Něco okolo páté teprve svítalo

Něco okolo páté ráno teprve svítalo.Ulice pomalu otevírala oči,aby si prohlédla prvního ranního chodce. Drobná vzpřímená postava kráčela krokem tak rázným,že z ní navzdory neveliké výšce šel až strach. Černé šaty za ní impozantně vlály a podpatky klapaly ve fortissimo.

Sarah Schwarz, ta tragikomická figurka ,si klestila svou každodenní cestu marasmem všedního dne,aby na jejím konci stanula ještě starší a ještě nespokojenější s celou touhle fraškou,co se jí říká život. Je mi pětačtyřicet...sakra mně je pětačtyřicet,opakovala si a její tempo rostlo,chůze se stávala čím dál militantnější. Pětačtyřicet roků se tady vláčím a co z toho mám ??!!

Kde jsou ty časy,co jí bylo osmnáct. Měla pocit,že je to právě ona,komu patří svět a tak odešla z domova. Věřila na volnomyšlenkářství,svobodu a originalitu. Psala články do novin a nesouhlasila s kapitalismem. Nenáviděla ten systém,kde rozhodují peníze,v prvé řadě proto,že sama žádný neměla. A taky kvůli otci,co na prachy přepočítal i ji samotnou. Neustále uvažoval o tom,co ho stála,co ho stojí a co ho ještě bude stát. jednoho krásnýho dne to prostě nesnesla a tak se ocitla střídavě na koleji,ve squatu,v čímsi bytě,v parku na lavičce...V pětadvaceti někde splašila podnájem na spadnutí. Necítila se kvůli tomu o nic líp,ale lepší než drátem do oka...

„ Zbytečnej chanson“  vyšel,když jí bylo třicet.  Ta knížka se jí tehdy vážně líbila ! Neuvěřitelný ! Na oslavu si koupila velkou manželskou postel a  od té doby ji doma míjí,coby věčnou připomínku, že jí něco chybí.

Prázdnota ranní ulice ještě podtrhovala její věčnou osamělost. Na podzim to bývá nejhorší. Padající listí tancuje kolem okna a ona to sleduje z té svojí postele s pocitem,že je taky takový padající list. Netušíce odkud vlastně padá,je lhostejná k tomu,kam dopadne,protože pak už jí to bude stejně jedno. Na podzim je i svítání mrazivé asi tak,jako strach ze stáří...ze stáří o samotě.

I když tohle ráno patří vrcholícímu květnu, Sarah se  podzimních jiter bojí už předem,potom to snad nebude tak depresivní,když už bude připravená... a nebo ano a ona si tou přípravou kazí zbytek roku... život je jedna velká pitomost.Proč to ty lidi ještě dělají ?

Sářina chůze byla stále ještě rázná,ale blížíce se bráně parku,nabývala jakéhosi posvátného prvku. Tenhle kousek přírody za svítání,to je chrám ! Ta nádhera ! Ten klid ! Ticho...Kdyby je tak mohla sevřít v kostnatějících prstech a po hrstkách jím zaplnit svůj byt. Kdyby jen mohla tuhle posvátnou atmosféru obejmout a umřít.Tady a teď. Umírala by naprosto šťastná...

Těžká látka šatů,černých jako rakev se roztočila kolem zachovalých boků pětačtyřicetileté bláznivé ženské,která vystřihla nastávajícímu dni několik piruet. Všechno už je stejně ztracený...je to ztracený ,ztracený,ztracený !!!

Marie Jana Schwarzová si roztřesenou rukou zapálila svou první ranní cigaretu. Nervozita jí svírala žaludek a v hlavě to hučelo naprostým zmatkem. Čtyři stěny domu ji pálily víc než popel dopadající pozvolna na bosou nohu. Celej tenhle život je v křeči. Stereotyp a nuda mě sežerou ,a to nejpozději hned,pokud s tím něco radikálního neudělám. Vypadnout odsud! Tady nemůžu bejt sama sebou. tahle situace nemá jiný řešení...dál už ne ! Ne dál tímhle stylem...to by mě ubilo. Svobodo, počkej ještě chvíli, počkej moment,než posbírám odvahu...Tak se teda připrav,živote, tvoje dcera už jde. Odhodlaným pohybem hodila na záda těžkou krosnu, veškerý to svůj majetek,domov i zázemí, a tak ranní slunce zasvítilo do havraních vlasů druhého dnešního chodce,Marie Jany z Arku,osmnáctileté panny,která právě vytáhla do svého nejdůležitějšího boje.

