Kapitola 23 - Rursum

Desperatus, Phoúron a Algiditas se právě nacházeli uprostřed vysokých hor, když se rozhodli, že postaví stan a připraví se na přenocování. Algiditas doběhl pro dříví, Desperatus vybaloval věci potřebné k táboření a Phoúron mezitím již stavěl stan.

"Je skvělé," říkal, když skládal kostru stanu, "že jsem se na půdě ještě poohlédl po pár věcech na cestu. Málem bych býval zapomněl, že tam vůbec nějaký stan mám."

"Jo, je lepší, když má člověk střechu nad hlavou," řekl na to Desperatus bez koktání.

Phoúron na chlapce koutkem oka pohlédl a byl nucen se úlevně usmát. Vypadal již trochu zdravěji. Pořád byl sice bledý, hubený a chybělo mu oko, to ano, ale už nebyl tak našedlý, úzkostlivý ani potlučený.

 

Když se chlapec probudil ještě před pár dny u čaroděje, stařec i Algiditas byli překvapeni, že již netrpí žádnou vadou řeči. Znamenalo to jen jediné - čaroděj uměl léčit nejen tělo, ale částečně i duši. Desperatus se cítil jako znovuzrozený. Ano, trpěl nočními můrami, dobře si vzpomínal na muka, která v Ledových zahradách prožil, ale tak nějak se s tím vším dokázal již lépe smířit.

 

Algiditas naproti tomu nevypadal, že by se mu po duševní stránce bůhvíjak ulevilo. Se znovunabytým střípkem duše princ zjišťoval, že své pocity prožívá intenzivněji, a věci, které se mu dříve dařilo zapudit z mysli, na něj nyní dorážely jako mohutné vlnobití a pronásledovaly ho naopak víc... Například taková Calidina hlava. Ať se ve svých snech vydal, kam chtěl, ať udělal, co chtěl, vždy ten sen skončil stejně - v rukou držel Calidinu hlavu, tu hrůzostrašnou trofej s krví podlitýma očima plnýma nenávisti a s Nivovým vzkazem v nich vyrytým. V posledních dnech byla scéna s hlavou výraznější, protkaná více pocity a strašnější.

Nemohl spát.

 

Naopak Phoúron se cítil mimořádně šťastný. Kráčel se svými "dvěma syny" a usmíval se na celé kolo. Hrozně rád si s Desperatem povídal, pomáhal mu, dovídal se od něj všechno o životě mimo planiny a jásal málem pokaždé, když vyšlo slunce. Od rána do večera se chlapci věnoval, možná proto, že se obviňoval z toho, co všechno ho potkalo.

 

Poslední sluneční paprsky prosvítaly mezi stromy a vytvářely dojem půdy dožhava rozpálené. Listí, zelené v jarním rozkvětu, šumělo v mírném vánku. Oheň byl již rozdělaný a plápolal, stan postavený a připravený k použití.

U ohně, naproti sobě, seděli Desperatus s Phoúronem a odpočívali. Nejprve seděli mlčky a přemýšleli si každý po svém, pak ale oba došli ke stejné myšlence - myšlence na Algidita a jeho podivné chování. To už mlčet nevydrželi...

 

"Kam se ztratil Algiditas?" začal konverzaci Phoúron rádoby ledabylým tónem.

Desperatův pohled zabrousil mezi plameny. "Nevím, zašel támhle mezi stromy. Nebude daleko."

"Neřekl nic?"

"Ne," odpověděl chlapec. "Nikdy nic neříká."

"Hmmm..."

Desperatus vzal jednu z větviček a začal do hlíny vyrývat čáry.

"Myslíte, že je naštvaný kvůli tomu, že..?"

"Kvůli tomu, že žije?" dokočil za něj Phoúron. "To si nemyslím. Spíše ještě neví.. Jak by teď jednal."

"A myslíte, že bude v pořádku? Že s námi zase bude mluvit?"

"O tom ani v nejmenším nepochybuji," odpověděl stařec, čímž chtěl ukonejšit i sebe.

"Jak to?"

"Protože svůj osud nesl vždy s hlavou vztyčenou. Tak proč by nemohl i teď? Vždyť má v tobě věrného přítele."

