Poznání

Myslel jsem si, že jsem znalec,

všech razítek majitel,

jenže vždycky byl to mazec

a já byl ten trpitel.

Myslel jsem, že duše ženy,

je to co mám v malíčku,

cítil jsem  se jak čočka z Jeny,

ve vztahovém nebíčku.

Dostal jsem se vždycky brzy,

tam kde žena pramení,

neslyšel jsem nikdy slzy

a srdce jak kamení.

Až když znetvořil jsem dílo,

sobecky a tvrdě,

měl jsem často v očích bílo

a tvářil se hrdě.

Nikdy jsem se neotáčel,

jenom vpřed, ni oblouk,

vlastní chtíč a ego smáčel,

za mnou vždy jen palouk.

Žádné zlo však nevyprchá,

žádný cit se neztrácí

a tak často vzniká mrcha,

roky ležíc v bodláčí.

Ta už není hebkou laní,

nejedná už v pokleku,

plnou náruč vlastních zbraní

i když je jí do breku.

A potom jsi lovnou zvěří,

teď už Ty jsi na kolenou,

už Ti nikdo neuvěří,

odměňován vlastní ženou.

S každým řádem duše chřadne,

odchází kus lidskosti,

všechno hezké v Tobě vadne,

není ani lítosti.

A pak Tě to nepřekvapí, ta nebolest a necítění,

nemůžeš být zasažen, máš doživotní imunitu,

všechno kol dokola se najednou krutě změní

a teď tu dál s lidmi žij a tvoř, prostě hnij tu!

Akce a reakce, jo Newtone,  jsi třída,

poznání jeví se tak pro smích nebo k pláči,

když rány rozdáváš,

čeká Tě jenom bída,

mně slzy odešly a smích už neskotačí.

Tak jsem tedy prozřel, zkušeností mraky,

jenže to prozření je v nastaveném čase

a za mnou jen pouštní palposty a praky,

snad sudí brzo nezapíská v hlase

a kdyby náhodou se upísknul již brzy,

tak věřte, ženy moje, že mě to vážně mrzí,

ale už nemám vážně slzy....