Kapitola 7 - Rex desertus

Desperatus byl definitivně ztracen. Doufal, že těmito planinami zakrátko projde, že za nimi něco je... Ale spíše se zdálo, že tady umrzne. Nohy už ho pomalu nenesly, v žaludku mu úporně kručelo a měl fialové rty z toho mrazu. Kromě sněhu tu vlastně nic nebylo, jen pár stromků v dáli a několik pařezů.

Chlapec usoudil, že si raději odpočine, protože se cítil k smrti unavený a promrzlý. Třesoucíma se rukama si z kufru vytáhl další svetr a okamžitě se do něj oblékl. Zdálo se, že jde směrem do středu planin a nikoliv ven. Byl z toho zoufalý. A tak si sedl na pařez a přemýšlel.

Najednou na své kůži ucítil menší záchvěv, nepatrný závan vzduchu. Chlupy se mu okamžitě naježily a všechny jeho smysly se opět probudily k životu. Někdo tu byl.

Desperatus se zmateně otáčel kolem sebe a když se podíval za sebe... Vykřikl a vyskočil na nohy. Před jeho zraky stál vysoký muž v černém plášti. Ve tváři byl mrtvolně bílý a jeho oči byly celé černé a bez bělma. Neobvykle kulatý obličej mu zdobily hluboké a ostré vrásky tvaru V. Přesně ve chvíli, kdy natáhl ruku směrem k Desperatovi, se chlapec rozběhl. Celý vyděšený se snažil utéct, jenže nohy ho nenesly. Zradily ho. Nechaly ho zakopnout a spadnout.

Desperatovi se zatajil dech, když zvedl hlavu a podíval se, jak daleko je ten muž. Málem se mu srdce zastavilo - stál přimo u něj a zpříma mu hleděl do očí.

"Kdo jsi?" zeptal se ho muž.

"K-kdo j-j-jste?" vykřikl v tu samou chvíli Desperatus.

Záhadné postavě se na obličeji mihl menší úsměv. Sklonil se k mrznoucímu chlapci a tichým hlasem mu pověděl:

"Není teď důležité, kdo jsem já. Já jsem jen dědek, který tu bydlí. Ale ty.. Kdo jsi ty, chlapče?"

Desperatus se třásl hrůzou a nebyl s to mu odpovědět. Když muž zaregistroval, že se chlapec nemá k odpovědi, řekl mu: "Celá desetiletí jsem tu neviděl živou duši, chlapče... Musíš být blázen..."

A Desperatus stále mlčel.

"Kam máš namířeno?" zvolal kmet překvapivě silným hlasem. "Radím ti, aby ses vrátil zpátky, odkud jsi přišel."

"N-ne!" křikl chlapec a kvapem se postavil, zavrávoral, sotva stál.

Muž v černém plášti si ho prohlédl a pak se zamračil.

„Já tě tam nepustím,“ prohlásil pevně.

Desperatovi se v modrých očích nebezpečně zablesklo. "N-nepo-potřeb-buju va-vaše svo-svolení." vyhrkl.

"No... No..." prohlížel si zamyšleně Desperata muž. "Není mi jasné, proč bys chtěl jít na takové místo, takže mi to budeš muset napřed objasnit. A pak tě pošlu zpátky domů.“

Desperatus zkřivil obličej vzteky. Rty se mu třásly jak zimou, tak strachem.

Stařík když to viděl, zvážněl a položil svou ruku na Desperatovo rameno. Ten sebou škubl, ale nebylo mu to nic platné.

"Chceš vědět, proč nechci, abys tam šel?"

"N-NECHCI!“ křikl chlapec.

Phoúron sklonil hlavu, ale přesto se dal do vysvětlování.

„Já tam byl. To není země pro takové hloupoučké děti jako jsi ty! A kolik, že ti vl..." otázku už nedořekl, protože mu Desperatus skočil do řeči.

"J-je m-mi os-sumnáct! A NE-NEJS-SEM ŽÁ-ŽÁDNÉ HLOUP-PÉ DÍ-DÍTĚ!!!" zařval s takovým vztekem, až se divil, kde na něj vzal sílu. Všechno v něm vřelo a vztek se začal najednou měnit v nekontrolovatelnou agresi. Muž mu začal připadat jako centrum vší jeho nenávisti. Vždyť - jak se opovažuje, zahrazovat mu cestu? Jak se opovažuje ho zastavovat?

Desperatus zaťal svou ruku v pěst a napřáhl se. Stařec byl ale rychlejší a chytil chlapce tak, aby mu nemohl nic udělat. V tom okamžiku ale Desperatus cítil, jak se kolem něj celý svět točí. Bylo mu slabo, tak slabo... A začal vidět svět se zvláštním zrněním. Spadl starci přímo do náruče a poslední, co slyšel, bylo:

"Ne... Ne, ty kluku zatracená!!!"

