Sen,ve kterém byl květen

Sen,ve kterém byl květen

Víš,mně se nikdy sny moc nezdály...a nebo jsem si je asi nepamatovala. Ale tenhleten vydal za stovky zbytečných snů o zbytečných věcech,které jsem udělala,než jsem šla spát.Byl zrovna květen v tom snu.Ptáš se,jak se pozná květen? To musíš tak nějak tušit. Tušení května je totiž úplně jiné než třeba tušení prosince.A já tehdy tušila květen a věděla,že je po válce.Asi po té druhé,protože jsem na sobě měla zelené šaty svojí babičky.Té,co občas zapomene vypnout sporák,nebo zalít čaj,ale to jenom když se zabere do integrálů,derivací a součtových vzorců. Kde jsem to zkončila? Aha! Měla jsem zelené šaty a uklízela ulici.Byla plná kusů omítky a sutin.Rozbitá a ohořelá torza domů objímala náměstí. V ulici postávaly dvoukoláky s tou trochou věcí,která každému zbyla .Spálené stromy kvetly  bezbřehé lidské tuposti navzdory. A uprostřed toho všeho stáli usměvaví  lidé.Lidé šťastní tak jako ještě nikdy.A já se nachvíli narovnala,abych viděla oblohu,abych si poslechla švitoření vlaštovek,kterým ještě stálo za to se sem vracet. Začala jsem si zpívat něco o vodě. A pak jsem se ohlédla po tobě.Stál jsi naproti přes ulici a zametal omítku,která se vzdala kulometům.Viděla jsem jen tvá záda,ale cítila jsem,že o mně víš.Dýchala jsem zhluboka naše společné vnitřní ticho.My jsme nepotřebovali slova.Byli jsme dvojjediní.A já byla zamilovaná.Poprvé v životě doopravdy zamilovaná. Patřila jsem  k tobě a všechen zmatek,bolest,strach,nejistota...včerejší palčivá intenzita toho všeho se rozplývala jako cukrátko na jazyku.I dýchat bylo tak nějak snazší. Vlaštovky švitořili,luční kobylky ( No to já taky nevím,kde vzaly kobylky na rozbombardovaném náměstí! )uspořádaly koncert a budík vřeštěl svoje monotónní pipipipíííp.

Otevřela jsem oči a byla zamilovaná.Do někoho,komu jsem nikdy neviděla do tváře.A víš co? Mám dokonce pocit,že jsi nejspíš nebyl z nejkrásnějších.A mně je to tak srdečně jedno!! Ve tmě za zavřenýma očima je důležité jen to,jak ti bije srdce,jak dýcháš,jak jsi...a kdo jsi.

Zmatená jsem seděla na kraji postele a nového jitra.Tolik jsem toužila vědět,kdo jsi.Koho jsem vlastně dnes nad ránem potkala? Nakonec jsem na to nepřišla,ale s jistotou vím,že tě od někud znám,jen si vzpomenout...

A tak si tě nosím dál za zavřenými víčky.Kdyby ses náhodou poznal,dej mi vědět. Bojím se,že sama už tu lásku neunesu.