Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O Irence

31. 07. 2014
2
18
912
Autor
wolfang

„Hele, děcka, tady je 1A,“ vykřikl kterýsi ze spolužáků a vzápětí jsme se nahrnuli do třídy. To oslovení „děcka“ znělo legračně. Naposledy jsme se před školou v rodném městečku rozloučili před pětadvaceti léty se slibem, že se budeme pravidelně scházet. Sliby jsou chyby, poprvé jsme se sešli až letos na podzim.

„Já jsem seděl támhle u okna,“ ukázal prstem Jirka Foltýn a sedl si do lavice, na miniaturní židličku určenou pro prvňáky. Se smíchem jsme ho následovali. Zmatené pobíhání a postrkování nebralo konce. Konečně každý našel to správné místo, na kterém seděl tenkrát, když jsme do této školy přišli poprvé. Místo v první lavici zůstalo prázdné.

„Nepamatujete si, kdo seděl tam vpředu?“ zeptala se organizátorka našeho třídního srazu Jitka a studovala zasedací pořádek třídy 9A z roku 1988. „Tady je napsáno Rychlík a Vrzalová, v první třídě tam ale musel sedět někdo jiný.“

„Irenka,“ vzpomněl si po chvíli Jirka Foltýn, tehdy největší grázl ze třídy, „jasně, seděla tam Irenka Havlíčková, chodila s námi jen chvíli,“ tvrdil Jirka teď už naprosto jistě. Najednou jsem si úplně jasně vybavila malou hubenou holčičku s blonďatými vlásky, v kulatých brejličkách vypadala jako malá vědátorka.

 „Vzpomínáte si….“ a „pamatuje, jak tenkrát…,“ zněly hlasy kolem. Zatímco ostatní jeden přes druhého vyprávěli o zážitcích ze školních let, mihla se mi hlavou náhlá vzpomínka na bývalou spolužačku Irenku. Vzpomínka, která vzápětí dostala docela určitou podobu.  

                                                                                                              *****

Irenka Havlíčková bydlela v malém domku na samotě za městem. Neměla žádné sourozence a ani žádné kamarády. Dokud nezačala chodit do školy, tak ji ve vesnici viděli málokdy. Ve škole se dlouho stranila ostatních dětí, jako by se jich bála. Její drobounká postavička se choulila v první lavici, na všechny učitelčiny otázky odpovídala sotva slyšitelným hlasem. Její odpovědi byly přesné a správné, jako jediná ze třídy uměla číst a počítat už při nástupu do první třídy.

Irenka chodila do školy cestou kolem našeho domu, mlčky na mě čekala a potom šla za mnou tiše jako stín. Stejně jsme chodily i po vyučování domů. Trvalo to tak několik týdnů. Až jednoho dne, vítr sfoukával ze stromů poslední listí a přicházející zima se pomalu hlásila o slovo, na mě Irenka promluvila.

„Něco ti ukážu, chceš?“ oslovila mě nečekaně. Rychle jsem přikývla, aby si snad svou nabídku nerozmyslela.  

„Přijď odpoledne ke splavu a uvidíš,“ oči za brejličkami ji zářily štěstím, se kterým se mi rozhodla svěřit. 

Splav na říčce, která protékala našim městečkem, byl nedaleko. V parném létě byl v obležení místních dětí, koupání tady bylo dobrodružnější nežli na koupališti. Irenka sem nikdy nechodila, o to víc jsem byla napjatá zvědavostí, jaké překvapení pro mě má.

Ten den jsem psaní úkolů odbyla rychleji, než jindy. Kolem třetí odpoledne mi konečně máma dovolila jít za Irenkou. Že se máme sejít u splavu, jsem raději zamlčela, tam by mě určitě samotnou nepustila. Irenka už tam čekala. Viděla jsem ji z dálky, klečela na zemi a kolem ní pobíhal malý chlupatý pes.

„Podívej, děda mi přinesl pejska, jmenuje se Astík, jestli chceš, můžeme si s ním hrát spolu,“ vzhlédla ke mně a vesele se smála. Takovou jsem ji neznala. Kdoví, proč si vybrala právě mě. Snad vytušila nějakým šestým smyslem, že mám zvířátka ráda, stejně, jako ona.

Najednou se z druhého břehu ozvalo hvízdnutí a Astík se rozběhl po nedaleké lávce přes řeku. Zůstaly jsme s Irenkou bezradně stát. Pes na naše volání nereagoval a my se po úzké houpací lávce přejít na druhou stranu bály. Za řekou se rozhrnulo křoví a vylezl z něho náš spolužák Jirka Foltýn, drzý a rozmazlený kluk. Jeho lumpárny mu, díky vlivnému otci, vždycky procházely.