Sarah,opuštěná ve svojí manželské posteli, zatáhla záclony a květnový soumrak ztratil cestu do jejího soukromí. A najednou byla tma...taková zvláštní,že ji nechtěla rozpustit umělým světlem lampy. Seděla u stolu a čekala,co se stane. Byla to naprostá pitomost,sednout si v devět večer ke stolu a čekat,že se něco stane. Ona to udělala,jistá si tím,že ta chvíle něco znamená.Ten pocit netrval ani vteřinu. Za chvíli už v něj sama nevěřila a připadala si hloupě.Podívejte se na mě,je mi pětačtyřicet a čekám u stolu na...vím já vůbec na co?

Bloudila prázdným domem a připadala si zbytečná. Sarah si často připadá zbytečná...

V knihovně našla pár svých knih,aby se ujistila,že světu přece jenom k něčemu byla.Kdysi jí připadaly dobré. To bude ostatně asi ten důvod,proč je tenkrát vydala. Z rané „ Abstrahere“ na ni padala rozervaná duše mladé básnířky a pár Mariiných fotek. Oválnému obličeji dominují úzké zelené oči. Sebevědomým až samolibým výrazem přehlíží Sarah a vlastně kohokoliv,kdo tu fotku kdy viděl. Hezká holka...hezká,naštvaná a zmatená.Teenager.

Zasunula obrázek zpátky do knihy.

 „ Rekviem nikomu bylo plné záložek. Jediná tahle knížka se Marii líbila. Četla ji několikrát. Zbožňuje deprese a Rekviem bylo jejich druhé jméno. Za poslední stránku někdo vložil vzkaz: Miluju tě. Stálo tam a Sarah netušila,zda je to vůbec pro ni. Láska....poznaly ji tyhle zdi vůbec? Tolik mužů tady tomu dalo podobu a nakonec každý odešel. A zůstaly jenom věci a vzpomínky,otisky prstů a tichý dech zachycený ve zdech. Tahle knížka je Josefova a taky ten diář. -  Sarah má svátek,výročí se Sarah,posekat trávu,koupit mlíko,opravit kohoutek,zavolat Karolíně,dnes v osm Karolína,Fr. Sýkora ohledně novýho bytu, koupit kufr,zjistit odjezd vlaku....- tak to šlo od léta k létu a on tím vlakem odjel navždycky.

Stolek na počítač tady zbyl po Pavlovi.Měl tu mašinku raději než Sarah samotnou  a ona to věděla.Nebyli spolu kvůli lásce...a když,tak ne kvůli lásce jeden k druhému. Trvalo to dva roky. Dneska jsou na tom stolku kytky a Pavel prostě zmizel.

V té prokleté manželské posteli s ní první spal Stanislav. Myslel si,že má výtvarný talent a asi ho vážně měl. Všechny zdi krom uší nesou i jeho více či méně zdařilé oleje. Nejdřív maloval Sarah,potom zátiší a krajinky,nakonec zahořklé karikatury a pak už nic.

Roman měl taky talent,akorát si to o sobě nemyslel a tak raději občas opravil rádio, počítač, nebo dřez v kuchyni. To taky přišlo vhod a možná že víc,než všechny ty oleje. Moc toho nikdy nenamluvil a k Sarah se nehodil.

