Kapitola 12 - Paracletus

Tady jsem si dovolila rozdělit děj na dvě střídající se linky. Kdo nečetl žádné předchozí kapitoly, tomu ten skok může připadat dost pitomý, tak na to upozorňuji předem :D

Desperatus s hrůzou doběhl do cíle. Celý udýchaný vší silou zaklepal na místo na ledové stěně, kde měly být dveře, nikdo se ale neozval.

"Pane!" křikl z plných plic.

Jelikož se mu nedostalo odpovědi, řekl si, že na prince počká. Sedl si tedy pod nejbližší strom, vyčkával a doufal, že Poesiovi utekl.

 

Neseděl tam ani deset minut, když uviděl Algidita, jak se k němu blíží.

"P-pane!" začal. "Pane, n-nějaká žena, jm-méno už ne-nevím, ..."

"Calida Temporis," zarazil ho princ ve vteřině.

Desperatus otevřel ústa a zase je zavřel. "Jak to ví?" zeptal se sám sebe.

"Gratuluji ti k loajalitě," pokračoval Algiditas. "Nevíš náhodou, kde bych tu ženu našel?"

"N-ne..." řekl chlapec. "Proč?"

Algiditas chtěl odpovědět, nakonec si to ale očividně rozmyslel a odemkl dům.

"Ta-takže to jste b-byl vy, k-kdo za tím stromem s-stál?"

"Ano, byl."

 

Když vstoupili dovnitř, princ odběhl pro své sochařské nářadí. Desperatus zůstal stát na chodbě, jelikož do svého pokoje se mu rozhodně nechtělo. Moc dobře si pamatoval, jaká tam je zima. Chvíli tedy na místě přešlapoval a pak se prince konečně dočkal.

"Jdu dokončovat ledové rytíře."

Bylo zajímavé, jaké představy v chlapcově hlavě dokázalo vyvolat slovo "rytíř". V mysli se mu vždycky okamžitě vynořil jeho bratr Audens.

 

V poslední době měl pocit, že od něj neměl utíkat. Ať byl sebekrutější, přece jen měl srdce a byl to jeho bratr... A měl ho rád, o tom Desperatus nikdy nepochyboval. Mohl se od něj leccos naučit, ale místo toho zbaběle utekl... Tak moc se teď za sebe styděl. A tak moc chtěl svého bratra znovu vidět, i kdyby to mělo být pouze jednou.

Nevážil si ho a za to ho sžíralo svědomí. Audens byl jeho rytíř... Ochránce a tyran zároveň. U něj byl vždycky v bezpečí a nemusel se bát, že by měl někdy hlad nebo že by mu byla zima...

"M-mohl b-bych se na ty rytíře p-podívat?" zašeptal.

"Nevidím důvod, proč ne."

 

Audens Victus si mne nos a vstupuje do italské restaurace. Pátravým okem si prohlíží sytě černé rukávy svého saka. Cítí se nepatřičně, ale utéct nesmí. Schůzka už je domluvena. Bylo by přece zbabělé to odříct.

Celý prostor uvnitř byl provoněn špagetami a rajčaty. Audens nasál tu vůni a rozhlédl se. Stoly se sněhově bílými ubrusy, hodně světla, číšníci v bílo-červených oblečcích...

"Mohu vás usadit?" ozve se mu za zády milý hlas.

"Určitě." odpovídá sebejistě.

 

Sedá si k jednomu malému stolku v rohu a čeká na ni. Čeká na ženu, která se mu moc líbí a zřejmě i on jí. Jmenuje se Adriana a její úsměv by prozářil i ten nejtemnější kout. Dlouhé splývavé hnědé vlasy, podmanivé oči.. Krásná je, to ano.

Audens si prohlíží obnos ve své peněžence. Je velmi nervózní, neboť je v takovém lokále poprvé v životě. Tak dlouho se musel omezovat, aby našetřil na dnešní večer...

Adrianu poznal, když si kupoval noviny. Zrovna za ně zaplatil, když se zpoza rohu vynořil člověk v bílé bundě s kapucí a za ním zoufalá, udýchaná žena.