„Na, psisko, na,“ lákal zavřenou pěstí Astíka k sobě.

„Astíku, ke mně,“ volaly jsme s Irenkou na psa, ale jako by neslyšel, utíkal k Jirkovi v domnění, že dostane něco dobrého. Kluk chytil psa za kůži a zvedl ho do výšky. Irenka začala natahovat moldánky, ani já jsem neměla daleko k pláči.

„Okamžitě ho pusť, nebo to na tebe řeknu,“ volala jsem přes řeku plačtivým hlasem.

„Tak si pro něho pojďte,“ chechtal se našemu breku Jirka. Mával Astíkem, jako kdyby se ho chystal hodit do vody. Irenka se bez rozmýšlení rozběhla po lávce a Jirka z druhé strany šel naproti. Při každém kroku se prudce zhoupnul, lávka se rozkmitala, až Irenka ztratila rovnováhu a spadla do řeky.

„No počkej, to se řekne,“ vyhrožovala jsem Jirkovi. Zřejmě se zalekl toho, co způsobil, hodil psa za Irenkou a utekl. Zula jsem si boty a brodila se ledovou vodou, abych těm dvěma pomohla na břeh. Astík se dostal do prudkého proudu, který ho unášela k jezu. Zoufale jsme se ho snažily zachytit, ale voda byla rychlejší. Chlupaté bílé tělíčko se zmítalo ve snaze dostat se na břeh, a potom zmizelo v padající vodě. Vylezly jsme s Irenkou na břeh a obě promočené na kůži, utíkaly pod jez. Voda dopadající z výšky vytvořila velký vír, který vtáhl pod hladinu všechno, co se tady octlo. Pokoušely jsme se dostat co nejblíže, ale voda, která prudce vystřikovala na všechny strany, naháněla hrůzu. 

Trvalo dlouho, než jsme na hladině zahlédly bezvládné Astíkovo tělo. Klečely jsme nad mrtvým pejskem a klepaly se zimou, smutkem a neštěstím, které nás potkalo.

Druhý den nepřišla Irenka do školy. Z podzimní koupele v ledové vodě dostala zápal plic. Za pár dnů nám učitelka řekla, že Irenka už mezi nás nepřijde, protože umřela.

                                                                                                        *****

„Tak děcka půjdeme, ne? Na šestou máme objednanou v restauraci večeři,“ ukončila Jitka veselou zábavu bývalých spolužáků a mě tím vytrhla ze vzpomínek na Irenku. Nepříjemný smutek mě už ale po celý zbytek večera neopustil. Teprve pár vypitých koktejlů a dobrá hudba na večírku mi zvedly náladu.

Blížila se půlnoc, když číšník se slovy „zavíráme,“ ukončil zábavu a tím také náš třídní sraz po pětadvaceti letech. Slíbili jsme si, že se zase brzy sejdeme a šli každý svou cestou. Měla jsem domluvený nocleh u sestry, která bydlela v domku po rodičích.

„Můžu tě doprovodit?“ ozvalo se za mými zády, když jsem myslela, že už všichni odešli. Ze tmy se vynořil Jirka Foltýn. Kývla jsem ráda. Potřebovala jsem se před spaním nadýchat čerstvého vzduchu a noční procházka chodníkem kolem řeky mi přišla vhod. Byla jasná úplňková noc, v bledém měsíčním světle jsme došli až k místu u splavu.

Z dálky se ozvalo štěkání psů. Ne nějaké občasné štěknutí hlídače, vyrušeného ze spánku, ale řev rozzuřené smečky ženoucí se za kořistí. Jirka, který do té doby neustále něco povídal, z ničeho nic ztichl a zůstal stát několik kroků za mnou. Přibližující se štěkání zesílilo do nesnesitelné síly. Z hlubin vodní hladiny pod jezem jeden za druhým vyskakovali psi různých ras a velikostí, bylo jich tolik, že jsem je nedokázala spočítat.

Kroužili kolem Jirky, bledého, jako stěna, cenili hrozivě tesáky a zlověstně vrčeli, připraveni každou chvíli zaútočit. Jirka, který do té chvíle strnule stál, začal kolem sebe zběsile mávat rukama v domnění, že útočící psy zažene.

Ti se sápali na Jirku a každou chvíli se některý z nich zakousnul do zmítajícího se těla. Největší z nich zaútočil na krk oběti, Jirka se v bolestivé křeči oběma rukama chytil za hrdlo a bezvládně padl na zem. Jeho tělo se ještě naposledy zachvělo několika záškuby a bez hnutí zůstalo ležet.  Psi naskákali zpátky do rozstřikující se vody a kolem se rozhostilo naprosté ticho.