Možná,že ji někdo vážně miloval a zřejmě to byl právě On. On,který dovedl mluvit přesně tak dlouho,jak jí vyhovovalo a přesně o tom,o čem zrovna mluvit chtěla.On,který jí denně nosil všechny ty drobné pitomosti,co udělají člověku největší radost.On,který jí rozuměl snad ve všem. On,který opravoval kapající kohoutky,maloval,psal povídky...On,který nedovedl odpustit...Ztratila ho. Teď by si za to urazila hlavu.

Otto Wolfa viděla naposledy když  vlastně ještě žádný Otto neexistoval a Sarah Schwarz byla jenom takový sen. Těch jedenáct let ho nedokázalo změnit. Byl zrovna srpen a on s mnohoznačným úsměvem řekl: „ Něcos mi slíbila...“ Slib starý celých jedenáct roků a ona ho dodržela. Tu noc 24. má v diáři vyznačenou černě. Byla to pitomost !!! Pitomost,kterou potom ještě nesčetněkrát opakovali...Proč Mu tohle dělala ,už nedovedla pochopit...byl pryč a Otto taky...od Otty to čekala...

Otto Wolf tupě pozoroval strop ložnice. Místnost se pomalu zalívala plachými paprsky prvního dnešního světla a jeho tahle romantika ani v nejmenším nedojímala. Probudilo ho vzteklé bití podpatků o dlažební kostky...proboha,kterej kretén takhle brzo ráno...a on už nemohl usnout,ačkoliv si to zoufale přál. Na plících ho bolelo a nemohl téměř promluvit...ostatně,stejně už neměl co říct.Kdysi svojí ženě přál dobré ráno a ptal se,o čem se jí zdálo. Říkala něžně : „ O tobě.“ a jeho to tolik těšilo. Podíval se do polštářů vedle sebe a hned zase trpitelsky odvrátil hlavu ke stropu. Hřmotná pomačkaná falešná blondýna – to je všechno,co mu zbylo z jeho krásky. Vlastně on sám už taky nic moc. Nepočítal ani s tím,že by se dožil čtyřicítky a teď už tady sedm roků přesluhuje. Silný záchvat kašle s ním otřásal celých pět minut. Kurva drát, jsem starej ,nemocnej, neschopnej chlap.

Budík několikrát pronikavě zadrnčel. Žena vedle něj se neochotně protáhla.

„ Brýtro...“ zamumlala v polospánku. Neodpověděl. Otočil se ke zdi a poslouchal šustění jejích šatů,navlékaných na neforemné tělo třiapadesátnice. Tam někde uvnitř si připadal prázdnější,než kdykoliv předtím. Když za ní konečně zaklaply dveře,ocitl se naprosto sám a napospas pocitu zbytečnosti i všem svým depresím. Prsty jedné ruky by mu rozhodně nestačily,kdyby chtěl spočítat,kolikrát už  naprosto předělal svůj život a pokaždé to skončilo přesně takhle. Všechny ty cesty vedly k jednomu dni,který musel zákonitě přijít.Ke dni,kdy už ničemu z toho,co dělal, nevěřil a připadal si jako idiot. Najednou ho napadlo,že pravdu o tomhle světě asi nikdy nepozná a všechno je i tentokrát jinak,než si myslel. Jenom ten stereotyp je věčnej. Ať dělám,co dělám,vždycky mě dostane. Otty se zmocnila zvláštní tíseň. Připadal si jako v kleci. Vyskočil z postele a rozbolela ho hlava. Neřešil to a bez cíle rázoval z ložnice do koupelny,z koupelny do kuchyně a zase zpátky.

