Za hranicí mysli

Jsme tak hluší k vlastním potřebám, každou minutu, každou vteřinu, neustále dostáváme vzkazy a znamení, které jsou nám podávané ve formě vlastních pocitů, intuice či vhledů.  Člověk může jít proti vlastní intuici, ale nemůže proti ní zůstat napořád. Něco nám říká, kam máme jít a čemu se vyvarovat. Sami moc dobře víme, co máme dělat, jen občas - nejsme k sobě upřímní, jsme zaslepení přáními jiných, představami o tom, jaké by to mělo vše být. Jsme jako nemocní, když jsme neustále ve světě naší mysli, předpokládajíc, že je to nejcennější nástroj, který máme k dispozici. Usmívám se, když vím, jak obrovskou sílu s sebou nese jen pouhé nahlédnutí za hranice mysli. Ta síla, která se skrývá uvnitř, by byla schopná přivést nepřipravené k šílenství, nevědomé k naprosté panice a vše a hmotné rozdrtit v prach.

Když jsem stála a věděla, že okovy našeho vězení si neseme sami a že nyní nastává čas probouzení do své pravé podstaty. Má přání nejsou jiná, než být, vidět, poslouchat. Viděla jsem to šílenství kolem sebe a uvnitř zůstávala nehybná. Věděla jsem, že mohu cokoliv a zároveň nemusím nic. A přesto tohle uvědomění nebylo celistvé, když jsem večer ulehala, ani ráno, když jsem se probouzela. Stále něco zůstávalo na dně mé bytosti, usazené a tak jsem se rozhodla, vytáhnout tuhle neznámou sílu do vědomí, abych se s ní mohla lépe seznámit. Člověk se běžně potýká se svými osobními strachy a obavami, ale tohle bylo daleko za hranici osobního – tohle byl jako strach veškeré lidské existence nahromaděný v průběhu lidské existence, tohle byla marnost veškerého života na zemi a veškerého počínání, tohle byla nejistota toho, kým jsem a odkud pocházím. Tahle hrůza mě ochromila v několikadenní paralýze a modlitbách, ve kterých jsem zůstala jen sama. Ten tichý hlas šeptal zcela zřetelně: „Zůstaň sama se sebou, neboť je to pro tebe velmi důležité. Můžeš hledat pomoc kdekoliv venku, ale nenajdeš ji.“.

Zoufalství nabíralo na síle a já věděla, že není jiné možnosti, než hledat vlastní zdroj … v sobě. A tak jsem se ponořila. A zde nastal jeden z okamžiků, kdy jsem věděla, že slovy mohu vyjádřit jen malý zlomek toho, co se stalo. A zde byl počátek všeho nového – prázdné místo na duši začal vyplňovat život svým mysteriózním dechem, plnící mé tělo rovnováhou, ale zároveň sílou a odvahou. Věci okolo mě se začali stávat podivně synchronní, rozšířené stavy vědomí mě nutili balancovat na hranici normálního života a šílenství, ve vědomí se mi objevovali živé příběhy, které nepatřily do tohoto života, v meditacích se mi objevovali symboly, pohledy do očí říkaly více, než tisíce slov. A já chtěla mlčet.