Kapitola 6 - Peregrinor

Od té doby, co se bratři Kuba a Gábi postarali o to, aby Loru už nikdy neviděl, se Desperatus ze zásady s nikým nedával do řeči. Šel pěšky stále dál tam, kam mu ukazovala střelka jeho kompasu - na sever. Vlastně mu bylo jedno, na kterou světovou stranu se vydá. Byl svobodný a náramně si to užíval.

I tak se ale na své cestě potýkal se spoustou nejrůznějších problémů - od nachlazení přes rozedřené nohy až po hlad a žízeň. Tyto potíže řešil různě. Krádežemi, odpočinkem, snahou něco ulovit... A skoro vždy mu to procházelo.

Nenapadá vás, jak je to možné?

Ve chvíli, kdy pomalu ztrácel pojem o čase a nevěděl, jestli je pondělí nebo pátek, vytáhnul chlapec z jedné z popelnic malinký zápisníček, ukradl tužku z aktovky nějaké malé školačky a začal si vést deník. Tam psal o místech, která navštívil a pak zase opustil, o lidech, kteří se s ním pokoušeli dát do řeči, a také o tom, jakým způsobem si obstarával potravu. Jednou ukradl kukuřici, jindy zase narazil na maliny, a tak otrhal půlku keře. Psal také o tom, jak šel na chvíli stejnou cestou s jedním Kanaďanem, jenž měl namířeno až na severní točnu a který mu řekl:

„Cesta je nejlepší způsob, jak najít sebe sama.“

Ten Kanaďan ho naučil, jak chytat ryby a jak si vyrobit luk, aby s ním mohl zastřelit nějakou tu srnu.

Nebudu vám lhát, Desperatus byl prostě nešika. Nejenže se mu nepodařilo luk vyrobit, ale střílel taky mizerně. Díky mně měl ale zajištěn vždy dostatek jídla.

A tak jsem ho vedl dál - ano, byl jsem to já, kdo ho vedl. Naším cílem byly Ledové zahrady. Potřeboval jsem toho chlapce, abych mohl naplnit své poslání, o kterém se ale zatím zmiňovat nebudu. S ním jsem zamýšlel, že ho nechám spustit rozruch a pak zemřít.

Zním krutě? Možná jsem krutý.

Možná je to ale potřeba při boji se zlem.