Kapitola 15 - Hic Iacet Ver

Nejtemnější tma. Holá skála. Spalující mráz. Tiché vzlyky a šepot, zoufalý šepot jediného slova:

"Veritas... V-veritas! Ve-veritas. Veritas."

Pomalé kroky. Vyhublá postava brodící se sněhem téměř z posledních sil.

"V-veritas.." zazní znovu ten plačtivý hlas.

 

Nelze přesně určit, jak dlouho Desperatus chodil okolo hraniční hory a opakoval heslo pro otevření tajného průchodu do Severního království. Už to chtěl vzdát, opřít se o skálu, rozbrečet se a nechat toho, když vtom jeho slovo nabylo na účinnosti. Prudce se otočil čelem k hoře a zpozoroval, jak se na ní pomalu vytvářejí dveře dovnitř.

Byly krásné, z dubového dřeva, bohatě zdobené vyřezávanými ornamenty, s obrovskou klikou. Na Desperata zapůsobily tak, že se navzdory své únavě zářivě usmál. Potom je otevřel a vstoupil dovnitř. Jakmile za sebou zavřel, světla na stěnách se rozsvítila a ozářila celý prostor až ke dveřím na druhém konci. I když to byl prostor velmi stísněný, vládla zde přátelská atmosféra, atmosféra očekávání lepších časů, lepší země, lepšího života. Než ale Desperatus udělal jediný krok vpřed, dveře za ním se otevřely znovu.

Za zatajeným dechem a smrtelným zděšením v očích poznal, kdo k němu přichází - ten nejobávanější z nepřátel, princ Nives.

 

Tiše za sebou zavřel.

"Myslel sis... Že budeš rychlejší... Než já...“

Přicházel k chlapci pomalu, krok po kroku. Klap, klap.

"Ale já neotálím... Když mohu zabíjet... Zabíjím.“

A už byl těsně u něj. Vzal vyděšeného chlapce za mikinu a surově s ním mrštil o zeď, řka:

"Zabil bych i tebe... Ale... Nemám zrovna moc času... A tak.. To budu muset odložit.. Na později...“

Desperatovi se roztřásly rty a po tvářích mu stékaly slzy. Nebyl schopen jediného slova, jen se dál vyděšeně díval Nivovi do tváře. Neopovažoval se ani nadechnout.

„Tedy ne že bych...“ pokračoval Nives „...tě nedokázal zabít ve vteřině... Ale víš.. Já si chci se svou kořistí hrát...“

V následujícím okamžiku chlapec již klečel na zemi a k tělu si tiskl svou zpřelámanou ruku, promočenou od slz. Řval bolestí. Dusil se vlastními slzami.

Nives ho vzal za mikinu a odtáhl ho na druhý konec tunelu. Když vešli do sousedního království, věže zámku byly jasně vidět, skvěly se nad korunami stromů.

 Pak k smrti vyděšeného chlapce odnesl k nedalekému rybníku a tam ho zmlátil do bezvědomí a ukryl mezi stromy.

---

Před honosnou zámeckou branou postával hlavní královnin strážce - věrný služebník Konrad. Tmavé vlasy mu vlály v lehkém studeném vánku. Právě odkudsi zavětřil příliv cizí, negativní energie. Stál jako socha, kopí pevně v dlani, připraven zasáhnout cokoli, co se kolem něj pohne.

Najednou v dáli uviděl malého, avšak ramenatého muže v bílé, dávno zašlé zbroji. Nevědomky zastoupil bránu, připraven bránit milovanou královnu vlastním tělem.

 

Nives došel až k němu a zašeptal:

"Princ Nives, na rozkaz prince Algidita. Mám přivést Calidu. Je to urgentní."

Konrad, když slyšel, jak se dotyčný jmenuje, zalapal po dechu. Nebylo tajemstvím, že právě on zabil Calidinu matku. Přemohl svůj strach smísený se vztekem, odměřeně na Niva pohlédl a řekl:

"To je zajímavé. A CO je tak urgentní, že ctěný princ Algiditas nemohl přijít sám?"

"Je těžce raněn," zalhal Nives.

Konrad chvíli přemýšlel. Nakonec pomalu, jakoby vážil každé slovo, pronesl:

"Myslím, že vás raději k její výsosti doprovodím."

 

"Má královno," pozdravil Konrad Calidu, jakmile došli do trůnního sálu "vedu vám návštěvu. Tento muž tvrdí, že je tu na rozkaz prince Algidita."

Calida se naklonila dopředu, jakoby si ho chtěla pořádně prohlédnout.

"Nives, k Vašim službám," řekl princ tiše. Jakmile zaslechla jeho jméno, zakryla si dlaní ústa.