 

 

Desperata probudila mírná facka. Pomalu otevřel své modré oči, odhrnul si havraní vlasy z obličeje a zamrkal. Přímo nad ním se skláněl ten záhadný muž. Když to chlapec zjistil, posadil se tak prudce, až mu málem vyrazil zuby. Panicky se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že leží v jakési malé, ponuré a chladné místnosti. Zdi byly popraskané a špinavé, podlaha zašlá a krb vyhaslý. Uprostřed stál zaprášený stůl s jednou židlí a hned vedle toho postel, na které on právě ležel. Snažil se postavit a utéct, ale byl tak slabý, že se musel zase posadit.

"Zachovej klid, chlapče," řekl stařec rázným hlasem a opět Desperata zakryl hrubou dekou. Chlapec si lehnul a nedůvěřivě si toho muže prohlížel.

"Přinesl jsem ti čaj a něco k jídlu." pokračoval stařec a podal Desperatovi talíř, na kterém ležel oschlý chleba s trochou másla.

"Jez," přikázal mu.

Desperatus si usrknul čaje, pak vzal krajíc chleba do své kostnaté ruky a začal pomalu jíst. Po celou dobu, co jedl, nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Když spolkl poslední sousto, dopil čaj a podal starci podnos s tichým "D-díky."

"Nemáš zač, chlapče." odpověděl klidně muž a tácek odložil na stůl. Pak se znovu otočil k němu a začal se vyptávat.

"Jak ti říkají?"

"De-desperat-tus." odpověděl. "A vá-vám?"

"Mně nikdo nijak neříká. Jmenuji se Phoúron. Phoúron Albínijský, abych byl přesný." odpověděl stařec se smířlivým úsměvem.

"Divné jméno." na to Desperatus.

"Tvé jméno je ještě divnější... Obzvlášť v tom, jak k tobě pasuje." zasmál se Phoúron. "No... Takže mi řekni, co tě sem přivádí.. Asi bys nenašel nehostinnější končiny..." pokračoval.

Desperatus zmlknul a uhnul pohledem. Neodpověděl.

"Podívej, Desperate..." snažil se ho ukonejšit Phoúron. "Je mi víc než jasné, že k tomu máš pádný důvod a že moc šťastný nebude. Neboj se však, mně to můžeš říct, protože.. Protože máš jistotu, že to nikomu nepovím."

Tato slova zjevně na Desperata zapůsobila, neboť se napřímil, dlouze se Phoúronovi zadíval do očí a začal koktavě vyprávět o tom, jak ho bratr doma bil a jak utekl.

Phoúron celou tu dobu trpělivě naslouchal a nijak chlapce nepřerušoval. Byl na něm znát ledový klid. Bylo znát, že už ho nemůže nic překvapit. A násilí už vůbec ne.

Chlapec skončil své vyprávění se slovy "Ta-takže te-teď už ji-jis-stě cháp-pete, ž-že mu-musím jít d-dál, n-ne?"

Phoúron kývnul hlavou, ale nevypadalo to jako souhlas. Spíše si něco promýšlel. Jakoby chtěl něco říct, ale nevěděl, jestli je ten správný čas. Nakonec se zvedl, popadnul tácek s hrnkem a vyšel ven z pokoje se slovy: "Nikam nechoď, hned jsem zpátky."

Desperata by chodit ani nenapadlo.

Po pár minutách se stařec vrátil a znovu usedl na postel vedle něj.

"Teď už tomu rozumím" řekl. "Vím, jak je těžké, měnit směr cesty těsně před cílem. Ale věř mi - až ti dopovím jeden příběh, budeš žadonit o to, aby ses mohl vrátit zpět domů."

„A o č-čem te-ten příběh je?“

„O mé ženě,“ odpověděl tiše stařec. „O ženě, která se rozhodla ukončit své utrpení černou magií.“

„Če-černou m-magií?“ podivil se chlapec a bylo očividné, co si o existenci těchto nadpřirozených věcí myslí.

„Ano. Moje žena trpěla depresemi a úzkostmi. A tak se rozhodla, že si vyrve duši z těla, aby už nic nemusela cítit. Pomocí trvalé kletby. A to není všechno. Ta kletba je dedičná, asi tak jako dědičné nemoci. Naše děti.. VŠECHNY naše děti.. jsou na tom stejně jako ona.“

Desperatus vyjekl hrůzou a oněměl.

