Kapitola 18 - Plaudite!!

Blížila se půlnoc. Algiditův dům byl temný a tichý. Ve vší té tmě se zdál být obrovský. Desperatus seděl v koutě svého pokoje a pokoušel se usnout, jenže strach mu to nedovoloval. Strach z oné tmy, strach o prince. Strach z toho, co přinese zítřek.

Algiditas ho pořád děsil, neustále ho znervózňoval... Ale uvědomoval si, že si svého pána docela oblíbil. Co by se stalo, kdyby ho Nives zabil?

Najednou se ale dveře do jeho pokoje otevřely dokořán a vstoupila právě ta osoba, o kterou se chlapec tolik bál.

"Nives je mrtev," oznámil zřetelně princ.

Desperatus přikývl. Chtěl se usmát, ale dokázal se přinutit pouze k nervóznímu šklebu.

"Zítra bude mrtvá i královna.“

Desperatus se na něj zadíval. Princi se v očích leskla podivná, zvrácená touha po něčem, co tak mermomoci chtěl získat zpět. Tou věcí byl bezpochyby albínijský trůn.

"J-jak t-to chcete udělat?" na to Desperatus.

"Není to tak těžké," řekl a věnoval mu krutý, děsivý úsměv. "Královna je oschlá jako větve zdejších stromů. Slabá jako ty. Zabiju ji jedinou ranou a tím se pomstím oběma lidem, kteří mi dokázali za jediný den zničit život. S Nivem jsem už hotov, teď už zbývá jen ona a..."

Desperatus se při jeho slovech třásl jako osika, ani pořádně nevěděl proč.

"...trůn je můj," dodal princ dychtivě. "Dobrou noc," popřál tiše svému sluhovi a odešel do svých komnat.

---

"Vstávej, pomůžeš mi."

Desperatus rychle otevřel oko a spatřil prince, jak se nad ním sklání, pod očima temné kruhy. Zřejmě za celou noc nezamhouřil oči.

Před nedávnem, kdy ho Desperatus poznal, z prince ještě sálal ledový klid. Po vraždě Calidy se ale něco změnilo.. Jakoby v něm rostlo něco velkého, co obepínalo jeho zraněné srdce čím dál víc. A on si tam tu jedovatou, shnilou rostlinu pěstoval.. Jako kdyby věděl, že poté, co mu srdce zcela obalí, ono přestane krvácet.

Desperatus se zvedl a zapotácel se.

"Jsi připraven sloužit svému králi?" zašeptal princ.

"P-připraven," zašeptal Desperatus a oba vyšli z domu ven.

Hrad byl, jako vždy, nepřirozeně tichý. Ledové stěny ukazovaly pokřivený odraz dvou pochodujících postav. Prošli kolem soch až ke dveřím do trůnního sálu. Algiditas ani nezaklepal, jen je hlučně rozrazil a vběhl dovnitř.

Poté se naposledy poklonil královně.

"Matko."

"Buď vítán, Algidite, navzdory tvému divadelnímu výstupu před pár týdny,“  promluvila královna hned, jak ho spatřila.

"Omlouvám se," řekl a vytasil svůj meč.

Frigidona na něj pohlédla s poznáním v očích. Na to, že se ji její syn chystá zabít, jen chápavě kývla hlavou a zašeptala:

"Copak asi cítíš? Nenávist?"

"Řekl bych, že přesně tak," odpověděl a vystoupal k ní po schodech. Byl už těsně u ní, když k němu promluvila znovu, probodávaje ho Albínijskýma očima, černýma jako smrt, jež ji čekala.

"Jaké to je? Jaké to je, trpět? Mohl jsi být chráněn kouzlem, ale tvoje bariéra je nepatrná.. Nepřenesla se na tebe v plné síle..."

"Strašné," zašeptal. "Nedivím se ti, že ses toho všeho zbavila."

Stál před ní jako socha a hleděl na ni. Pozorně jej sledovala a čekala, až to udělá.

"Pojď, vezmi si ten trůn," pobídla ho.

A Algiditas ve vteřině poslechl. Napřáhl se a zapíchl svou smrtící čepel matce přímo do srdce. Umírající stařena nápadně zbledla. Pak princ svůj meč otočil a vytáhl. Bylo to rychlé a jednoduché.

