Kapitola 9 - Regulus

Desperatus kráčel dál a čím dál více si uvědomoval, jak se ho zmocňuje panika. Někdo tu byl, někdo se na něj díval. Cítil to. Ale ať se rozhlížel jak chtěl, nikoho neviděl.

Najednou však ucítil, jak ho někdo zezadu surově popadl. Chtěl vykřiknout, ale dotyčný útočník ho již stačil umlčet. Na krku chlapec ucítil studené ostří, nejspíše meč. Do nozder se mu vedral čísi smrdutý dech, z něhož málem omdlel.

"Mám tě... zabít?" zasyčel něčí hluboký hlas pomalu a téměř neslyšně. Neodvažoval se na jeho otázku odpovídat. Zarytě mlčel a třásl se.

"Jak se sem opovažuješ vkročit, cizinče..." zašeptal útočník Desperatovi přímo do ucha. Na tváři se chlapce dotklo něco chladného a pevného. Zcela určitě to byla přilba.

"N-ni-niv-nives..." dostal ze sebe Desperatus a přerývaně dýchal. Zorničky měl rozšířené, jeho tvář měla téměř barvu betonu.

Ve chvíli, kdy strážce uslyšel své jméno, pustil Desperata a surově ho od sebe odstrčil. Chlapec měl konečně šanci si ho prohlédnout. Byl docela malý, ale bylo vidět, že má sílu. Na sobě měl zašedlou zbroj a z helmy mu koukaly pouze oči - celé černé. Narozdíl od těch Phoúronových se ale vůbec neleskly. Byly matné a mrtvé. V rukou držel ledový meč, špinavý od krve, se spoustou ostrých záhybů. Stál nehnutě a pozorně si chlapce prohlížel.

"Ty mě znáš?" vycedil skrz zuby.

"N-ne, te-tedy a-ano..." vykoktal Desperatus. Na víc slov se nezmohl, strašně se bál.

Nives se k němu přiblížil. Nyní stál těsně u něj a svůj meč svíral pevně ve své dlani. Jediným prudkým pohybem mu jeho čepel znovu přidržel u hrdla.

"Tak mluv," sykl na hromádku neštěstí před sebou.

"P-phoúron..." pípnul Desperatus rychle.

"No jistě... Bývalý král... Potkal jsi ho na cestě sem, že ano..."

Desperatus horlivě přikývl.

"Určitě..." pokračoval princ "Určitě ti o nás mnoho řekl..."

Desperatus opět přikývl.

"Kdybys o nás cokoli někde vyzradil... Ne, ne... Zpátky nemůžeš... Zabiju tě teď a tady... Dřív, než zanecháš zřetelnější a nebezpečnější stopy než byly ty, podle kterých jsem tě vyčmuchal..."

Desperatus zatajil dech. Nekřičel, neplakal, neprosil. Ani nedutal. Byl v šoku a čekal, až dopadne smrtící rána. To se však nestalo, protože jakmile se Nives rozmáchl, promluvil na něj čísi hlas:

"Zadrž. Může se nám hodit."

Zpoza stromu se vynořil další princ, toho Desperatus také poznal. Byl o něco vyšší než Nives, vlasy měl z rampouchů a na hlavě mu zářila velká koruna. Oblečen byl v dlouhém ozdobeném plášti. Vypadal velmi vznešeně. Nyní si chlapce odměřeně prohlížel.

"Algidite... Co tady děláš? Nemáš být u matky?" zeptal se ho Nives hlasem bez tónu.

"Ne," řekl klidně. "Přikázala mi, abych na tebe dal pozor. Prý příliš špiníš sníh krví," odpověděl.

Nives konečně sklonil svůj meč a posměšně si odfrkl: "No to snad nebylo nutné."

Algiditas se ke dvojici přiblížil a arogantně se usmál.

"Jak vidíš, tak bylo. Neslyšel jsi snad, když jsem říkal, že chci sluhu?"

"Ehm... Slyšel." připustil Nives trpce.

"Jistěže slyšel. Špinění sněhu ti ale nedá spát, že? To je škoda, protože jsem ti právě zábavu překazil. Dovol, abych ho odvedl k matce. Ona rozhodne, jestli ten kluk zůstane mezi námi. Pakliže ne, tak skončí večer na talíři." Poté Algiditas chytil Desperata za ruku a trhnutím ho přitáhl k sobě.

"Zvláštní... Jak se pořád potřebuješ ptát na svolení..." sykl Nives.

Algiditas se už na něj ani nepodíval. Nives mu nestál za další zbytečná slova. Vzal k smrti vyděšeného chlapce a spěchal s ním k zámku.

"Jednou... Jednou se dočkáš... Jednou uvidíš..." zasyčel za ním ještě Nives hlasem plným nenávisti. Algiditas však byl příliš daleko na to, aby ho uslyšel.

 

Razili si cestu mezi stromy. Princ Algiditas mlčel. Jeho kroky byly dlouhé, pomalé a tiché a zářivý plášť se za ním vlnil, jakoby těm krokům chtěl dodat na důležitosti. Vlasy stály strnule na místě a jejich hroty směřovaly kolmo dolů. Nevýrazný, lehce namodralý obličej zdobila umělá stříbrná bradka a také ony typické černé oči bez bělma. I on měl meč - pečlivě zastrčený za opaskem od pláště. Vypadal skoro stejně jako ten Nivův, jen byl viditelně mnohem těžší a více ozdobený.