"Já.. Já nevím.." zaváhal Desperatus s očima sklopenýma. "Mám pocit, jakoby se se mnou bavit nechtěl. A taky.. Totiž, nikdy.. Chci říct, že ho nezajímalo ani to, jak se jmenuji. Myslím, že on nechce být můj přítel," dokončil tiše.

"Neboj, Algiditas není takový ignorant, jak se ti jevil v Ledových zahradách, když musel předstírat, že necítí."

"Ale stejně je nepřátelský pořád," namítl Desperatus zklamaně.

"Ne, chlapče, jen má bolístky. A ty musí přetrpět sám, což může vypadat jako nepřátelství."

Desperatus zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Taky mi není zrovna nejlépe," řekl na to. "Znamená to snad, že mám přestat se všemi komunikovat tak, jak to udělal on?"

"Ale ty jsi jiný," pověděl mu Phoúron. "Když je někdo jako Algiditas, s lidmi prostě.. Nepočítá. Tebe by takové smýšlení zničilo."

Desperatus poslední větě neporozuměl, ale nedal na sobě nic znát. Odložil větvičku a zeptal se s očima upřenýma do dáli:

"Chcete říct, že nám nevěří?"

"Přesně tak," na to stařec.

"To je mi líto."

Phoúron si smutně povzdechl.

"Pochop," vysvětloval "že vyrůstal na místě zbaveném citů. Podle mě se v sobě ještě nevyzná. Sám teprv zjišťuje, co znamená láska, bolest nebo třeba přátelství. Musíme být trpěliví. On se vrátí, je statečný. Věřím, že brzy najde cestu k sobě samému. Ale dokud se mu to nepodaří, jak by mohl najít cestu k nám?"

Trvalo nějakou chvíli, než chlapec odpověděl.

"Já.. Nevěděl jsem, že.. Promiňte.." blekotal.

"To je přirozené, vidět věci zjednodušeně. Za to se neomlouvej."

"Ach jo.. Chtěl bych jít za ním a promluvit si o tom všem. Mám strach z toho, co všechno se mu může honit hlavou."

"To je chvályhodný nápad, ale prosím, nech to udělat mě. Jsem jeho otec."

"Dobře," přikývl chlapec. "Půjdete za ním teď?"

 

"Asi.. Ještě ne. Nechám to na zítra."

"Chápu.. Asi bych to taky odkládal."

"Anebo.. Dobrá, jdu za ním hned. Také mám o něj strach. Nejedl nic celé dny. A dokonce to vypadá, že ani nespí. Občas, když ho vidím odcházet, všímám si, jak je malátný. Rozhodně to s ním nevypadá dobře. Ztrácí se před očima."

Když to Desperatus slyšel, objevila se mu na čele starostlivá vráska.

"To jsem nevěděl."

"Ani já donedávna ne," na to Phoúron. "On toho člověk moc nevypozoruje, když ani s jedním z nás nemluví, a stále nám jde z dohledu. Chtěl jsem s ním promluvit už včera, ale odbyl mě takovým způsobem, až jsem se téměř urazil. Každopádně to zkusím znovu. Takhle ho nechat nemůžeme, vždyť by do té Moenie ani nedošel."

Desperatus přikývl:

"To je pravda.. Je to ještě příliš velký kus cesty na to, aby si člověk mohl dovolit být vyčerpaný."

"Všimni si, že i když předstírá, že se s námi nebaví, pořád nás doprovází a pomáhá nám s ohněm."

"Já vím," souhlasil chlapec. "Chtěl bych, aby s námi zůstal. Víte - bojím se, že jednou si to rozmyslí a už s námi nepůjde dál."

"Já taky, chlapče. Zatím to ale vypadá, že mu nezbývá, než v cestě pokračovat. Stejně jako nikomu z nás. Vím, že by se nerad vrátil zpět do Prokletého údolí stejně jako já nebo ty."

"Jo, z toho mi naskakuje husí kůže," otřásl se Desperatus s odporem.

"Takže teď už jistě chápeš," zašeptal stařec "proč jsem tě tam tehdy nechtěl pustit."

"Asi jsem vás měl poslechnout. Můj bratr by žil," přisvědčil Desperatus. "Ale - něco jsem se tam dozvěděl.." namítl pak.

"A co to bylo?"

"Že mě do Ledových zahrad vlákal Utěšitel jako narušitele."

"To jsem si myslel.. Poesis o tom vždycky mluvil. Uvěřil jsem mu ale až před pár dny, kdy jsem měl možnost pocítit existenci Utěšitele na vlastní kůži," vysvětloval stařec.

"Utěšitel.." zamyslel se chlapec s pocitem viny. "Já.. Já si neměl přát, aby za mnou Audens chodil. Kdyby se to nestalo, Algiditas by ho nezabil."

Phoúron položil Desperatovi ruku na rameno a tiše prohlásil:

"Mohlo se stát mnoho věcí. Nepřemýšlej už nad tím. Ledové zahrady neexistují. A je to tak dobře."

"Chtěl bych, abyste zůstali se mnou. I po tom, co se vrátím domů," řekl Desperatus a upřel na Phoúrona oči.

"Uvidíme," zabručel stařec s nejistotou.

"A také bych chtěl, aby s námi Algiditas mluvil," vrátil se k tématu chlapec.

"To já taky. Dobrá," zvedl se "tak já jdu za ním. Drž mi palce."

 

"Hodně štěstí."

 

Phoúron obešel ohniště i stan a vydal se hlouběji do lesa ve snaze Algidita najít. Překračoval větve a pařezy, volal jeho jméno, ale ať se snažil jak chtěl, Algiditas o sobě nedal vědět. Hledal dlouho, než svého syna konečně našel - uviděl část jeho hábitu, jak vykukuje zpoza jednoho ze stromů přímo u prudkého skalnatého srázu. Popošel o kousek a zarazil se.

Pohlížel na něj, jak mu ruce volně visí podél těla. Oči v obličeji s prázdným výrazem měl upřené přímo dolů pod sebe, na úpatí skály.

 

Jak moc stařec zalitoval, že se k tomu neodhodlal dřív! Když ho tam takhle viděl, byl doslova ochromen a neschopen slova. Naprázdno polkl a sedl si vedle něj.

"Jdi pryč," ozvalo se záhy šeptem, ještě dřív, než stařec stačil cokoliv říct.

"Musím s tebou mluvit," opáčil.

"A o čem?"

Algiditas se na něj otočil a pozoroval ho přivřenýma očima. Phoúron zmlknul. Najednou nevěděl, jak začít, když tu si vzpomněl na dopis v Algiditově hábitu.

"Če-četl jsi to?" zeptal se ho nejistě. Kdyby si to Algiditas přečetl, třeba by ho to obměkčilo, třeba by najednou věděl, jak jednat..

"Četl," přiznal stroze princ.

"A.. Tedy - "

"Co na to říkám? Můžu říct jen jediné - nikdy jsem nestál o to, aby se pro mě kdokoliv obětoval. To sis mohl odpustit, i když to bylo samozřejmě šlechetné gesto.."

Promnul si unavené zarudlé oči a pak pokračoval:

"Nevím, proč ještě žiji. Nedochází mi, jak bych ještě mohl být komukoliv prospěšný."

"Copak to ten dopis nevysvětluje dost jasně?" zarazil se Phoúron.

"Co by měl vysvětlit? Udělal jsem spoustu chyb. Žiju snad jen proto, abych prosil všechny o odpuštění? Tohle z toho textu totiž vyplývá. Ale já nepotřebuji, aby mi někdo odpouštěl. Čaroděj s Konradem mohli klidně žít dál. Jejich oběť byla, abych tak řekl, naproto zbytečná, stejně jako by byla ta tvoje."

Phoúron si povzdechl.

"Chtěl jsem tě zachránit, abych ti dokázal, že mi na tobě záleží."

Algiditas si pohrdlivě odfrknul. "No.. To se ti povedlo," a znovu pohlédl na úpatí skal. Phoúron se tam zadíval také - na ty ostré hrany kamenů, na tu hloubku a na ten chlad.

"Jak to můžeš vydržet," vydechl třesoucím se hlasem "dívat se na tohle? Mně to připomnělo Ledové zahrady."

"Přemýšlím," odpověděl Algiditas věcně.

"A o čem? O tom, že tam skočíš?"

"Jdi pryč."

"Nepůjdu. Už tě nikdy nenechám tady takhle vysedávat.. Pojď se mnou k ohni a povídej si s námi. Chybí nám tvoje přítomnost. Děláme si starosti. A taky bys mohl něco sníst.."

Stařec pohlédl na synovu vyhublou, bledou, unavenou tvář s kruhy pod očima. "A pak ulehneme ke spánku," dodal ještě.

Algiditas na to nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a zaklonil hlavu. V tom nádechu však bylo slyšet rozrušení, téměř vzlyk.

"N-nevím, co se to děje," řekl princ po dlouhé chvíli ticha "ale.. Mám dojem, že ten střípek duše nebyl tak malý, jak jsem si myslel."

"Jsi citlivější?" zajímalo Phoúrona.

"Mnohem, přisvědčil Algiditas "a nevím, jak.. Jak to ukorigovat."

"City neukoriguješ," vysvětloval honem Phoúron. "Musí to všechno napřed vyplout na povrch, být pochopeno a teprve pak se to začne vytrácet. Pojď k nám, mezi své nejbližší, to by ti mělo trochu pomoct."

"Ne," zašeptal Algiditas se slzami v očích. "Napřed bych chtěl.. Abych se nemusel bát, že.."

"Algidite, ty se svých citů bojíš," poznamenal Phoúron, načež si Algiditovu hlavu položil na své rameno. Princ neměl sílu protestovat, a tak se nechal hladit po vlasech a mlčky poslouchal, co mu otec říká.

"Desperatus tvrdí, že ho nemáš rád. Že mu nechceš být přítelem. Velmi ho to zraňuje. Měl by ses zamyslet nad tím, co děláš, a nad tím, co nás teď čeká. Nezoufej nad tím, co bylo, a dívej se dopředu. Uvidíš krásnou budoucnost v okruhu přátel. Plánuji, že v Moenii zůstaneme a budeme pomáhat Desperatovi i Adrianě tu nově vzniklou situaci zvládnout. Prosit o odpuštění nemusíš, stačí, když se budeš k lidem chovat dobře a nesobecky. Jak jsem psal - nebuď sobecký a lhostejný a uvidíš najednou, kolik máš přátel. Pomoz lidem a pomůžeš i sobě. Časem se naučíš, jak použít city k tomu, aby sis dodal ještě víc síly. City nejsou slabostí, Algidite. To si musíš uvědomit. Vše, co po tobě chci, je věnovat se tomu ubohému chlapci a zajistit, aby byl jeho život snesitelnější. My dva jsme dospělí, vydržíme ledacos, ale on.. Je to ještě chlapec. Prosím. Tak co tomu říkáš?"

Algiditas ale mlčel. Phoúron vzdychl.

"Prosím, nebuď tak tvrdohlavý. Ubližuješ si! Řekni přece něco."

Bez odpovědi.

Phoúron se podíval na syna a zjistil.. že Algiditas mezitím usnul.

 

"Otevři celtu, chlapče," řekl Phoúron Desperatovi, když se namáhavě vláčel zpět se spícím synem v náručí.

"Proboha, co je mu?"

"Nic, jen spí. Buď klidný."

"Dost jsem se teď vylekal."

"Musel být k smrti unavený. Uhas oheň a pojď taky spát."

 

"Tak dobře," souhlasil chlapec a ihned udělal, co mu bylo řečeno.

 

----

 

Naše trojice zvládla do Moenie dojít v pořádku. Nyní byli na okraji města a hledali Audensův byt, aby se tam mohli nastěhovat.

"Tady je to!" vykřikl Desperatus a ukázal prstem na jeden z nízkých panelových domů opodál. "Tady jsem bydlel s Audensem!"

"Dobrá, zkusíme se tam nějak dostat," řekl Phoúron a zářivě se na chlapce usmál.

Všichni vystoupali po schodech do třetího patra. Tam Desperatus vytáhl z kapsy klíče, se slovy, že je rád, že je za tu dobu neztratil.

Konečně se odhodlal a strčil klíč do zámku. Nebylo zamčeno. Potichu a opatrně pootevřel dveře, jakoby se bál, co za nimi uvidí. Vtom uslyšel v bytě kroky. Lekl se a přibouchl.

Otočil se na ostatní a zašeptal: "N-někdo tam je!"

Dveře se znovu otevřely a v nich stála pohledná dívka s mahagonovými vlasy. Dlouze se na všechny zadívala. Chtěla už promluvit, zeptat se, odkud přišli a co chtějí, když najednou její pohled spočinul na chlapcově obličeji a na chybějícím oku.

"Desperatus," vydechla "Že?"

"Dobrý den," špitl chlapec stydlivě.

"Ty jsi vážně Desperatus! Už jsem ani nedoufala!" vykřikla s úžasem a znovu se zadívala na všechny tři, když v tom její koutky u úst opět poklesly, to když si všimla..

"Kde je Audens? Kde je?" chtěla vědět.

"Mrtev," ozval se Algiditův zastřený hlas zpoza vzdáleného rohu.

Ženiny zorničky se rozšířily až nadoraz. Trhavě se nadechla a roztřesenou rukou všem pokynula, aby šli dál. Všichni poslechli, až na Algidita. Ten udělal jeden váhavý krok vpřed a pak zůstal stát přede dveřmi, jakoby se bál, že bude odhalen. Ale nikdo, ani Desperatus a ani Phoúron, neměli v úsmyslu Adrianě říkat, kdo je vrahem. Phoúron chytil svého syna za paži a zatáhl ho do bytu proti jeho vůli.

Adriana je dovedla do obývacího pokoje. Desperata usadila do hlubokého křesla a strčila mu do ruky svůj hrnek s čajem (asi stále vypadal politováníhodně), sama zůstala stát a po tváří se jí koulely slzy velké jako hrách. Ostatní si posedali na pohovku naproti.

"Uvnitř pláčeme všichni stejně, slečno Adriano," konejšil ji Phoúron. Algiditas se pro sebe ironicky ušklíbl, v očích měl však také bolest.

"K-kdo vůbec jste?"

"Jmenuji se Phoúron. Já a můj syn Algiditas jsme Desperata doprovodili na jeho cestě z Ledových zahrad sem."

"Znali jste Audense?" špitla.

"Ano, my oba jsme ho potkali. Došel až ke svému bratrovi, statečný až do samého konce."

"Chtěl si chlapce odvést domů... Při vyslovení svého požadavku byl ale zavražděn. Smrt to byla rychlá," dodal Algiditas sotva slyšitelně.

"Vy jste to viděl?"

"Ano, viděl," odpověděl jí klidně.

"To musel být hrozný pohled."

Algiditas neodpověděl.

 

 

Desperatus upíjel svůj čaj se zármutkem a sledoval tu krásnou ženu, jak u srdce svírá ruku v pěst a stále zírá na prince. Algiditas jí pohled opětoval s tváří bez výrazu. Nikomu neušlo, že se jí zalíbil. Měla za to, že právě on nese Audensovu smrt nejhůře, protože se choval tak zakřiknutě. Mírně se na něj usmála, jeho obličej však stále připomínal neživou masku.

 

Poté začala vyprávět, jaké bylo soužití s Audensem.

"Bylo nám spolu krásně. Viděla jsem na něm, jak je rád, že jsem u něj. Samozřejmě jsme se od sebe hodně lišili, pocházeli jsme každý odjinud a občas jsme se hádali, hlavně kvůli penězům. Víte, nebyla jsem na tom s penězi nikdy úplně bídně, a tak jsem to tu trochu ozdobila, aby se nám žilo lépe. Audens ale moje dekorace označil za zbytečnosti a plýtvání penězi. Chtěl, aby byt vypadal stroze jako do té doby a všechno vyhodil. A dovolené - to bylo taky téma... Nikam nechtěl jezdit. Cítil se nejlépe tady. A když měl potkat moje přátele, byl z toho nesvůj. Nenáviděl lidi. Ale i tak můžu s klidným svědomím říct, že on byl ten nejdokonalejší muž na celém světě. Byl silný, rozhodný a dalo se mu důvěřovat. Byl opora. Vždycky při mě stál. V životě nikoho nepomluvil. Srdce měl čisté jako křišťál! Tak proč zrovna on musel zemřít...?"

Odmlčela se a schovala hlavu do dlaní.

 

Adriana všechny tři návštěvníky ubytovala, neboť zoufale potřebovala nebýt sama. Pozornost si od ní získal zejména Algiditas - o toho se starala dokonce takovým způsobem, že mu připadalo, jakoby to nebyl Audens, nýbrž on, na koho čekala.

Pravdou bylo, a tu nikomu nepřiznala, že kdykoliv se od Algidita hnula byť jen na krok, rozplakala se a bylo jí po Audensovi smutno. Dokud ale měla, o koho by se starala, vedlo se jí mnohem lépe.

Vsugerovala si, že to, že Algiditas viděl Audense zemřít (jako svěděk), se na něm hluboce podepsalo, a on potřeboval oporu, aby se s tím, co viděl, vyrovnal.

Začala být na něm závislá. Pořád za ním chodila a pekla nejrůznější dobroty, jen aby ho u sebe udržela.

 

----

 

"Adriano," oslovil ji jednoho dne Algiditas. Rozhodl se, že se pokusí odvrátit tu její chorobnou závislost na něm. Její péče mu sice nevadila, ale už nesnesl pomyšlení na to, jakou roli si pro něj vymyslela ve svých představách o Audensově smrti. Považovala ho za blízkého přítele a oporu, ale on nemohl být ani jedno. Vzhledem k tomu, co udělal, to prostě nepřipadalo v úvahu, bylo to naprosto šílené. Muselo to přestat. A to hned.

"Copak, Algidite? Chtěl bys ještě trochu zmrzliny?"

"Ne, to ne," odpověděl, přičemž se bezděky usmál. Adriana jeho obličej pozorně sledovala.

"Tak co bys potřeboval? Mluv, máme toho v lednici spoustu."

"Já bych.. Adriano," vydechl ztěžka a posadil se na židli. "Chtěl bych, abys - abys toho nechala."

"Abych nechala čeho?" zírala na něj s očima otevřenýma dokořán.

"Toho, jak se o mě tak staráš. Tak pěkně a často. Neber to, jakože.."

"..tě otravuju?" přerušila ho.

Okamžitě zmlkl a zadíval se na ni. Možná by bylo lepší, kdyby jí to podal takhle.. Určitě by to stačilo k tomu, aby ho nechala na pokoji, ne?

Dlouho na sebe zírali.

Nikdo nic neříkal.

Pak Algiditas otevřel pusu, byl ale znovu přerušen - Adriana se dala do pláče a bezmocně se zhroutila na židli naproti němu.

 

"Co se děje? Tak jsem to nemyslel!!" zahulákal na ni hned.

"Já v-vím.. T-ty jsi tak hodný," vzlykala. "Pro-promiň, že za tebou pořád tak chodím! Přišla jsem o Audense a.. Ne, to mě neomlouvá. Proboha, Audens..!!"

Zakryla si rukama ústa, jakoby si teprve teď po dlouhé době uvědomila, že je mrtvý. A plakala ještě víc.

Algiditovi se dělalo fyzicky špatně. Nesnesl totiž pohled na slzy. Chvíli na ni rozpačitě zíral a rozmýšlel se, co říct nebo udělat.. A nakonec se zvedl, že odejde do vedlejšího pokoje.

"Kam jdeš?" zaslechl za sebou zoufalý, tichý hlas. Zamrazilo ho v zátylku.

Otočil se.

Dívala se na něj uslzenýma, prosícíma očima.

 

V tu chvíli pochopil jednu věc.

 

Kdykoliv před sebou spatří člověk člověka,

neměl by vidět pouze jeho.

Měl by vidět víc lidí.

Měl by vidět lidi, kteří se o něj bojí -

- jeho rodinu, přátele.

 

Kdyby Algiditas viděl vedle Audense stát Adrianu, tehdy, když se ho chystal tak lehkomyslně zabít.. Tak by to nikdy nebyl schopen udělat, tím si byl jistý.

"Bože můj, Adriano, odpusť mi!" pomyslel si naléhavě.

 

"Adriano, musíš mě nechat být," řekl nahlas.

"A proč?"

"Protože jsem.. Jsem idiot."

Víc ze sebe nedokázal vypravit, protože by mu hlas selhal.