Desperatus se nedíval. Svůj pohled upíral na jednu ze soch, ve které se vražedná scéna odrážela jako v pokřiveném zrcadle. Musel se opřít, šly na něj mdloby. Viděl, jak se Frigidona sesunula k zemi a spadla ze schodů. Algiditas ji chtěl zachytit, ale nestihl to. Mrtvé tělo se dokutálelo Desperatovi až k nohám. Chlapec pohlédl do té mrtvé tváře a v očích měl čirý děs.

"Hotovo," vydechl princ. Desperatus nebyl schopen jediné reakce, jen se rychle odvrátil od toho mrtvolně bílého, vrásčitého obličeje. Pohlédl směrem ke schodům. Byly špinavé od krve.

"Dojdi pro Poesia a Arcticu. Nemělo by to být těžké, určitě rozpoznali.. Změnu, řekněme."

Napřed to vypadalo, že je chlapec tak šokovaný, že se nemůže pohnout. Pak se ale prudce otočil a vyběhl ven.

Algiditas mezitím vyšel masivní schody vedoucí do jeho haly s rytíři. Triumfálně rozrazil dveře a vtrhl dovnitř, aby mohl všechny své budoucí ledové válečníky snést dolů do sálu a uspořádat velkolepou korunovaci. Když se však rozhlédl, spatřil jen spoušť. Všude se válely ledové střepy. Jen jeden rytíř zůstal stát - Nives ho poté, co se vyřádil, umístil přesně doprostřed haly tak, aby byl jasně vidět vzkaz vyrytý na jeho hrudi. Algiditas se k němu přiblížil a přečetl si ho. Bylo tam jen pár slov:

 

ZNIČIL JSEM TĚ

 

"A JÁ ZNIČIL TEBE!!" zařval Algiditas, vzal ze země kousek ledu a zuřivě s ním mrštil o protější zeď.

"A ty, sluho," zašeptal do rachotícího ledu "budeš potrestán, že jsi nedokázal splnit můj rozkaz. Odteď ti nebude nic jiného zbývat! Budeš plnit rozkazy, neboť to bude to jediné, co ti zůstane!"

Po těchto slovech vtrhl zpět do trůnního sálu, kam právě přicházeli Poesis a Arctica, přivedeni Desperatem, a pohlíželi na matčino bezvládné tělo ležící na podlaze pod schody.

Algiditas na nic nečekal a ty schody vyběhl. Postavil se pak přímo před trůn čelem k obecenstvu a roztáhl ruce, jakoby všechny přítomné srdečně vítal. Hubená hruď se mu zvedala a zase rychle klesala, jak se zadýchal z toho náhlého pohybu, na tváři mu však hrál široký úsměv.

"Lide Ledových zahrad," oslovil hlasitě tři lidi stojící pod sebou. "Svolal jsem vás, abyste se stali svědky nástupu nového vladaře. Svolal jsem vás na svou korunovaci."

Desperatus tleskl. Když ale viděl, že se ostatní nepřidali a jen přikývli, nechal toho.

Algiditas ještě více zvedl bradu a vypjal hruď.

"Já, královský syn, princ Algiditas," řekl mocně svá dávno nacvičená slova "přijímám nyní moc i povinnosti krále Ledových zahrad. Svému lidu budu sloužit svědomitě a vládnout pevnou rukou."

Poté pokynul k chlapci: "Dones mi vladařskou korunu."

Desperatus se rozhlédl. Koruna ležela zakrvácená kousek od královnina mrtvého těla. Došel k ní tedy, zvedl ji a přinesl svému pánu. Algiditas očistil ještě stále čerstvou krev cípem chlapcovy mikiny.

"A nyní usednu na svůj trůn," řekl už tišeji a sedl si. Pokynul pak chlapci, aby mu nasadil korunu. Desperatus tak učinil. Chtěl se pak otočit a sejít zpátky dolů, ale on ho zarazil.

"Ne, sluho. Poklekni."

Chlapec poslechl a dech se mu při tom značně zrychlil.

"Chci ti dát.. Dárek," usmál se princ. Znovu vstal a chytil Desperata za rameno v přátelském gestu.

"Já.. Nechci, abys zemřel," zašeptal mu do ucha.

Chlapec se rozpačitě usmál. "P-proč bych m-měl?"

"Ty to nevíš, ale..." Princ udělal dramatickou pauzu a pak pokračoval. "Chlad a necitelnost této země na tebe působí víc, než by sis kdy připustil." Poté se sklonil až těsně k chlapcově obličeji a dodal:

"Jsi nemocný. Smrtelně nemocný."

Desperatus vyvalil vyděšeně oči a chytil se za paži, jakoby se chtěl uchránit před něčím zlým.

"Pa-pane?" vyrazil ze sebe přiškrceně.

"Je to bohužel tak," kývl Algiditas nešťastně.

Ještě než se v chlapcových očích začaly tvořit slzy, řekl: "Můžu ti pomoci, sluho. Průběh nemoci můžu zamaskovat aspoň do doby, než na mě přijde smrt. Dlužím ti to za tvé služby."

"Jak?" vyrazil ze sebe kluk.

"Tak, že mi propůjčíš svou vůli a já do tebe vložím tu svou. Nemoc bude pokračovat, ale ty to nebudeš vnímat. Nic tě nebude zdržovat ani bolet. Tvá nemocná mysl se odpojí od tělesné schránky."

"A.. K-kde s-skončí, pane?" nechápal chlapec.

"U mě," usmál se Algiditas. "Dám ti na ni pozor. Po mé smrti se ti zase vrátí."

Desperatus zaváhal a zapřemýšlel. Přemýšlel usilovně a pak pokrčil rameny, jakoby si nevěděl rady. Najednou ale dostal nápad.

"A k-kdybych od-dešel ze země, p-pane? Z-zastavil b-by se průběh n-nemoci? Co mi vů-vůbec je?"

Algiditas se pomalu nadechl, aby se uklidnil.

"A kam bys šel, prosím tě?"

"Třeba... K Phoúronovi."

"Phoúron? Nedělej si iluze, ten nestojí ani o vlastní rodinu, natož o tebe," zasmál se krutě princ.

Desperatus se naplno rozbrečel.

"Búú," posmíval se mu Algiditas. "Taky jsem brečel, když jsem zjistil, že se na mě vykašlal!"

Poté do chlapce kopl.

"Jak?! Jak sis mohl myslet, že by tě chtěl? Ten blázen se nedokáže postarat ani sám o sebe!" křičel.

"Já," vešel do toho chlapec tiše a opatrně "j-já to p-přijímám." a sklonil poraženecky hlavu.

"Dobře," usmál se spokojeně Algiditas. "Dobře."

"Utři si slzy a pojď blíž," pobídl ho. Desperatus přistoupil blíže k trůnu. Nyní viděl Algiditovi do tváře. Jeho zčernělé oči se fanaticky leskly, jakoby přišel o rozum. Vše bylo ještě umocněno tím širokým úsměvem, shrnujícím kůži kolem očí do mírných vrásek.

"Opakuj po mně," zašeptal princ a chlapec přikývl, dívajíce se do těch šílených očí. Z jejich směru se ozývalo tiché, dvojhlasné prohlášení:

"Já, sluha svého pána, krále Algidita, svěřuji do jeho rukou svou vůli a přijímám tu jeho. Budu mu sloužit bez hranic a omezení až do jeho smrti. Tak přísahám."

Algiditas položil dlaň Desperatovi na čelo. A z chlapcových očí, dosud sytě modrých, se pomalu vytrácela barva, bělmo tmavlo a přestávalo odrážet světlo.

"Odteď tě nic nebude držet zpátky," řekl mu sladce nový král. "Plnění mé vůle bude tvou prioritou. Nepocítíš hlad, žízeň, bolest ani stesk. Odpočívat budeš jen, když ti to dovolím. Já tě proklínám, ty ničemný bídáku!“

Pak sundal svou ruku a Desperatus vstal. Oči měl černé jako všichni ostatní. Rysy obličeje mu ztuhly a byl ještě bledší.

"Spadni ze schodů," rozkázal mu Algiditas pouhou myšlenkou.

Desperatus se otočil ke schodům, natáhl ruce a vrhl se po hlavě dolů.

Drobné jamky ve schodech se zaplnily novou krví, jak padal a jeho tělo se otloukalo a hrany. Poté dopadl, vstal, otočil se čelem k Algiditovi a očekával další příkazy.

"Zařaď se k ostatním," pomyslel si král a chlapec poslechl.

---