Když sbíhal schody do přízemí,došlo mu,že se jako v kleci necítí jenom ve svým bytě,ale i v celým svým životě. Zapálil si osmou cigaretu a nevěděl,kam dál...co dál...bezradný uprostřed dlouhé ulice si připadal bosý,nahý,zbytečný a osamělý. Vrátil se domů. Odešel ven a znovu se vrátil...s poloprázdnou lahví Campari v ruce a nohama na stole se cítil čím dál hůř. Procesí zkřivených tváří se smálo všemu,co dělal,z mlhy cigaretového kouře vystupoval vztek a hnus,vzduch se přímo pálil a v Ottovi dohořívaly poslední zbytky nadějí. Ke všem jeho životním cestám vedla stará rezavá brána..Ne...ani tentokrát to nebude jinak. Se skřípěním otevíral další těžké dveře a cítil puch zatuchlého vzduchu. Od někud tu k zemi padaly kapky vody. Kap...kap...kap...Stará skříň plná zbytečných hadrů stála čelem přímo proti němu a on věděl,že dnes se bude bát. Otřel si z čela studený pot. Najednou si byl jistý. Roztřesenýma rukama zapálil cigaretu. Brýle mu vyklouzly z prstů a sklo se roztříštilo o betonovou zem sklepa. Zdálo se mu,že nemůže polknout. Starožitná židle byla plesnivá...Měl strach...

Marie Jana si přehazovala mobil z jedné ruky do druhé jako horkou bramboru. Chtěla to už mít za sebou,ale podvědomě to oddalovala nejrůznějšími zbytečnostmi,které v tu chvíli musela neodkladně udělat. Stáhla si černorudé vlasy do culíku, napila se v koupelně z kohoutku, zapálila si cigaretu,nalakovala si nehty na ostře červenou, otevřela okno,snědla rohlík...Potom odhodlaně vyťukala matčino číslo a když na monitoru naskočilo slůvko

– spojuji – stiskla červené sluchátko a zase se šla do koupelny napít. Opět zvedla mobil ze stolu a...vytočila číslo Markovo,Jitčino, Tomášovo, Andreino, Zdeňkovo...

“ Jak se vede? „

„ Je to pěkně v prdeli.“

Sakra,jednou jí zavolat musím,tak o co de,jestli to bude teď a nebo až za hodinu ! Vztekala se sama na sebe. Matka – ta zahořklá kurva ! Snad ani ona sama neví,čí jsem já dcera ! Bastard,co nezná svýho tátu...tak tady mě máš mami.Že ti teď ublížím? A cos dělala ty celej můj život?!?!?!

S hrdinským výrazem naťukala ještě jednou ono číslo a odevzdaně čekala,co se bude dít.

„ Schwarzová. Prosím?“

Marii Janě vyschlo v krku.Sakra řekni už něco! 

„ Mami. Ahoj. Já...Chtěla jsem s tebou mluvit osobně,ale...“

Něco okolo páté ráno teprve svítalo a ulice otevírala oči,aby se ujistila,že ty vzteklé údery kramfleků o dlažbu patří Sarah Schwarz. Černé šaty za ní impozantně vlály a  podpatky klapaly furiosso. Tentokrát nezvolnila ani před parkem. Sakra,tak pětačtyřicet let se tady vláčím ! Osmnáct roků se snažím vychovat Marii a co z toho mám ?!?!? Já se ptám,živote,co z toho mám ?!?!? Kopeš mě do prdele jako na běžícím pásu !!! To je to,co z toho mám !!!

Tak slečnu to doma ubíjí !!! Slečna chce svobodu!!! Nepotřebuje matku,která by jí kecala do života !!! Slečinka odchází s jakýmsi vysokoškolákem do Prahy !!! Jen tak z ničeho nic !!! Srovnej se s tím jak chceš !!! Sbohem !!! Sakra, sakra, sakra !!!!! Odkopávala kameny,co jí ležely v cestě,celými hrstmi rvala listí a kvítky z keřů kolem pěšiny.Sakra !!! Jestliže jsi někdy říkala,že tě všichni opustili,tak teď je to pravda,Sarah. Nechtěla přemýšlet nad tím,co udělala špatně. Špatně byl totiž celej tenhle život. Špatně byla ta srpnová noc...špatně byly všechny ty noci potom a všechny dny stejně tak. Tak jako dny předtím. Špatně bylo zkrátka cokoliv !!! Zvorala to. To je tak to jediný,co teď může říct. Stačilo jenom zvolit jinou cestu. Tam někde na začátku jich bylo několik a všechny lepší než tahle.Věděla to už tenkrát... Jednou to možná všechno změní...jednou až konečně otevře oči,až se všechno vyjasní a někdo konečně řekne,že ji potřebuje.Potom tohle všechno změní. Určitě jednou...Unaveně dosedla do trávy a rosa ozdobila černé těžké šaty stříbrem. Byly teď vážně docela jako rakev.

Vracela se už o něco klidnější.Možná to byla rezignace a možná smíření. Marie se vydala po téže cestě jako Sarah. Toho se bála. Její dcera opakuje stejné chyby. Marie je stejná,jako rodiče...a to je snad to nejhorší...

Sarah bezmyšlenkovitě vstoupila do chodby. V poslední chvíli se stihla zachytnout o hranu botníku,když její střevíc podklouznul na černě rámovaném listu. Tučnou kurzívou vprostřed stránky  stálo prostě jen  OTTO WOLF.

Marie Jana v černém svetru vyhlížela zaprášeným oknem svítání. Po tvářích se jí kutálely slzy a mužská ruka je něžně stírala. Všechny ty roky chtěla vědět ČÍ vlastně je a teď si byla jistá. Jakoby se konečně mohla volně nadechnout!  Matný obrys města v dálce,střepy z vázy nového dne a závěje zbytečně pronášených slov – to je vše, co zbývá z její hádanky. Slova v závějích a potrhané mraky na tmavomodré obloze...to malé prokletí je pryč...už je to pryč. Bylo po válce...

Slunce stálo neochvějně na obloze,když ulice pocítila pravidelný klapot desítek podpatků. Bylo to podivné ráno. Věčnou špínu dlažebních kostek tehdy smyl déšť a slzy Daniely Wolfové, a vzduch prosycený vůní začátků rozvlnil těžkou a jako rakev  černou látku  šatů Sarah Schwarz. Její kroky bylo ztěží slyšet,jakoby se ani nedotýkala chodníku. Tak...je po všem. Včera večer ten zvláštní pocit,že se něco stane...to bylo ono...Najednou cítila,že už není čas cokoliv odkládat. V celé její tragičnosti teď viděla osamělou a věčně zahořklou postavičku Sarah Schwarz. Otto umřel jako dobrovolný ubožák. Přijal tu roli a nakonec jí uvěřil...

Takhle já jsem to nikdy nechtěla !!! A tenhle život ještě má jinou cestu. Jen ji najít.Je mi pětačtyřicet....já už nemám čas...

U bran hřbitova zahlédla útlou rudovlasou postavu. Marie !! Takže ona už  svoji odpověď má....

Sařin pohled se setkal s úzkýma zelenýma očima  Marie Jany z Arku,osmnáctileté ženy,která právě vyhrála svoji malou válku. V prstech svírala ruku jednoho Raimonda a tvář poznamenalo odhodlání neudělat jediný krok zpět. Sarah věděla,že tohle nezastaví.Vždyť naše děti nejsou našimi dětmi...jsou to synové a dcery života.

Do hrobu Mariina otce dopadaly poslední hrsti hlíny.Bylo to tak obyčejné a zároveň tak neuvěřitelně zvláštní ráno...

Smutek a slzy změnily neforemnou vdovu na nadpozemskou trpitelku a náhlé majestátnosti v její chůzi si snad i někdo všimnul.Tragikomická a věčně zahořklá Sarah Schwarz nebyla najednou k smíchu a vzdorovitá holka Marie Jana se zdála dospělá...alespoň pro ten okamžik.   Byly teď tak blízko světlounkého nebe,až se zdálo,že stačí jediný pohyb a ony s ním splynou.

Slunce vrcholícího května zalilo všechny tři ženy a v bílém světle utopilo černý zástup. Zaplavilo karmínové střechy města a zasvítilo do zahrad za parkem.Někoho daleko odsud ta povodeň právě probudila,někdo docela blízko jen otočil hlavu ke stěně a spal dál, někdo v ulici se zastavil,aby  zvednul desetník pro štěstí...a život,ten šel dál svou vyšlapanou cestou.