Kapitola 17 - Tempora mutantur, et nos mutamur in illis

Algiditas seděl ve tmě na své posteli a třásl se po celém těle. Bylo mu na zvracení z toho, jak se mu v mysli neustále objevovala Calidina hlava, dosud přbitá na dveřích, a jak si pořád dokola v duchu opakoval Nivův vzkaz.

Vím, co chceš – tak zněl předposlední řádek. Algiditas se nad ním zamyslel a pak usoudil, že chce především křičet a vraždit.Cosi mu v tom ale bránilo, a on moc dobře věděl, co.

To ta hlava. Nemohl se na ni dívat. Jen pouhá myšlenka na tu věc ho naplňovala odporem, obzvlášť ještě, když si uvědomil, jak vypadala ještě před chvilí a komu patřila.

Dokud Calidina hlava nezmizela, nebyl schopen vyjít ze svého pokoje.

Na druhou stranu, dokud nevyšel z pokoje a neuklidil ji, Calidina hlava nezmizela.

Konečně se zvedl a pak, pomalu a ztěžka, vyšel před svůj dům. Podíval se nejprve před sebe a teprve potom se ohlédl na ni.

 

Tady visela, nehybná a již hnijící. Nevěděl, jak dlouho ji tu nechal. Pár dní, možná i týdnů. Než si uvědomil, co vlastně dělá, vzal ji do rukou, zírajíc do rudých děr po vypíchnutých očích, přes které se táhla písmena vzkazu.

Znovu se rozplakal. A přes ty slzy začínal vidět hlavu poněkud pokřiveně. Díry po očích mu připadaly jako samotné oči – rudé, krví podlité, plné nenávisti ke svému vrahovi. Jejich vztek do se do prince vpil jako inkoust do papíru a začal být jeho vlastním vztekem. Zadíval se do Calidiných očí ještě pozorněji a vypadalo to, jakoby mu říkaly:

„Zabij ho, zmrzač ho, ať také on pozná agonii!“

 

 

A pak se princ objevil před Nivovým domem. Přerývaně dýchal, ve chvějící se dlani držel křečovitě svůj meč. Vypadal vyčerpaně a zmateně, zároveň se v něm zračil takový vztek, jaký si člověk jen těžko dokáže představit.

"NIVE!" křikl na tu stavbu. Stál před ní jako socha, pevně rozhodnutý zabít jejího jediného obyvatele. Ten však na jeho zvolání neodpovídal.

"Vylez ven! Já tě zabiju!!"

Teprve teď se něco začalo dít. Těžké ledové dveře, jakoby čekaly přesně na tato slova, se ztěžka a hlasitě otevřely dokořán. A zpoza nich, plně vyzbrojený a připravený k boji, vyšel princ Nives osobně.

"Zdravím, bratře," zasípal. Algiditas mu neodpověděl.

"Čekám tu jen na tebe... Vím, co chceš... Zkus to," provokoval ho Nives tiše. Obličej měl jen pár centimetrů od bratrova. Slyšel jeho dech, cítil ten vztek. Líbilo se mu to...

"Myslíš, že mě zabiješ, je to tak?" posmíval se mu. "Ts, ts.. Kde jsi na to přišel.. Jsi z nás tří ten nejslabší.. Nemáš ani mou rychlost, ani Poesiovu nepředvídatelnost."

"Zato ale umím výborně šermovat," připomněl mu Algiditas, jehož hlas se třásl rozčilením.

Nives ho obešel kolem dokola a přitom dělal, že si ho důkladně prohlíží.

"No.. Uvidíme, jestli vyhraje rychlost, nebo nacvičené pohyby pro představení," špitl.

"DO STŘEHU!" zařval Algiditas a oba zaujali své pozice.

Princ-šermíř se rozmáchl k útoku. Než se ale nadál, už musel uhýbat před Nivovou ránou. Stihl se jen tak tak vyhnout smrtící čepeli. Šikovně obrátil svůj meč. Měl radost - Nives ho nestačil obrátit tak rychle. Než se ale rozmáchl k další ráně, zase musel uhnout před Nivem. Postupovali pořád dále od domu. Princ ho vůbec k útoku nepustil. Rány měl tak rychlé, že meč v jeho rukou šel sotva vidět.. Algiditas nemohl uvěřit tomu, že proti němu zřejmě nemá žádnou šanci..

Pak ale uhnul špatně - a Nivův meč se mu zařízl hluboko do ramene. Podlomila se mu kolena a svalil se k zemi. Než ale Nives stačil jakkoli pokračovat, Algiditas mu podkopl nohy. Pak se kvapně zvedl a dal se zbaběle na útěk.

Utíkal, co mu síly stačily, pryč od Niva. On byl ale mnohonásobně rychlejší a už ho doháněl.

