Bezmoc

To se mi opět jednou takhle po probuzení vrátil smutek ze špatného rozchodu, který jsem zavinil.
 Když mi vše došlo,už prý bylo pozdě.

Ten pocit,když život ti mezi prsty protéká,

když cítíš,že krev tvá je rozbouřená jak řeka,

když plátna vzpomínek ničí ta krev,

ten pocit,když by ses zmohl pouze na řev.

I když se snažíš,štěstí mizí někde v dáli,

mizí se vzpomínkami na to,když jste se smáli.

Někdy ztratíš štěstí,někdy ztratíš naději,

ležíš pak v tichu sám,jako ve sněhové závěji.

A přemýšlíš,proč sis chtěl venku hrát,

že to za to nestojí,slyšel jsi už mnohokrát.

Teď už to víš,ale cesta zpět bez pomoci není,

tak zvedni hlavu vzhůru a nepoddávej se snění.

Život je tam venku,počkej na rozednění,

snad se pak konečně něco změní.

"Nebo neměl bych se změnit já?" Toť otázka pro mě palčivá.

Byla to jen pošetilost,že chtěl jsem si venku hrát,

přišel jsem tím o teplo domova,o lidi,co jsem miloval,

a teď v zimě sám,nemůžu si dovolit ani spát.

Spánek by znamenal konec mého světa,

žádný smutek,žádné štěstí,byl by klid,

přesto by po mě měla zůstat jedna věta:

"Miluju tě,ale v divočině občas ztratíš cit."

 

---