Všechno to trvalo jen pár okamžiků, stála jsem opodál a vyděšeně pozorovala to děsivé divadlo. Za posledním psem se zavřela vodní hladina a nad splavem se zjevila postava malé holčičky s blonďatými vlásky. U nohou jí seděl malý bílý psík. Holčička se spokojeně hihňala do dlaní přitisknutých k ústům a ještě předtím, než se rozplynula, mi průsvitnou ručkou zamávala.

                                                                                                      ****

Přivolaný lékař suše konstatoval, že Jirka dostal silný epileptický záchvat, který vyvolalo množství vypitého alkoholu. Na jeho těle nebyla jediná stopa po kousnutí psa.

„Ani ty bys neměla příště tolik pít,“ kárala mě sestra, když jsem se svěřila s hrozným zážitkem. Přes všechny její rozumné argumenty vím, že se Jirkovi Foltýnovi pomstila Irenka Havlíčková a její Astík. Z psího nebe si pozval kamarády, aby mu pomohli vrátit starý dluh.

 


18 názorů

já to přečetla poprvé jedním dechem a pak ještě jednou.....

vzalo mě to.......T***


Skarabea
06. 08. 2014
Dát tip

tak píš tak aby to bolo dlhé a zaujímavé :)

 

autorský štýl sa môže vyznačovať trebárs aj úspornosť, ale to je málo, ide hlavne o usporiadanie jazykovým prostriedkov atď. ...na osobitom štýle sa pracuje zvyčajne dlhodobo


wolfang
06. 08. 2014
Dát tip
Moc všem děkuji za zastavení i připomínky, které jsou pro mě víc než přínosné a moc si jich vážím. Samozřejmě, že se nad nimi zamyslím a příště se pokusím chyb vyvarovat, i když na druhou stranu, osobitý styl psaní ve mně stejně zůstane, ono zase tak úplně nejde psát podle cizího návodu. Ono kdybych z tohoto jediného textu udělala tři, v jednom by bylo setkání se spolužáky, ve druhém smrt malé holky a ve třetím pokus o duchařinu, tak všechny ty tři příběhy byly o ničem. Mým úmyslem není psát hororové povídky, ale s tím konce máte všichni pravdu , mám s tím problém i jindy, mám pocit, že povídka bude zbytečně dlouhá a tudíž nudná a je to na závadu věci. Jsem ráda, že znám názor nestranných čtenářů, kteří pointu chápou jinak, než jsem zamýšlela, alespoň vím, že musím slova klást jinak, aby byla srozumitelná nejen mně, ale i čtenářům, neboť hlavně pro ně jsou určena. Takže ještě jednou díky všem :-)))

Jarrda
06. 08. 2014
Dát tip
Dzravím. Od začátku se mi to četlo lehce. Žádné krkolomné obraty a ani dlouhá souvětí, kvůli kterým bych ztrácel nit. Je v tom určitý prvek napětí, který mne nutil číst dál, jak to vše dopadne. Připadá mi, že jsi měla myšlenku, jakým způsobem v závěru učinit spravedlnosti za dost, ale moc jsi to uspěchala. Mohla jsi tam trochu vtěsnat krátký rozhovor s náznaky o té nešťastné události před více jak čtvrt stoletím. Celkově jsem si pěkně početl. Palec nahoru.

No, nápad zajímavý, ale podaný poněkud nezáživně.

Co mi vadilo: text mi přijde nesourodý, jako by byl složený z částí různých textů:

úvod - vyprávění o srazu spolužáků po letech. 

prostřední část -  tragický, až patetickýu příběh malé samotářské holčičky, která byla jináa kterou zabil  zlý kluk

závěr - pokus o duchařinu. měl by být děsivý, ale není, na to má příliš pomalé tempo a žádné napětí

Celek - působí poněkud uměle,  nereálně. Ne proto, že se v příběhu vyskytují přízraky, ale pro to, jak popisuješ děj a jednání postav. Taky by to chtělo víc pracovat s tempem textu.

 


StvN
04. 08. 2014
Dát tip

My jsme ti dali nas uhel pohledu. Muzes s nim nesouhlasit, nebo se nad nim muzes zamyslet. Muzes si precist nase povidky a rict si, ze neumime psat, takze ti nemame co radit. Muzes si najit dalsich milion vymluv, proc na sobe nepracovat a spokojit se s tim, co je. To je tvoje volba. Ale aspon si uvedom, ze se ti tu snazime pomoct ne proto, abychom si my neco dokazovali, ale proto, ze tak to tady na Pismaku chodi.


wolfang
04. 08. 2014
Dát tip
No jo, ale právě o těch strašidlech to má být, to je to klíčové, protože je ze sbírky povídek SETKÁNÍ S DUCHY.

wolfang
03. 08. 2014
Dát tip
Napsané snad tisíckrát... ale jaké téma nebylo už zpracované nejmíň tisíckrát. Přečetla jsem si povídky od Skarabela i StvN a vůbec jim nerozumím. Nevím, o čem jsou. Takové abstraktní povídání o ničem a napsáno na měpříliš složitě. Ale je to jen můj postřeh, jen to "správné" umění neumím chápat. Myslím, že by byla nuda, kdyby všichni psali vyumělkovaně a učeně. Tím samozřejmě nechci říct, že moje povídka je dobrá, možná je, možná není, záleží na úhlu pohledu.