„Až ti ten příběh povím, budeš se modlit, aby ses mohl vrátit...“

„Říkáte, že tam nikdo nemá pocity?“

„Ano,“ přisvědčil stařec. „Je to země tak tichá, až z toho přejíždí mráz po zádech. Je tam zlo, Desperate.“

 

 

Zapomenutý král

 

"Tam za hranicemi temná růže roste."

,,Je hezká?" ptá se kluk.

,,Je, a moc. Můj ty skvoste!

Ale bývala hezčí, nevěříš?

Věř tedy, však uslyšíš.

 

Trny měla ostré a na nich kapky krve.

Kutálely se dolů. Zděsil jsem se prve,

pak však jsem poznal, že krev není cizí.

Je z jejích žil a rychle z nich mizí.

Snažil jsem se pomoct. Marně.

 

Jak hluboce posazená byla rána její!

Jak její kobky srdce jen prázdnotou zejí!

Jak málo jsem věděl! Jak málo jsem znal!

Málokterými slovy bych popsal její žal...

Znamenala - pro sebe nic a pro mne vše...

 

Jak já ji miloval. Jak rád jsem ji měl.

Osud však stál proti nám, bohužel.

Rozhodnutí tvá, o tom život tvůj jest.

Na výběr je vždy z mnoha (a mnoha) cest...

 

"A co se tedy stalo?" ptá se kluk dál.

"Našli jsme neobjevenou půdu. A já byl král,

má žena královna, a čekala syna.

Jenže pak nám byl shůry seslán velký žal.

Ona potratila. Nebyla to ničí vina.

Však ona si myslela, že za to může...

 

Och, jak smutná byla, jak smutný jsem byl.

Po celá staletí jsem s ní v té zemi žil.

Náš život byl prázdný, přec lásky pln.

Zažil jsem hodně špatných nocí a pláče vln.

Těžké bylo pro mne pevného ducha mít,

přec rozhodl jsem se s ní i nadále být.

Jen mne nikdy nenapadlo, čeho se dopustí..."

 

"Byla nevěrná, Phoúrone?"

"To by neudělala. Ne, to ne.

 

Víš, já pil jsem víc a víc.

Co na to říct? Dopustil jsem se chyby.

Teď lituji, s nářkem "Co by bylo, kdyby..."

Kdybych nebyl hlupákem a nedělal jen, co se mi zlíbí,

stála by tu teď se mnou, smutná, však jinak nic.

 

Začal jsem tedy neúměrně pít,

bylo mi zatěžko tam u ní být.

Tam u ní, kde byl jen žal a slzy.

Netušil jsem, že změna přijde brzy...

 

Jednou jsem se domů vracel a zřel jsem,

že se v kuchyni svítí. Tedy vešel jsem.

A ona seděla... U stolu... Ach, ta změna!

"To nemůže být pravda! To není moje žena!"

říkal jsem si a stále na ni koukal.

Těžce, přetěžce jsem ze sebe slova soukal.

Kdybys ji viděl! Ty její oči!

Netušil jsem, že do temna vkročí..."

 

"Tak co se stalo? Povídejte!"

"Vzala si pocity! Všechny si je vzala!

A tamta žena, co po ní zůstala,

jí nebyla vůbec podobná. Ach, ty oči!

Kdybych býval věděl, kam se osud stočí...

 

Černé a bez bělma, pusté a prázdné.

Strašně mě děsily! (Přec byly krásné.)

Na krku černá kapka z obou stran -

znak zla a temna, znak černých vran.

Vlasy měla bílé, pokryté ledem,

z jinovatky šaty, dosud nepoznané světem.

 

Přijal jsem tedy s láskou i tento temný stín.

A netrvalo dlouho, narodil se nám syn.

Dostal jméno Nives a úkol zemského obránce.

Ach, jak prázdný, jak tvrdý byl po citové stránce!

A druhý syn. A třetí. A také dcera

přišli sem k nám, do našeho šera.

Arctica, Algiditas, Poesis a Nives.

 

Jak strašné a děsivé však bylo zjištění,

že ani jeden z nich skutečně živ není!

Kletba se přenesla i na ty děti nebohé!

Výraz měly kamenný. Jejich věty byly tak strohé.

Učil jsem je vše - jak cítit, jak se smát...

Jak asi tušíš, nebylo to nic naplat.

 

Sám jsem byl a kolem mne samá těla bez duší.

Jak tiché to místo je. Jen vítr tam zpívá do uší.

Skoro jsem tam také ztratil duši...

 

Avšak - jsem normální muž a nevydržím mnoho.

Věděl jsem, že jim chybět nebudu, tak vycouval jsem z toho.

Odešel jsem od nich, v srdci velký žal,

já, Phoúron Albínijský, někdejší mocný král.

