O Irence

„Hele, děcka, tady je 1A,“ vykřikl kterýsi ze spolužáků a vzápětí jsme se nahrnuli do třídy. To oslovení „děcka“ znělo legračně. Naposledy jsme se před školou v rodném městečku rozloučili před pětadvaceti léty se slibem, že se budeme pravidelně scházet. Sliby jsou chyby, poprvé jsme se sešli až letos na podzim.

„Já jsem seděl támhle u okna,“ ukázal prstem Jirka Foltýn a sedl si do lavice, na miniaturní židličku určenou pro prvňáky. Se smíchem jsme ho následovali. Zmatené pobíhání a postrkování nebralo konce. Konečně každý našel to správné místo, na kterém seděl tenkrát, když jsme do této školy přišli poprvé. Místo v první lavici zůstalo prázdné.

„Nepamatujete si, kdo seděl tam vpředu?“ zeptala se organizátorka našeho třídního srazu Jitka a studovala zasedací pořádek třídy 9A z roku 1988. „Tady je napsáno Rychlík a Vrzalová, v první třídě tam ale musel sedět někdo jiný.“

„Irenka,“ vzpomněl si po chvíli Jirka Foltýn, tehdy největší grázl ze třídy, „jasně, seděla tam Irenka Havlíčková, chodila s námi jen chvíli,“ tvrdil Jirka teď už naprosto jistě. Najednou jsem si úplně jasně vybavila malou hubenou holčičku s blonďatými vlásky, v kulatých brejličkách vypadala jako malá vědátorka.

 „Vzpomínáte si….“ a „pamatuje, jak tenkrát…,“ zněly hlasy kolem. Zatímco ostatní jeden přes druhého vyprávěli o zážitcích ze školních let, mihla se mi hlavou náhlá vzpomínka na bývalou spolužačku Irenku. Vzpomínka, která vzápětí dostala docela určitou podobu.  

                                                                                                              *****

Irenka Havlíčková bydlela v malém domku na samotě za městem. Neměla žádné sourozence a ani žádné kamarády. Dokud nezačala chodit do školy, tak ji ve vesnici viděli málokdy. Ve škole se dlouho stranila ostatních dětí, jako by se jich bála. Její drobounká postavička se choulila v první lavici, na všechny učitelčiny otázky odpovídala sotva slyšitelným hlasem. Její odpovědi byly přesné a správné, jako jediná ze třídy uměla číst a počítat už při nástupu do první třídy.

Irenka chodila do školy cestou kolem našeho domu, mlčky na mě čekala a potom šla za mnou tiše jako stín. Stejně jsme chodily i po vyučování domů. Trvalo to tak několik týdnů. Až jednoho dne, vítr sfoukával ze stromů poslední listí a přicházející zima se pomalu hlásila o slovo, na mě Irenka promluvila.

„Něco ti ukážu, chceš?“ oslovila mě nečekaně. Rychle jsem přikývla, aby si snad svou nabídku nerozmyslela.  

„Přijď odpoledne ke splavu a uvidíš,“ oči za brejličkami ji zářily štěstím, se kterým se mi rozhodla svěřit. 

Splav na říčce, která protékala našim městečkem, byl nedaleko. V parném létě byl v obležení místních dětí, koupání tady bylo dobrodružnější nežli na koupališti. Irenka sem nikdy nechodila, o to víc jsem byla napjatá zvědavostí, jaké překvapení pro mě má.

Ten den jsem psaní úkolů odbyla rychleji, než jindy. Kolem třetí odpoledne mi konečně máma dovolila jít za Irenkou. