Kapitola 20 - Et quid hodie desideres?

Audens se při vstupu do Ledových zahrad setkal se zmrzlými seveřany. Jakmile na nich jeho oči spočinuly, pocítil obrovský strach, že je mezi nimi jeho bratr. Pozorně začal každého z nich obhlížet, díval se jim do tváří, ale Desperata mezi nimi pochopitelně nenašel, načež si hlasitě oddychl. Teprve pak pokračoval dále směrem k lesu, z něhož vyčnívaly věže zámku. Měl v hlavě jméno Algiditas - u něj měl Desperata pravděpodobně najít. Od chvíle, kdy vyšel z Phoúronovy chatrče, jsem ho přestal provázet a jen sledoval jeho osud, čehož si, nejspíše kvůli tomu velkému strachu o chlapce, ani nevšiml.

 

Plížil se mezi stromy s nastraženýma ušima a s očima na stopkách. Ale ať byl v pozoru jak chtěl, nemohl vědět, že ho už od vstupu do lesa sleduje ten nejtišší z lovců - princezna Arctica. Pomalu se přibližovala, až se ocitla jen půl metru od Audensových zad.

 

Audens ucítil tupý náraz do hlavy a v tu ránu byl omráčen.

 

Když se konečně probral, ucítil, že je někým nesen. Vzhlédl nahoru směrem k tváři a spatřil obličej malého děvčátka. Působilo na něj tak jemně a křehce, a přece se strachy otřásl a dostal husí kůži. Byla tak malá - jaktože dokázala nést jeho, dospělého muže, jakoby nebyl nic těžšího než kniha? Než mu to vůbec začalo vrtat hlavou, byl surově pohozen na studenou podlahu.

 

Sotva se vzpamatoval, uvědomil si, že se ocitl v obrovském, ledovém sále, a slyšel Arcticu, jak říká:

"Můj králi, odchytla jsem v lesích vetřelce."

"Nejsem vetřelec," řekl Audens a zkusil se postavit. I když se mu značně točila hlava, povedlo se. Vzhlédl před sebe a uviděl trůn s Algiditem. Že je to Algiditas, ale nevěděl.

 

V tu ránu si všiml malé hubené postavy stojící bezduše vedle vladaře - byl to Desperatus. Ale jak vypadal! Svým vzezřením připomínal starou, obitou porcelánovou panenku, bez oka a téměř bez vlasů, špinavou a zapomenutou kdesi v podkroví.. Audens se při pohledu na něj zajíkl.

"Kdo vůbec jste?" podivil se Algiditas, jehož oči se stáhly do temných štěrbin, když viděl jeho reakci. Audens neodpověděl, jen kvapně vyběhl schody a zamířil rovnou k bratrovi. Algiditas zvědavě vstal, aby měl na scénu před sebou lepší výhled.

 

Audens si klekl před chlapce, třesouc se rozčilením.

"Desperate," oslovil ho, jak nejjemněji dovedl, chlapec ale nereagoval, jakoby svého bratra ani nepoznával. To však nebyla pravda - poznal ho hned, byl by ho dokonce pozdravil a měl ze setkání radost, ale chyběla mu k tomu vůle.

"HEJ," zahulákal na něj Audens. Pořád se však nic nedělo. Najednou ale se zděšením zporozoval, jak se na tváři jeho bratra tvoří široký, děsivý úsměv. Žádné jiné reakce se však nedočkal.

"Co to má znamenat? PODÍVEJ SE NA MĚ!" křičel po něm z plných plic. Vzápětí se rozhlédl okolo sebe, aby vyhledal pomoc. Jedinou postavou v sále byl Algiditas, Arctica mezitím stačila zmizet. Otočil se tedy na něj.

"Co mu to udělali? Co se stalo?" vyjel po něm a hlas se mu zlomil. To, v jakém stavu svého bratra teď viděl, považoval za mnohem horší, než kdyby ho býval našel mrtvého.

 

Na Algiditově tváři hrál stejný úsměv, jako na té Desperatově.

"Tak ty jsi ten jeho bratr.. Nemám pravdu?" protáhl.

"Ano. A vy?"

"Já jsem Algiditas, zdejší král a jeho pán."

"Algiditas," zvolal hned Audens. "Promiňte, já.. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli by nebylo možné mého bratra propustit ze služeb, abych si ho mohl odvést domů..."

 

Když princ uslyšel, co má Audens v plánu, zachvátil ho hluboký pocit ztráty, bolesti a samoty. Za tu dobu si na Desperata přivykl skoro jako na přítele, třebaže jejich vztah měl k přátelství vždycky daleko. A ztratit ho? To bylo pro něj neúnosné. To nesměl dopustit!