Přemýšlela, jestli ho má nechat odvést. Nebo zavřít. Nebo rovnou zabít. Ale jeho dovětek „k Vašim službám“ ji přesvědčil o tom, aby si nejprve vyslechla, proč přišel.

"Na-na rozkaz prince Algidita?" vymáčkla ze sebe a dál na něj nevěřícně hleděla, jakoby čekala, až ji zabije.

"Má královno, budete-li si přát, ihned jej vyvedu zase ven--" přerušil konverzaci Konrad. Calida jej umlčela mávnutím ruky.

"Princ Algiditas je těžce raněn, paní. Obává se, že již dlouho nepřežije. Chtěl by vás naposledy vidět a říct vám něco moc důležitého."

Calida se trhaně nadechla a vyhrkly jí slzy.

"Počkat.." zarazila se náhle. "Proč neposlal svého sluhu?"

"Sluha je mrtev," odpověděl Nives bez lítosti.

"Ne!!" zvolala Calida nešťastně. "To nemůže být pravda.. Tohle si nezasloužil."

Viditelně plakala.

"Nemám mnoho času a princ Algiditas je netrpělivý," připomněl jí Nives.

Calida ztěžka vstala a došla až k němu.

"Algiditas nesmí zemřít. Má přece v sobě tolik síly..." snažila se přesvědčit samu sebe.

 

Mlčky Niva následovala na cestě ven ze zámku. Konrad šel za nimi. Vypadal sklesle. Dělal si starosti, bál se o život své královny.

Když došli před bránu, na chvíli ji ještě zdržel a řekl jí jen tolik:

"Buďte opatrná, má.. Lásko."

Calida se usmála. Konrad sklonil hlavu a odešel.

 

Šla za Nivem potichu jako přízrak. I ona cítila tu dosud nepoznanou energii, která z něj číšela. Nives stále zrychloval svůj krok, až se divila, že mu ještě stačí.

"Počkejte! Zastavte!" zvolala na něj zoufale.

A Nives zastavil.

 

"C-co to děláte?" zarazila se, když spatřila tu zvláštnost, s jakou se na ni jeho matné oči zahleděly.

Nives neodpověděl. Přiblížil se k ní. Byl tak nebezpečně blízko. Viděla, jak nenasytně ji pozorují ty dvě díry a cítila smrdutý dech.

Naráz z ní začal strhávat oblečení. Jediným trhnutím ji zatáhl do lesa. Kdyby se nestačil zachytit o strom, oba by spadli ze svahu dolů.

Calida se bránila, křičela, kousala, prosila. Nic naplat. Bezcitný Nives se nenechal obměkčit, jen ji nahou pohodil na zem.

"Víš, co nosím vždycky s sebou?" zasípal. Nečekal na její odpověď, odkudsi vytáhl delší provaz, kterým ji připoutal ke stromu tak, že se sice mohla hýbat, ale útěk byl nemožný.

Poté si začal sundávat dolní část své zbroje.

"N-ne," křikla "Pomoooc!"

Nikdo nepřišel.

Znovu začala samou hrůzou křičet, když viděla Niva nahého. Byl to ohavný, otřesný pohled. Jeho tělo bylo zvláštně zkřiveno a znetvořeno, což ještě umocňovaly všudypřítomné hnisavé rány.

"Proboha," vyklouzlo jí z úst.

Podíval se na ni. "Moje kůže?" zeptal se šeptem. Nereagovala.

"To jsem udělal sám.. Život v Ledových zahradách bývá monotónní a bezcílný, labutinko."

Opadané listí zašelestilo pod jeho váhou, když ji chytil za nohy, násilím je roztáhl a vrazil mezi ně svůj úd. Lesem se rozléhal křik tak pronikavý, že bylo až s podivem, že dosud nikdo nepřišel. Pak ale Calida utichla, neboť poznala, že jí už nepomůže nic. Prohrála. Ztratila čest, důstojnost, své tělo. Byla si vědoma toho, že to, co právě prožívá, je horší než smrt. Nakonec se tedy plně poddala jeho vůli s pocitem naprosté bezmoci. Nevnímala ani to, že jí princ v zápalu rozkoše vytrhl pár chomáčů vlasů.

 

Nárazy se začínaly stupňovat a Calida cítila, jakoby ji to mělo roztrhnout. Lesem se už ale nerozléhal její křik, nýbrž jeho.

Konečně byl hotov.

 

Calida nebyla schopná jediného pohybu. Jen napůl si uvědomovala, že na ní teď Nives leží a odpočívá. Cítila cizí pot na svém těle. Žaludek se jí zkroutil a ona začala zvracet.