StvN
03. 08. 2014
Dát tip

Mám k tomu stejný postoj jako Skarabea. Akorát jsem dal jen úvod. Přirozeně to bohužel nepůsobí. A to tam žádný duch ještě nebyl. Zaujalo mě, že jsi ve své reakci Skarabee napsala, že píšeš ráda bez zbytečné vaty, přitom celá ta úvodní pasáž, je prakticky zbytečná. Ten úvod by stačil napsat dvěma třemi větami. Nemusí tam být tolik postav.


Skarabea
02. 08. 2014
Dát tip

keď som text dočítala, mala som pocit, že som už čítala niečo podobné snáď asi tisíckrát, to je tucotový text....ale to asi nebol tvoj cieľ


wolfang
02. 08. 2014
Dát tip
Jejda, "chybí tomu přirozenost" zjevování duchů snad přirozené není, a sáhodlouhý popis postav, to nebyl můj cíl, ráda píšu bez zbytečné "vaty" a popisů které děj zdržují a odvádějí od příběhu. A prosím o vysvětlení co to znamená, když to působí tuctově?

Skarabea
01. 08. 2014
Dát tip

nazaujalo...rozprávanie pôsobí vykonštruovane... nezáleží či poviedku označíš ako mysterióznu alebo hociako inak, postavy musia na teba dýchať...chýba tomu prirodzenosť a aj napätie bohužiaľ...nestačí viedieť čo cheš napísať, dôležité je ako to napíšeš,...mám pocit, že autori často zabúdajú na svoje postavy, chcú napísať nejaký zaujímavý príbeh ale ono to napokon pôsobí strašne tuctovo


wolfang
01. 08. 2014
Dát tip
Lakrov- děkuji za zastavení. Ta povídka je ze sbírky, která se jmenuje Setkání s duchy. Příběhy jsou vymyšlené, ale úmyslně zasazené jakoby do realityNavíc, tady se ani nezmiňuji o druhé smrti, jen o epileptickém záchvatu. Co se týká zážitku z dětství, ostatní spolužáci ho neprožili, byl to jen zážitek vypravěčky, nikdo jiný tam nebyl. To jen na vysvětlení. Za Astíka - Hastíka se omlouvám, povídku jsem vytáhla ze šuplíku a původně se pes jmenoval Astík, chtěla jsem ho přejmenovat a někde mi to uniklo. Ale jedná se pořád o stejné zvíře.

Lakrov
01. 08. 2014
Dát tip

P.P.S. Po přečtení si podkategorie v hlavičce (která je jakusi přípravou na to, co mě tolik překvapilo) na to na celé pohlížím trochu jinak. Vzhledem k ní (podkategorii) už netrvám na "usazení do reality"; spíš jen na jakési slovně-náladové připravě (v předtím celkem popisném textu), že na nějaké takové setkání skutečně dojde.


Lakrov
01. 08. 2014
Dát tip

Při zmínce o volném místě v první lavici zamrazí. Pokračuje to jako vzpomínkové vyprávění, v němž mě nepatrně ruší nejednost jména (Astík / Hastík), a brzy na to pak ta náhlá smrt. Dál čekám lecos, ale hororovou scénu, okomentovanou v zápětí téměř kriminalistickou terminologií, tu opravdu nečekám. Takže mám po dočtení dojem, že tahle povídka má dvě části: Vzpomínkovou, která se mi líbí,   a hororový závěr, který mi dojem z té první části trochu kazí. Když už tolik mrtvých, nedala by se ta druhá smrt nějak "usadit do reality"? Třeba naznačit (zdůraznit) už před onou hororovou scénou, že protagoniska byla hodně opilá, topila se ve vzpomínkách, usnula na lavičce apod.

P.S. Navíc si myslím, že spolužáci, zaživší v dětství takovouhle událost, by si na ni (událost) ve chvíli, kdy se sejdou, všichni vzpomněli.


Kočkodan
31. 07. 2014
Dát tip
Smecka psu je z vody venku, uz útocí na Foltýna, za Astíka! za Irenku! Trestá se tu stará vina...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru