonec pobral z černého snu, ale svět kolem něho nyní začínal znovu nabírat své pošedlé obrysy. Slunce se již schovalo za obzor a noc již ukazovala svoji krásu v podobě tisíců malých světélek. Zářivě bílý a ostrý srp půlměsíce měl přímo před sebou. Ležel zády na tvrdé skalnaté zemi a jeho oči kmitaly z jedné strany na druhou. Ztěžka vydechoval namodralé obláčky páry, které byly ihned unášeny slabým větříkem. Ten mu občas nafoukal do uší a nechtěně tak přerušil ledové ticho vznášející se nad pláněmi. Krk měl vyschlý a nepříjemně ho studil. Stejně tak jeho hruď, ruce a nohy. Zkusil se pohnout, ale celé tělo ho bolelo. „Nic naplat, musím se hýbat.“ Opřel se tedy lokty o zem a s námahou se posadil. Zrak upřel před sebe a v namodralém nočním svitu spatřil obrovskou zasněženou pláň. V ní byla jako jizva zabřednuta hluboká a dlouhá stopa. Rozpůlila pláň ve dví, jako chladný ocelový meč půlí nebohého muže. „Zvládnul jsem to. To nejhorší mám za sebou.“, pomyslel si. Chvilku ještě odpočíval a užíval si krásného výhledu, ale začínala mu být zima. Pot na rozpáleném těle začal pomalu chladnout a v noci přituhovalo. Vstal tedy ze země, protáhl si bolavé nohy a ruce a levačkou se pokusil cosi nahmatat na zádech. „Co to sakra…­“ hlasitě zaklel, když zjistil, že nenašel hledaný předmět. Zkusil to znovu, ale se stejným, výsledkem. Rozhlédnul se tedy kolem sebe. Jeho oči netrpělivě obrušovaly povrch tvrdé skály a po něčem pátraly. A potom to spatřil. Byla to část jeho vybavení připnutá na dřevné konstrukci, která se nasazovala na záda. Ležela několik desítek metrů od něho, ve sněhu, na pláni. Chvíli tam tak stál a přemýšlel.

„No, to mi ještě chybělo. Spací vak, dřevo na oheň a sušené maso. Navíc můj meč. Potřebuju to vše, nemám na vybranou. Do staré plesnivé děvy!“ Ulevil si nahlas nadávkou. „Ale udělám to jednoduše.“ Přemýšlel dále. „Vrhnu se tam, poberu, co můžu a mažu nazpět. Nic víc, nic míň.“

Ještě chvíli hleděl na své věci, poté se párkrát zhluboka nadechl, rozběhl se a skočil znovu do pláně. Nemusel vynakládat ani moc síly, protože pokračoval nazpět v již vyšlapané stopě. Hlavu měl však zvednutou a neusátle se rozhlížel kolem sebe. Sledoval nejbližší okolí, ale i matně nasvícené sněhové polštáře v dáli. Nad svoje očekávání postupoval velice rychle, ještě pár kroků a bude u cíle. Už, už, stačí jen natáhnout ruku a...

Z nenadání se ozval zvuk ve vysokém tónu, který v mužově těle zastavil krev v žilách. Ztuhnul s rukou nataženou, jako oběť vraha v posledním zoufalém pokusu o obranu. Zorničky se mu rozšířili, žaludek mu sevřel ocelový stisk strachu, celé jeho tělo se zatřáslo a chlupy na kůži se zježily. Oddechoval nyní těžce, ale rychle. Musel jednat. Popadl svoje věci, přehodil si je přes záda, ale v tom zjistil, že mu na nich zcela nedrží. Na levé straně dřevěné konstrukce byl přetrhlý kožený proužek, který se přetahoval přes rameno. Vzal tedy oba dva přetrhlé konce a pokusil se je svázat. V rukavicích to šlo těžce, sundal je tedy a s třesoucími prsty je začal svazovat. „Dělej, dělej.“ Šlo to pomaleji, než předpokládal, ale přeci jenom se mu to podařilo.

Nyní se zvuk opět ozval, blíže, hlasitěji a s větší hrůzou než před chvilkou. Cosi se blížilo přímo k přímo němu…