"Ale nejsi," usmála se a došla k němu. Najednou ucítil na sobě její tělo. Něžně ho objala. Zůstal stát jako přimrazený, ještě zmatenější než před chvílí, kdy ji viděl v slzách.

Bylo možné, že by k ní dokázal cítit část lásky, kterou cítil ke Calidě?

 

"Ne, ty nic nevíš," zašeptal a odstrčil ji.

"A co bych měla vědět?"

"Nic.. Nic. A to je právě ono! O to celou tu dobu, sakra, jde! Nic nemáš vědět a takyže nic nevíš."

"O čem to mluvíš?" nechápala.

"O tom, že pravděpodobně odcházím."

"A proč bys měl odcházet?"

"Protože mě vyženeš," ucedil.

"Cože? V žádném případě! Nevím, co se ti honí hlavou, ale hlavně nikam nechoď, prosím tě!"

Chtěla ho pohladit po tváři, on ale její ruku sundal s náznakem surovosti.

"ALE VYŽENEŠ!" zahulákal. "Já to od tebe očekávám, protože jestli to neuděláš, tak mě zklameš, rozumíš?"

"Algidite, PŘESTAŇ!"

"Adriano, to JÁ jsem zabil Audense."

 

Adriana zalapala po dechu, umlkla a měřila si ho pohledem. A pak, tiše a pomalu, řekla:

"Ty?"

"Ano. Já jsem ten, komu Desperatus sloužil. Já jsem Audense zabil."

Chtěl dodat prosbu o odpuštění, ale zarazil se.

Adriana se začala třást. Cosi nesrozumitelně mumlala a přitom se mu dívala do tváře. Měl ji ztuhlou a v očích ho pálily slzy.

 

"Vypadni.. Prosím tě, prosím, vypadni.. Vypadni.. VYPADNI!!!!"

 

Algiditas prošel okolo obývacího pokoje, kde seděl stařec. Princ se k němu přiblížil a řekl:

"Phoúrone, ocházím. Adriana se ode mě konečně dozvěděla pravdu."

Phoúronovi trvalo pár vteřin, než jeho slova pobral. Poté se prudce posadil a vyhrkl:

"Ne! Nechoď! Sotva jsem tě našel-" Ale Algiditas ho hned zarazil:

"Ne. Adriana má právo mě ze svého bytu vyhodit. Stalo by se to už dávno, kdybychom nehráli, že jsem nevinný. Způsobil jsem jí mnoho bolesti a nehodlám své hříchy dále prohlubovat. Sbohem," a s těmito slovy vyšel ze dveří.

 

Dlouho Adriana plakala, než se Phoúronovi s Desperatem konečně podařilo ji uklidnit. I když věděla, že je Algiditas v jádru dobrý a že se v Ledových zahradách smrt brala docela jinak, byla rozhodnutá, že už s ním nepromluví ani slovo. Už při pouhé představě, že by mluvila s vrahem svého někdejšího přítele, jí bylo špatně od žaludku. Phoúron a Desperatus její rozhodnutí plně respektovali, i když je nejednou napadlo, že by se Algidita vydali hledat. Neměli ale, kde by začali. A mohli být rádi, že Adriana nevyhnala i je.

 

Od té doby o ztraceném princi nikdo neslyšel, až jednoho dne, po dvou letech, přišel Phoúronovi dopis. Když ho otvíral, Adriana a Desperatus si stoupli tak, aby si ho mohli také přečíst. Slova zněla objektivně, sem tam bylo ale písmo rozmazáno slzami.

 

Ahoj, Phoúrone. Tati.

Byl jsem po zásluze potrestán. To je to jediné, co mohu k naší poslední konverzaci říct.

Pokud si děláš starosti, co se se mnou stalo, tak nemusíš. Uplatnil jsem svou královskou minulost a začal jsem učit šerm. Nyní jezdím všude možně, trénuji historické i sportovní šermíře a dělám se svou skupinou představení pro veřejnost.

 

V pátek přijedu do Nubigeny na hrad Nubištejn. Přijď, jestli chceš. Rád uvidím i Desperata. Adrianu k ničemu nenutím.

 

Navždy,

Algiditas

 

 

 

P.S. Neodpouštěj mi.

---