Desperatus se třásl po celém těle a v obličeji byl bílý jako smrt. Oči poulil kamsi do dáli. Vypadal šokovaně. A zcela určitě nebyl schopen jediného slova. Princ ho stále táhl za ruku a on se nechal bezmyšlenkovitě vést. Kdyby ho princ pustil, určitě by zůstal stát na místě a nehnul by se ani o krok...

"Za chvíli tam dojdeme," ujistil chlapce Algiditas, když si konečně všiml, v jakém stavu je.

Celou cestu na něj mluvil. Doufal, že ho tak snáze uklidní. A Desperatus jeho hlas skutečně slyšel. Nevěděl, odkud přichází, ale uklidňoval ho ten hluboký tón a ten ledový klid, který byl z hlasu poznat. Brzy přestal upírat svůj zrak někam do nekonečna a začal se soustředit na cestu.

"Už jsme skoro tam," promluvil princ znovu. Desperatus slabě přikývl. Pomalu se z Nivova útoku vzpamatovával, přestával být tak bledý a roztřesený. Začínal mít své ruce opět pod kontrolou, na krku však stále cítil ten chlad z princova meče. No jistě - právě si uvědomil, co vlastně v něm vyvolalo takový šok. Ten meč! Když se jím Nives dotkl jeho hrdla, prostoupil jím chlad, který ho doslova uvedl do tranzu. Proto nekřičel, proto nepanikařil. Účinky čepele však už téměř odezněly.

Desperatus se podíval před sebe a spatřil vchod do zámku. Byl to zmražený vodopád, uprosřed rozdělený napůl, jakoby ho někdo kdysi odhrnul jako záclonu a on už tak zůstal. Když jím Desperatus procházel, měl strach, aby na něj nějaký ten kus ledu nespadl. To se však nestalo, vše pevně zůstávalo na svém místě.

Vešli do vstupní haly, kde se tyčily velké ledové krystaly. Uvnitř byly zmraženy zbraně. Zdi byly hladké a vydávaly zvláštní modrou záři.

Princ šel s Desperatem dál. Procházeli kolem dalších zmrzlých vodopádů, květin, soch. Desperatus si všimnul sochy Phoúrona vytesané z nejkrásnějšího ledu, jaký kdy viděl. Spatřil také královnu, jeho ženu. Dále tam stály sochy všech tří princů. Chlapec se zadíval na prince, kterého osobně ještě neviděl - prince Poesia. Jestli byl Algiditas vznešený, tak Poesis byl oproti němu bůh. Byl ze všech princů nejvyšší, stál vzpřímeně, vznešenost a svrchovanost z něj přímo sálaly, hleděl do dáli a ke kabátu si tiskl nějakou obrovskou knihu. Plášť mu splýval až k zemi a dokonale jeho vzezření doplňoval. Vlasy měl ukryty ve vysokém, šestihranném klobouku.

Nacházely se zde nejen sochy členů královské rodiny, ale také zvířat. Desperata nejvíce uchvátily sochy vlka, labutě a medvěda.

To už ale šli s princem dál, když dorazili k obrovské ledové bráně tvaru lomeného oblouku. Na ní se nacházelo masivní klepadlo. Algiditas vzal klepadlo do ruky a třikrát s ním zabušil. Brána se téměř okamžitě otevřela. Desperatovi se naskytl jedinečný pohled do trůnního sálu. Uprostřed zářil obrovský trůn lemovaný překrásnými sloupy. Na tom trůně seděla žena. Teprve, když princ a chlapec přistoupili blíž, mohl si ji Desperatus prohlédnout. Byla stará, drobné postavy. Na hlavě měla tu samou korunu, jaká byla na hlavě její sochy. Oblečená byla v dlouhých splývavých šatech bílé barvy. Vypadala unaveně, zchátrale, jakoby ji už dávno opustily síly. Přesto z ní vyzařovala krása. Jako mladá musela být vskutku nádherná, pomyslel si chlapec.

"Přistup blíž." pobídla ho královna.

"A poklekni." stihl mu pošeptat Algiditas.

Desperatus poslechl. Přišel až ke schodům, které vedly k trůnu, a oddaně poklekl před královnou. Podlaha ho štípala do kolen, jak byla studená, ale snažil se to vydržet.

"Pojď sem také." vybídla prince. Algiditas také přistoupil.

"Kdo je ten kluk?" zeptala se ho.

"To nevím." odpověděl Algiditas po pravdě.

Královna se mírně zarazila a důkladně si Desperata prohlédla. Pak se prince pochybovačně zeptala: "Tohoto chlapce chceš jako sluhu? Pochopila jsem to dobře?"

"Velmi dobře," potvrdil Algiditas. "Nikdo jiný tu už není. Tenhle zbloudilec se nám bude hodit, uvidíš."

"Nuže dobrá, " řekla královna s obavami. "Zařiď ale, ať mi nechodí na oči," dodala.

Princ přikývl, vzal Desperata za paži a vytáhl ho na nohy. Pak ho vyvedl ven z hradu.

"Ukážu ti, " začal princ "kde teď budeš bydlet. Je to můj dům, není daleko," vysvětlil.

Desperatus přikývl a následoval prince.

 

 

---