"Jak víte, že by s vámi šel? Třeba by chtěl raději zůstat tady... Smím se zeptat, co vás dva rozdělilo, když se tak zbožňujete?"

Audens naprázdno polkl a zadíval se králi do očí s provinilým výrazem.

"Když já ho vyhnal. Nedokázal jsem z něj udělat silného muže. Měl jsem vztek. Ale teď, když ho vidím takhle," pohlédl směrem k bratrovi a jeho oči se poprvé za patnáct let zalily slzami. "Chtěl bych ho zpátky. Prosím."

"Tak ty jsi ho vyhnal," začal Algiditas s potměšilým úsměvem "jako hračku. A jako pro hračku si dnes pro něj jdeš. Nevím, co tě přimělo si myslet, že je toto údolí nějaká zastavárna, každopádně asi nevíš, co chceš... Jak dojemné je tě teď sledovat... Můžeš se pro něj utlouct... Ještě před chvílí ses ho zbavil a nezajímalo tě, jestli žije nebo ne, protože se ti zdál slabý.. Tak mi řekni - A co chceš dnes?"

 

"Dnes.. Já," zarazil se Audens. "Chtěl bych, aby mi alespoň řekl ahoj."

"Ahoj," řekl Desperatus hned - tak pohrdavě a zlovolně, jak mu to Algiditas zrovna nařídil.

"Můžu ti s klidným svědomím říct," pokračoval král, nevšímaje si Audensových zoufalých nářků "že je tvůj bratr mnohem silnější, než si myslíš."

"Prosím," zkusil to znovu Audens. "Propusťte ho. Tohle není země pro něj."

"Ale ano, je," vysmál se mu král. "Tohle je země PŘESNĚ pro něj. Ale jestli jsi jiného názoru, zkus mu navrátit jeho vůli. Pak si ho odtud můžeš odvést."

"V-vůli? A to se dělá jak?" Audens nerozuměl jedinému slovu z toho, co slyšel.

"To se dělá tak, že mě zabiješ," odpověděl Algiditas a vzápětí mu hodil jeden ze svých mečů. Loajálních mečů.

"Vezmi si to a bojuj," poručil mu.

 

Audens vzal do ruky ten nádherný ledový meč, ale místo toho, aby se rozmáchl, si ho s úctou prohlížel.

"To je bláznovství," řekl poté. "Přece proti vám nebudu bojovat - zvlášť, když jsem v životě nešermoval..."

"Tak ty jsi v životě nešermoval? To přece nevadí.. Nechám tě zaútočit jako prvního, co ty na to?" usmál se sladce Algiditas.

"To.. To je nějaká lest?"

"Ale vůbec ne," řekl král a sám svůj meč odhodil daleko za sebe.

Audens se rozmáchl k útoku, ale v půlce jeho provedení se zastavil.

"Já vás nemůžu zabít.. Copak jsme někde ve středověku?" smál se.

"Tak už to udělej," pobídl ho nedočkavě Algiditas.

"Ale to přece ne.."

"UDĚLEJ TO! ZABIJ MĚ! TAK DĚLEJ!" rozkřikl se Algiditas náhle. Audens se tak zlekl, že se rozmáchl znovu a čepel mu vrazil přímo do hrudi. Nebo alespoň měl vrazit. Stala se však pro něj nečekaná věc - meč se zastavil těsně před Algiditovým kabátem, jakoby tvrdě odmítal jít dále proti svému vlastnímu pánu.

"Co to.." začal Audens, ale svou větu už nedořekl, protože než se nadál, Algiditas vzal tentýž meč za čepel a jediným protipohybem zapíchl ostrý hrot na konci rukojeti Audensovi do žaludku.

Audens se sesul na zem a jeho ruka se křečovitě chytila Desperata za nohavici. Vzhlédl k bratrovi a otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct.. Ale nešlo to. Chlapec k umírajícímu přistoupil, naklonil se nad něj a rysy jeho hubeného obličeje se děsivě zkřivily v záchvatu nenávisti a pohrdání.

"Chcípni," řekl mu tiše, avšak zřetelně.

Audensovi začala z úst vytékat krev. Dusil se, hmatal kolem sebe.. A po chvíli vydechl naposledy.

 

Audensova duše se propadla hluboko do země, do sítě chodeb, z nichž všechny vedly do říše mrtvých a jen jedna ke mně. Byl jsem viditelný. Pokynul jsem Audensovi, aby mě následoval, a on mě okamžitě poslechl. Tak se dostal zpět do Ledových zahrad - jako jedna z mých duší, spící a navždy uvězněna v mé moci.

 

 

"Jsi navždy můj," špitl Algiditas Desperatovi do ucha. Chlapec se spokojeně usmál.

 

 

---