Zvedl se. Dlouho si ji prohlížel, zatímco se oblékal. Jen tam tak ležela a vypadala, jako by už byla mrtvá. Měla kůži bílou jako křída, téměř až zelenou, politou zvratky.

"Můžeš alespoň říct, že jsi byla k něčemu užitečná, než jsem tě zabil," zašeptal. Poté ji vzal za vlasy a přitáhl k sobě. Pomalu, jakoby si chtěl užít každou vteřinu této vzácné chvíle, jí podřezával hrdlo.

"Tvá kůže je hebká jako peří ptáků, které jsem ulovil dnes na večeři."

Škubala s sebou, ale on ji pevně držel ve svých rukou.

Omdlela.

"Vezmu si tvou hlavu a pověsím ji Algiditovi na dveře," sykl. Pak jí hlavu skutečně usekl, chytil ji za vlasy a zvedl se.

Chvíli se na mrtvolu díval, poté ji odvázal. Zbytek bezvládného těla skopl ze svahu dolů. Sledoval, jak se kutálí, než narazilo do stromu, kde zůstalo ležet jako obyčejný kus masa.

 

Vylezl z lesa a utíkal zpět do své země.

---

"Veritas!!" vykřikl udýchaný Desperatus a dveře tajného tunelu se znovu otevřely. Dřív než stačil vstoupit, zaslechl kdesi v dáli pevný hlas s oslavným podtónem:

"Čest, sláva a věčný život královně Veritas!"

Pár dalších lidí z různých koutů země se přidalo:

"Ať žíje ta, kdož přinesla naší zemi mír, teplo a život!"

"Eeeeej!"

"A my jsme se neztratili! My pokračujeme dál jako noví lidé, jako národ, a jsme vděčni!"

"Nechť nikdy nezapomeneme říci své díky!"

"Veritas je možná mrtva, ale její čest a důstojnost v nás žije dál!"

„Ære til de modige!“

„For alltid.“

Zavřel za sebou a proběhl tunelem tak rychle, že byl prakticky hned na druhé straně hory. Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. Stále cítil Nivovy rány na svém těle, svou zpřelámanou ruku a hlavně neskutečnou únavu z toho věčného běhání. Ani tak se ale, byť jen na vteřinu, nezastavil.

 

Najednou ho ale zarazil Algiditův hlas:

"Kde je Calida? Proč není s tebou?"

Desperatus se prudce otočil a uviděl prince, jak k němu přibíhá. V momentě, kdy spatřil princův ustaraný výraz, bylo mu ho strašně líto a padl na něj pocit naprosté bezmoci a vyčerpání.

Samou únavou se sesunul na zem a začal vzlykat.

"N-nevím, k-kde je," pronášel mezi vzlyky "N-nives, on.."

V momentě, kdy Algiditas uslyšel to strašné jméno, vydal ze sebe vzteklé zahřmění a vší silou do Desperata kopl. Chlapec se schoulil do klubíčka.

"O-odpusťte, pa-pane," zakvílel.

Algiditas se nad něj sklonil.

"Půjdeš do zámku a schováš ledové rytíře," řekl mu, plný rozčilení "Já půjdu hledat Calidu a zabiju toho ničemu. Rozumíš, co ti říkám?" křičel.

Desperatus se kvapem zvedl, hodil směrem k Algiditovi další úzkostlivý pohled a odběhl do zámku.

 

Když se konečně octl před halou s rytíři, zámek se zdál být až nepřirozeně tichý, jakoby všechno kolem něj napjatě očekávalo, co se bude dít.

S tichým dupotem vyběhl schody, otevřel dveře a proklouzl do haly. Před očima tam stálo několik impozantních ledových soch v životní velikosti, které mu už od začátku tolik připomínaly Audense.

Chlapec chytil jednoho z nich kolem pasu a pokoušel se ho dotáhnout do vedlejší místnosti, jenže zakopl o střepy ze sochy, kterou zde Algiditas před pár dny rozbil, rytíř mu spadl a roztříštil se také.

Halou se nesl řinčivý zvuk takové hlasitosti, že chlapec dostal strach z toho, že by mohl být objeven.

O chvíli později se jeho obavy potvrdily - dveře se otevřely a někdo vstoupil. Někdo, kdo chodil zdánlivě pomalu a ztěžka, a přesto byl rychlý jako blesk.

Klap, klap.

Nives.

 

Desperatus uslyšel přerývaný dech a ucítil na svých zádech princův pohled. Samou panikou přestal dýchat.

Nives nechal dveře dokořán a vstoupil do haly. Prošel kolem Desperata jakoby nic a prohlížel si výjev před sebou s mírnou zvědavostí.