"To je konec.. To je konec," pomyslel si Algiditas. V záchvatu snahy o co nejrychlejší tempo zavadil o vlastní nohu a spadl tvrdě do sněhu.

Nivovy kroky se opět změnily v řinčivé plížení. Algiditas ležel na zádech a sledoval tu stvůru, jak se k němu blíží a sklání se nad ním.

"Poslední dny se ti moc nedaří," zašeptal Nives. "Ještě tě nechci zabít. Chci si hrát."

Zabodl svůj meč Algiditovi přímo doprostřed natažené dlaně. Princ bolestí zavyl a stočil se na bok, křečovitě držíc svou ruku. Přes slzy špatně viděl. Pomalu přestával vnímat okolí, jen čekal na další mučení.

Nic dalšího se ale nedělo. Překvapeně se ohlédl.

Nives pozoroval cosi neviditelného přímo před sebou. A pak to Algiditas taky uviděl – sněhové vločky, jež divoce kroužily okolo sebe, aby se nakonec spojily v jeden tvar, jedno tělo.

Před nimi se zhmotnil Poesis.

"Co ty tady?" posmíval se Nives. Poesis neodpověděl, jen udělal dost zvláštní gesto - zvedl svůj ukazováček, jakoby chtěl říct: "Pozor, teď se dívej."

Nives se rozchechtal. "Přišel jsi mě zabít jedním prstem, nebo co?"

Poesis mlčky přikývl. Zdálo se, že ten posměch v Nivově hlase vůbec nevnímá.

Algiditovi se rozšířily zorničky. Mírně zbledl. Poesis si nikdy nedělal z ničeho legraci. Musel to  myslet vážně.

"Ale.. Je skutečně tak mocný, že dokáže tak lehce zabít?" zeptal se sám sebe v duchu.

"Do střehu," sykl Nives výhružně. "Do střehu, změříme své síly. Zabiju vás oba najednou, bude-li to třeba.."

V mžiku pozvedl svůj meč, čímž Algiditovi způsobil další nesnesitelnou bolest. Poesis ale zpevnil svou ruku, což zjevně mělo za následek, že Nives nemohl udělat žádný další pohyb, jakoby byl ochromen.

Poesis dal svůj prst Nivovi těsně k čelu. Princ ze sebe vyrazil přiškrcené vyjeknutí. A pak, jak posouval svůj ukazováček níž a níž, Nives klesal na kolena víc a víc. Když se koleny dotkl země a Poesiova ruka byla natažená, udělal princ jen nepatrný prudký pohyb zápěstím a Nives se zřítil do sněhu, kde zůstal už jen nehybně ležet.

"Je.. Mrtvý?" zeptal se ho opatrně Algiditas, jenž se nyní snažil postavit.

Poesis přikývl.

"Proč.. Ehm.. Proč mi pomáháš?"

---

Audens se začínal nekontrolovatelně třást zimou. Držel se za ramena v zoufalé snaze udržet si aspoň trochu tepla a zuby mu drkotaly. I přes to všechno stále následoval můj vánek, statečně překračoval pařezy, brodil se ve sněhu a myslel na to, jak strašná ta cesta musela být pro Desperata. Počínal si opravdu výborně - i přes hlad a zimu si nikdy nestěžoval, neřekl půl slova. Kuráž mu totiž dodávalo vědomí, že už musí být blízko, když je tu tak chladno. A nemýlil se.

Zavedl jsem ho k Phoúronovu domku. Ne že bych chtěl, aby se s ním nějak zvlášť vybavoval, ale chtěl jsem Phoúronovi zároveň splnit jeho přání a dopřát mu nějakou tu návštěvu.

Audens třikrát zaklepal a vyčkal starcova příchodu. Dveře se otevřely. Když Audens uviděl, jak zvláštně Phoúron vypadá, zamračil se a podvědomě zkoumal, zdalipak nemá ten muž na sobě masku..

"Dobrý den, to jste vy? Ten, kdo si jde odvést Desperata?"

Audens mlčky přikývl. Nedával najevo žádné překvapení, i když jím překypoval víc než dost..

Phoúron mu pokynul, ať jde dál.

"Posaďte se, pane Victe. Dal byste si čaj?"

"Ano.. Díky," přikývl Audens.

Za chvilku byl čaj hotový a Phoúron ho přinesl. Když si sedli naproti sobě ke stolu, teprv pak byl Audens trochu výřečnější:

"Takže.. Odkud znáte mého bratra?" zeptal se zřetelným hlasem.

Phoúron si uskrl z hrnku. "Našel si ke mně cestu, když šel do té proklaté země. Málem mi umrznul přímo před nosem. Vzal jsem ho tedy domů a postaral se o něj.. Vypadal uboze."

"To se nedivím, při takové zimě," pomyslel si Audens.

"Říkal mi i o vás," pokračoval stařec a Audens zvedl hlavu. "Pověděl mi, že jste ho bil, a tak utekl.. I tak jsem ale rád, že si pro něj jdete. Cokoliv je lepší než Ledové zahrady, věřte mi."

"Jaká nebezpečí tam vlastně číhají?" zajímal se Audens, přestože to v něm vřelo z toho, že si ten nevděčník na něj dovolil stěžovat.

"Dá se to jen těžko popsat.. V podstatě jde o to, že je to země takřka bez emocí. Člověk musí být skutečně mrštný a necitlivý, aby tam přežil. První nebezpečí skýtá už jen zemský obránce, princ Nives. Zabíjet ho prostě baví.. Ale podle toho, co mi říkala Calida, teď váš bratr slouží princi Algiditovi. Nedá se říct, že by Algiditas nebyl nebezpečný, ale aspoň není tak krutý. A poslední z princů, Poesis.. To je dlouhá historie. Spokojte se s tím, že nikdy nevíte, jak zareaguje, co všechno může způsobit.. Nikdo z nich se nebojí prolít krev, pane Victe. Dokonce ani Algiditas. A navíc je tam ještě větší zima než tady, věřil byste tomu, mladý muži? Desperatus se tam musí mít skutečně špatně. To opravdu není země pro něj. Jsem opravdu rád, že si ho odtamtud odvedete. Jen dejte pozor - mám pocit, že se Algiditas svého sluhy jen těžko vzdá."

"Bude muset," zamumlal Audens zamyšleně.

"Jste očividně velmi silný muž.. Věřím, že ho přemůžete."

Audens se pro sebe usmál. Měl rád, když mu někdo řekl, že je silný. Cítil se při tom, jakoby mu Adriana řekla, že ho miluje.

"Adriana..." zamyslel se. Chyběly mu její rty, její slova.. Jen silou vůle se přinutil vrátit zpátky do reality.

"Děje se něco, mladý pane?" Phoúron si všiml toho náhlého ponoření do myšlenek.

„Ne.. Jen jsem si vzpomněl na svou přítelkyni Adrianu a tak jsem se zamyslel, to je všechno. Čeká na mě doma,“ vypadlo z Audense proti jeho vůli. Nevěděl, proč cizímu člověku vykládá o svém soukromí..  Zavrtěl hlavou a napil se čaje. Byl hořký a neslazený, ale to mu sotva vadilo.

"Algiditas.. Jeho jméno zní jako zmrzlina. Co je vůbec zač?" zeptal se pak.

"Algiditas je můj syn, následník albínijského trůnu. Kdysi jsem si myslel, že se mu kletba vyhla, ale asi jsem se spletl."

"Teď to zní spíš jako nějaké praštěné fantasy," vyčetl mu Audens.

"To se stává, když se nehmotné věci zhmotňují a naopak."

Audens jeho vysvětlení vůbec nerozuměl, ale rozhodl se, že už se raději nebude ptát na nic. Zvolna usrkával čaje a pozorně si starce prohlížel.

"Copak? Připadám vám zvláštní?"

"Popravdě.. Ano. Chtěl bych vědět - totiž.. Není to maska?"

"Není," usmál se Phoúron. "Je to nahromaděný prach z Ledových zahrad. Někde pod tím vším je můj pravý obličej, se kterým jsem se narodil, ale už dávno se mi ztratil. A tak vypadám, jak vypadám," povzdechl si.

"A.. To.. Mi hrozí taky?"

Phoúron se rozesmál. "Ne, samozřejmě, že ne. To byste tam musel být minimálně dvacet let."

"Aha. Dobře."

Připadalo mu to praštěné. Pohybem hlavy ze sebe setřásl otázky, které se mu draly na jazyk a radši dopil tu hořkou tekutinu, kterou měl v hrnku. Přišlo mu to vhod. Taky si připadal trochu hořce.

Představil si, jak by asi vypadal Desperatus s takovým "nahromaděným prachem z Ledových zahrad". No.. Nejspíš dost děsivě. Raději na to myslet přestal.

"Možná," ozval se Phoúron po chvíli "že byste tady měl zůstat přes noc. Už se stmívá a rozhodně bych vám nedoporučoval, abyste vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám v noci cestoval. Souhlasíte?"

"Jistě. Jste velmi laskav. Díky."

"Nemáte zač, mladý pane."

Večer tedy Audens ulehl do dřevěné postele, té stejné, ve které ležel i Desperatus. Připadalo mu, jakoby pach jeho bratra byl zachycen v tom velkém bílém polštáři...

"Tak dobrou noc," popřál mu Phoúron a zhasl svíci. "Dobře se vyspěte, zítřek bude velmi náročný."

Audens přikývl, ale neodpověděl. Ta charakteristická vůně způsobila, že se natolik uklidnil, že se ihned ponořil do jezera spánku...

---