"Chyťte ho, zloděje!" řvala z plných plic a hnala se za ním. Audens viděl, jak ten člověk drží v ruce její kabelku a běží jeho směrem. A tak ho srazil na zem a kabelku mu z rukou vytrhl. Zloděj se tak bránil, až mu Audens omylem vykloubil rameno. Teprv pak zůstal ležet. Když žena přiběhla a vzala si tašku, všiml si Audens, jak nádherná je. Usmála se na něj a energicky ho objala. Když ho chtěla pustit, Audens ji nenechal. Místo toho ji pozval na večeři. Adriana souhlasila a dala mu svou vizitku. A teprve pak ji pustil.

---

"Ti ryt-tíři jsou t-tak úžasní," poznamenal Desperatus, když si zblízka prohlížel jednoho z nich. "Připomínají mi bratra, víte?"

"Opravdu?" podivil se Algiditas, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno.

---

A Adriana už přichází. Na sobě má dlouhé červené šaty, které jí tak moc sluší... Audensovi vyschlo v krku.

"Ahoj," pozdravila ho, když došla ke stolu.

"Ahoj," pozdravil ji. Vstal, pomohl jí z kabátu a usadil ji naproti sobě, přesně jak si pamatoval z té knížky.

"Jak se máš?" zeptal se jí Audens klidným hlasem, přestože byl uvnitř velmi rozpačitý.

"Jde to," usmála se. "Můj mladší bráška mi roztrhal šaty, které jsem si chtěla původně vzít... Takové modré, vážně nádherné. Tak jsem ho seřezala jak žito. Někdy je moc živý." dodala.

Audensovi zmínka o sourozenci probudila myšlenky na Desperata... Jak moc by si přál, aby byl živý...

"Máš nějaké sourozence?" zeptala se.

"Ehm.. Ne, nemám," odpověděl krátce, trošku vyhýbavěji, než chtěl.

Adriana poznala ten zvláštní tón. A tak umlkla a zavolala číšníka.

---

"Líbila se ti?" zeptal se náhle Algiditas.

"Calida? A-ano..." odpověděl po pravdě chlapec.

"Já ji potkal už hodně dávno. Myslel jsem si, že už ji nikdy neuvidím."

A pak začal Algiditas přecházet od sochy k soše a důkladně si svá díla prohlížel. Každou sebemenší chybičku poopravil, na každou dokonalost pokýval hlavou.

Desperatus pozoroval jeho ladné kroky a zářivý plášť. Tak moc mu záviděl tu jeho vznešenost...

"V-vám se líbí?" ozval se náhle chlapec.

Algiditas se zastavil uprostřed pohybu a chvilku tak setrval, jakoby ho ten dotaz rozrušil. Pak se na Desperata otočil a ve tváři byl opět klidný.

"Myslíš, že by se mi mohlo líbit vůbec něco, když necítím?"

Desperatus zavrtěl hlavou.

"Tak vidíš," řekl princ.

"A-ale pane... J-já myslím, že v-vy city máte. P-přece se v-vám líbí t-ti rytíři."

Algiditas zůstal stát jako přimrazený a oči mu ztvrdly. Nebezpečně se v nich zablesklo.

---

"Četl jsi dnešní tisk? Hrůza, co ta Lindsay zas provedla," prohodila Adriana a napila se ze skleničky.

"Jaká Lindsay?" zeptal se Audens, tentokrát už velmi nejistě.

"No ta herečka, přece, určitě ji znáš," zasmála se.

"Tak to se pleteš, já žádné herečky neznám," řekl Audens a napil se také. Adriana zpozorněla, její ústa se pootevřela v mírném šoku.

"Ale notak, každý přece, kdo viděl pár známějších filmů..."

"Ale já žádné filmy neviděl," zarazil ji Audens.

"Bože, jak to? Copak nemáš televizi?" nechápala Adriana.

"Ne, nemám," odpověděl Audens, tentokrát už trochu nevrle.

Adriana zmlkla a upila vína.

"Je toho ještě tolik, co o tobě nevím..."

"To je přece jasné,“ přikývl.

"Tak mi o sobě něco pověz. Kde pracuješ?"

Audens ztuhl. Nenapadlo ho, že jí o sobě bude muset něco říct. Nebyl na to zvyklý a navíc jí ještě úplně nevěřil.

"Musím to říkat?" optal se, taky s úsměvem, který zakrýval jeho rozpačitost.

Adriana si jeho úsměv ale vyložila jinak. Napadl ji důvod, proč by tajil svou práci... A rozhodně se jí tato možnost nelíbila. Dostala strach z toho, že by mohl být mafián nebo tak něco.

"Ne..." špitla.

"A co děláš ty?" zeptal se jí náhle, aby konečně změnil téma konverzace.

"Animátorku," odpověděla, "Hrozná práce."

Audens nevěděl, kdo je animátorka, ale rozhodl se na nic se nevyptávat. Nechtěl, aby si o něm Adriana myslela, že je blbec...

---

Algiditas přešel k jednomu rytíři a zastavil se před ním. Desperatus neměl ponětí, co se chystá udělat. Jisté ale bylo, že to nebude nic příjemného.

Náhle se po podlaze rozletěly kusy ledu. To když Algiditas shodil sochu na zem a ta se rozbila. Chlapec scénu pozoroval se zatajeným dechem, tak velký měl strach.

"Myslíš, že bych toto udělal, kdyby se mi rytíři líbili?" zvolal.

Desperatus chtěl odpovědět, ale nestihl to.

"A myslíš si..." pokračoval princ "že bych udělal to, co udělám nyní?" A přiblížil se k chlapci.

Desperatus o krok ustoupil a zjistil, že je za ním už jen stěna. Začal se nekontrolovaně třást. Když uviděl, jak Algiditas vytahuje nějaký nůž zpod pláště, ječel:

"P-prosím.. N-ne!"

Algiditas jeho slov nedbal a bodl ho. Bylo to tak rychlé a nečekané, až si Desperatus myslel, že je mrtvý. Jenže nebyl.

Najednou na svých kolenou pocítil náraz do podlahy a na místě oka hroznou, palčivou bolest. Okamžitě na místo přiložil dlaň. Když se na ni potom podíval, omdlel. Byla celá od krve.

Algiditas Desperatovi vypíchl nožem oko.

---

"Hmmm... Nemám tak náhodou mastný nos?" zeptala se ho.

"No... Jo, proč?" podivil se.

Adriana vstala ze stolu. "Propána, tos mi nemohl říct dřív? Počkej tady chviličku..." řekla a zmizela na toalety.

Audens dopil víno a objednal řízek, smířen s tím, že svět této ženy je mu dočista uzavřen a asi i bude. Jeho nálada začínala klesat na bod mrazu. Byl zklamaný. Nevěděl, že spolu nemají absolutně nic společného...

Když se Adriana vrátila, našla na svém talíři řízek. Podívala se na něj se znechucením a pronesla:

"Když já nejím maso."

"Můžeš mi říct, proč?"otázal se.

"No protože je to barbarství! Chci říct, jak se zabíjí všechna ta nevinná zvířata... a jak se s nimi zachází na těch obrovských farmách... Nikdy jsi o tom neslyšel?"

Audens se zamyslel.

"Ale jo..." odpověděl "četl jsem o nich. Ale proč nejíš maso? Takhle přece nic nezměníš..."

Adriana trpělivě přikývla.

"Ano, ale kdyby všichni lidé přestali jíst maso, tak..."

"Poslyš," přerušil ji Audens a vstal od stolu. Jeho hrubý hlas způsobil, že se Adriana mírně lekla. Audens si toho nevšímal a pokračoval:

"Nemyslím si, že bych byl pro tebe ten pravý... Já dřu v lomu a nic kromě své práce jiného neznám. Ty jsi úplně jiná..."

"Jak, jiná?" nechápala.

"Nevidíš, že ti nerozumím ani slovo? Nevidíš, že já prostě nevím, proč tak vyvádíš, když se ti leskne nos? Že nevím, co to máš na puse a proč to tam máš?"

Zavolal na číšníka: "Zaplatím!"

Adriana se také zvedla ze stolu. Chtěla ho pohladit po tváři a říct mu, že jí to nevadí, ale on její ruku sundal. Když uviděl, že se tváří smutně, poznamenal:

"Není to tebou, já jen.. Prostě nejsem zvyklý na lidi. V podstatě je nesnáším. Nerozumím jim a nechci. Sbohem, Adriano."

Chtěla něco namítnout, ale usoudila, že by to bylo zbytečné.

"Sbohem," řekla "Nezapomenu na tebe, ty můj hrdino."

A o pár vteřin později se dívala, jak odchází z restaurace, jak jí nemává a neohlíží se a jak jeho strašlivé jizvy vynikají v odpoledním slunci.

 

Desperatus se probral ve své posteli. Když zjistil, že místo dvou očí otevřel pouze jedno, zase ho zavřel a zkusil to znovu. Najednou mu ale došlo, co se stalo. Vykřikl a prudce se posadil, ohmatávaje si místo, kde mělo být jeho pravé oko. Místo něj ale nahmatal jen navlhlou náplast.

"Už mi věříš?" ozvalo se vedle postele. Desperatus zvedl hlavu a podíval se tím směrem. Spatřil Algidita, jak se nad ním sklání a vykřikl znovu.

"Buď zticha, nebo ti vyseknu i to druhé," zahřměl princ. "Tak co, už mi věříš?" zeptal se znovu.

"A--ano..." vysoukal se sebe chlapec a tváře mu zalily slzy. "P-proč?" zašeptal.

Bolest to byla hrozná. I když tam žádné oko nebylo, slzy z toho místa tekly stejně. Slaná voda se mísila s krví a vyvolávala bolestivé štípání.

"Proč?" zopakoval po něm Algiditas. Pak odpověděl:

"Protože bylo načase, abych ti ukázal, než nejsem takový, za jakého mě máš."

Přiblížil se k chlapcově posteli a zašeptal:

"Myslel sis o mně, že jsem hodný? Že tě mám rád? Že přede mnou nemusíš mít respekt? Tak to ses zmýlil. Já jsem budoucí král a králem nemůže být někdo, kdo cítí. To je v zákonech Ledových zahrad, rozumíš mi?"

Desperatus přikývl a přitom se snažil přestat brečet. Každá další slza znamenala další nesnesitelnou bolest.

 

No a asi v tu chvíli jsem se tam zjevil.

„Slyším vaše nejniternější přání a chystám se je splnit.“

"Slyšel jsi to?" zašeptal Algiditas a začal se rozhlížet kolem sebe.

"Jo," přisvědčil Desperatus a také se rozhlížel. "N-nikoho ale nevidím.“

"Ale někdo mluvil... Slyšel jsi, co říkal?"

"Slyšel."

"Já taky.

Obou dvou se zmocnil šok, když hlas uslyšeli znovu, přímo u svého ucha:

„Jsem Utěšitel.“

"Kde se schováváš?" zvolal Algiditas. Zpod svého pláště vytáhl svůj zářivý meč a celý ve střehu zařval: "Ukaž se, nebo tě najdu a zabiju."

Začal přecházet po pokoji sem a tam. Díval se do každého kouta, pod každý kus nábytku, snad aby majitele hlasu našel.

„Nedokážeš mě zabít. Nejsem hmotný. A navíc – proč bys měl zabíjet někoho, kdo ti chce zprostředkovat setkání s Calidou Temporis, vládkyní ve slunečném království?“

Algiditas se zastavil.

"Odkud znáš Calidu?" zahřměl.

„Na tom nezáleží. Algidite, čekej svou lásku ještě dnes večer. Poté odletím za Audensem. Zatím nashle.“

A pak jsem skutečně odletěl za Calidou.

 

 

Desperatus a Algiditas se dlouho vzpamatovávali z prožitého šoku. Když se konečně trochu uklidnili, Desperatus, sotva slyšitelně, zašeptal:

"V-věříte m-mu?"

"Ne," odpověděl chladně Algiditas a vykročil směrem ke dveřím.

"Pojď," řekl "bude večeře."

Desperatus vstal z postele, třesouc se po celém těle. Nejraději by zůstal ležet. Když vykročil k princi, znovu cítil, jak na něj jdou mdloby. Překonal se ale, a šel dál.

"Víte," špitl, když procházeli chodbou "do-docela rád b-bych mu věřil."

"Já ne," odpověděl Algiditas tvrdě. Pak se najednou zastavil uprostřed chodby a Desperatus do něj málem narazil. Algiditas se mlčky otočil k chlapci a ve zčernělých očích se mu zračilo poznání.

"Vím, kdo to byl," vyhrkl.

"K-kdo?"

Algiditas se rozběhl směrem k zámku. Desperatus mu stačil jen tak tak.

"Kdo to byl?" ptal se prince za běhu. Ale princ jeho hlas nevnímal.

Když tam konečně dorazili, mlčky prošli ledovou chodbou. Všichni ostatní už v jídelně seděli. K Desperatově zděšení si to Algiditas namířil přímo tam, kde seděl Poesis. Když se k němu Algiditas přiblížil, zvedl k němu své pronikavé oči bez citu.

"Máš chvíli?" zašeptal princ svému bratrovi u ucha.

Poesis beze slova vstal a pokynul Algiditovi, aby šel za ním. Desperatus se rozběhl za nimi, ale v mžiku se zastavil, to když se na něj Poesis otočil a sykl: "Stůj."

 

Algiditas se se svým bratrem zastavil kousek za ledovými sochami. Jakmile byli na místě, spustil:

"Pamatuješ si na Utěšitele?"

---

"Utěšitel neboli Neviditelný je nehmotná bytost ukrývající se v prostorách Ledových zahrad, dokáže ale cestovat po celém světě. Skládá se z prokletých duší lidí, kteří zemřeli zde v tomto království. Zjevuje se vždy, když je nejhůře, aby splnil nejniternější přání. Nemožné se pak stane reálným. Utěšitel mění pravidla Osudu, což může mít fatální následky. Jinými slovy - věci mohou být ještě horší se splněným přáním, než by byly bez něj," říká kronika.

 

Poesis přikývl a pátravě si bratra prohlížel. Algidita jeho pohled nezneklidňoval, dávno na něj byl zvyklý.

"Myslím, že mě a mého služebníka před chvílí navštívil," pokračoval.

"Co říkal?" zasípal Poesis.

Algiditas otevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Došlo mu, že kdyby se Poesis dozvěděl o Calidě, nejspíš by to řekl matce. A to by nebylo dobré. Zhluboka se tedy nadechl a spustil:

"Říkal, že půjde za bratrem mého sluhy a řekne mu, aby sem za ním přišel."

Poesis si Algidita nepřestával měřit.

"Co bys chtěl po mně?" zašeptal.

"Nic," odpověděl Algiditas po pravdě "Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli by to mohl být ten, o němž jsi mi kdysi vyprávěl."

Poesis přikývl. "Mohl."

"Co tedy chce za své služby?“

"Nevím," na to Poesis.

Algidita jeho odpověď velmi překvapila, neboť byl zvyklý, že jeho bratr ví všechno. Vždyť přece částečně vidí i do budoucnosti...

"Dám ti ale jednu dobrou radu," pokračoval Poesis. "Rozmysli si dobře, jestli s královnou na tu schůzku půjdeš, či nikoliv."

Algiditas se zarazil a v obličeji mu cukl sval. Přemýšlel, jestli by Poesia neměl zabít za to, co všechno ví.

Jakoby věděl, na co Algiditas myslí, zašeptal druhý princ:

"Tvé tajemství je známo pouze mé kronice."

Algiditas nevypadal, že by ho to přesvědčilo. Stál nehybně jako socha a ve tváři byl ještě bledší, než obvykle.

"Stojím při tobě,“ přesvědčoval ho bratr. „V zájmu budoucích dějin. Vím, jak je důležité, aby se matka nedověděla, že cítíš. "

"Znamenalo by to... Ani nevím. Možná by mi jen vzala trůn, možná by mě vyhnala," dodal Algiditas.

Poesis neodpověděl a odešel zpět do jídelny.

 

"Tak kdo je to, ten Utěšitel?" naléhal Desperatus, když se Algiditas vrátil a sedl si ke stolu.

Princ si dlouho promýšlel svou odpověď, nakonec ale pronesl jediné:

"Rozhodně nikdo, komu se dá věřit."

---