"Koukněme.. Jaké má náš princ zajímavé hobby..." zasípal.

Vzal jednu ze soch za paži a třiskl s ní o zem.

Zvuk, který pád sochy způsobil, se nesl celým zámkem. Nives se přesunul k dalšímu rytíři a toho také rozbil.

"Málem bych přehlédl další srdeční záležitost... To bych si neodpustil..."

Desperatus se pomalu přesouval ke dveřím, zatímco Nives šel směrem do středu místnosti, když rozbíjel jednu sochu za druhou.

Spadl pátý rytíř a chlapec se na to už nemohl dívat. Ještě jednou si prince prohlédl. Vypadal, že se soustředí na rozbíjení soch. Možná zapomněl, že tam Desperatus ještě pořád je...

 

Kvapem vyběhl z haly a dával si dobrý pozor na to, aby běžel co nejtišeji. Vypadalo to, že to vyšlo. Ani ne za pět vteřin se ocitl zpět venku.

Běžel, co mu síly stačily, k Algiditovu domu. To, že ho píchá v boku a že v jednom kuse klopýtá, již přestal vnímat. Když ale dorazil před Algiditovy dveře, litoval toho, že nezůstal s Nivem v zámku...

 

Byl to pohled tak hrozný, že chlapec klesl na kolena. Nehýbal se, jen upřeně zíral před sebe, zíral na ten strašný výjev. Před jeho očima, na Algiditových dveřích, příbitá hřebem, byla Calidina hlava. Královniny vlasy už nebyly zlatavě lesklé, ale podivně matné, rozcuchané, místy vyrvané a zkrvavené. Krev byla všude, na hlavě i pod ní. Tvář byla rozřezána krvavými písmeny, které se táhly i přes oči, původně modré, které nyní vypadaly jako dvě rudé díry. Ta písmena dávala dohromady vzkaz. Vzkaz pro Desperata nesrozumitelný, a přece tak strašný, až vstávaly vlasy na hlavě:

 

VLASTNÍ VINOU ZABIT

DOSTAL JSEM SE DO NÍ

VÍM CO CHCEŠ

ČEKÁM

 

Desperatovi tuhla krev v žilách. Začalo mu docházet, o co tu jde. Calida je mrtvá a její hlava visí na dveřích s nějakým vzkazem, pravděpodobně od Niva. Algiditas se za chvíli vrátí a uvidí tu spoušť. A on, Desperatus... Selhal. Nedokázal zabránit katastrofě, nedokázal zabránit tomu, co se stane, až se vrátí jeho pán.

Chtěl Calidinu hlavu sundat a uklidit, než přijde, ale nedokázal se ani pohnout. Nohy mu to nedovolily. Jen dál klečel na zemi a zíral na ni.

"Proboha, co jen se mnou bude?" ptal se šeptem. "Zabije mě?"

 

"Tady jsi! Hledal jsem tě!" zaslechl za sebou prince. Lekl se, ale přesto mu nějaká záhadná sila bránila se otočit.

"Nenašel jsem ji," pokračoval Algiditas, nevšímaje si Desperatova rozpoložení. "Změna plánu. Musíme najít Niva a zabít ho dřív, než ji dostane!"

V tu chvíli došel až k chlapci. Chtěl na něj zařvat, ať se přece zvedne, ale vtom se podíval stejným směrem, jakým se už půl hodiny díval chlapec.

Desperatus měl na chvíli dojem, že princ tu hlavu přehlédl. Pak se ale z jeho hrdla vydral podivný tichý zvuk, jakoby zakňučení.

Princ se pomalu přesunul k hlavě a chytil ji do svých rukou.

"V-vlastní vinou zabit," zašeptal, předčítaje první řádek vzkazu. Poté stejnou větu řekl ještě jednou. Zdálo se, že ji nedokáže pochopit, protože jeho mysl zkratovala.

"P-přišel jsem... Vzal mi všechno.. Vlastní vinou.. Kdybych ji nechal na pokoji, tak.." vydechl šokovaně a přitiskl si Calidinu hlavu k hrudi. Ve chvíli, kdy to dořekl, ze sebe vydal tichý vzlyk a po něm ještě pár dalších.

"D-dostal s-se do ní. ON SE DO NÍ DOSTAL!"

"C-co to zna-znamená?" zeptal se Desperatus sotva slyšitelně.

"M-myslím, že ji z-znásilnil," odpověděl Algiditas s očima plnýma slz. "T-ten parchant."

Znovu pohlédl na tu hrůzostrašnou trofej, poté se odvrátil a vyzvracel se.

---