 

Donna, má žena, se rozhodla tam s dětmi zůstat.

Těžké bylo pro mne toto období ustát...

Teď jsem jen osamělý dědek, jenž kdysi rodinu měl.

A Donna s dětmi žije tam, odkud jsem já

tak zbaběle

odešel...

A je tomu už dvacet let."

 

"Phoúrone?"

"Ano?"

 

"Pročpak jste nešel někam dál?

Vím - byl jste velký, mocný král...

Jenže zde jste zapomenut a zcela sám.

Směl bych něco poradit vám?

Najděte si novou práci! Začněte znovu žít!

Vždyť si časem můžete jinou ženu vzít.

A také krásné a veselé děti spolu mít...

No, a když ještě k tomu přestanete pít,

tak...

"Tak ty si myslíš, že mohu jen tak odejít?

 

Ach, jak je vidět, ty jsi ještě příliš mlád.

Mně to za to stojí, se samotou se rvát!

Jsem si jist, hochu. Nemusím se ničeho bát -

Jednou, věř mi, mne budou potřebovat!"

 

 

 

,,Takže chlapče - varuji tě. Jiná věc je štěstí a jiná klid!" dodal ještě Phoúron a prohrábnul Desperatovi vlasy.

"Je-jenže štěs-stí ste-stejně n-neexistu-tuje!" opáčil rezignovaně Desperatus.

"Pročpak si to myslíš?" zarazil se Phoúron.

"Pro-protože js-sem zjis-stil, ž-že člov-věk mu-může b-být se-sebebo-bohatší a se-sebeúsp-pěšnější, a ste-stejně si po-pořád stě-stěžuje." a tázavě se na starce podíval.

Phoúron nejprve nebyl schopen slova. Tak moc chtěl toho kloučka poučit a ochránit před tou ďábelsky klidnou zemí... Ne! Rozhodl se, že ho tam nepustí a stál si za svým. Nechtěl totiž dovolit, aby se Desperatus dopustil stejné chyby, jako kdysi on sám.

"Chlapče, chlapče..." snažil se mu usilovně odpovědět. "Zaprvé - bohatství a úspěch neznamenají štěstí. Víš, štěstí.. To je složeno hlavně z lásky. Jak z tvé strany, tak i ze strany ostatních."

"JE-JENŽE J-JÁ JS-SEM OST-TATNÍM UK-UKRAD-DENÝ!" křikl chlapec, začal vzlykat a roztřásl se.

Phoúron na to dlouhou chvíli nic neřekl, jen ho stále hladil po vlasech. Pak ho ale napadla dobrá odpověď:

"Kdybys mi byl ukradený, nechal bych tě zmrznout a vůbec bych se nenamáhal s nějakou záchranou."

Chlapec sklonil hlavu.

"J-já js-sem ne-nemyslel vá-vás. M-měl js-sem n-na my-mysli lidi, kte-kteří..."

"Kteří pro tebe něco znamenají." dokončil za něj větu Phoúron. "O čem to jen vypovídá...?" zeptal se pak spíše sebe, než Desperata.

Desperatus se zastyděl až do morku kostí. Je tak nevděčný... Tak strašně nevděčný!

"Myslím... M-myslím, ž-že to vyp-vypovídá o t-tom, ž-že si ne-nemám na co stě-stěžovat." odpověděl si pak nahlas.

"Ano, ano... Nejšťastnější člověk je ten, který se spokojí i s málem a nechce víc." dodal spokojeně Phoúron.

"P-přesně t-tak. A j-já se spo-spokojím s k-klidem." usoudil Desperatus nakonec.

Phoúron byl zaskočen. Copak mu to nedokáže rozmluvit?

"Je-jestli j-je ta-tam bí-bílo" pokračoval chlapec "a bud-du mít po-pokoj od vše-všeho n-na to-tomhle zpropa-padeném svě-světě..."

"Ó, nikdy nenadávej na celý svět." skočil mu do řeči Phoúron.

"P-proč n-ne?" na to Desperatus. "J-je zatra-tracený as-si ta-tak, ja-jako j-já. Ch-chci už bý-být p-pryč. Ch-chci bý-být ta-tam u těch za-zaklet-tých du-duší! J-jestli ta-tam op-pravdu na-najdu klid, p-pak t-to ne-není žá-žádná za-zaklet-tá ze-země, a-ale NEBE!"

Phoúron si povzdechl. "No, jak myslíš... Vidím, že vymlouvat ti to nemá cenu..." řekl na to a odešel pryč.

"Nadarmo jsem ho zachraňoval!" slyšel ještě Desperatus za dveřmi pokoje.

 

 

---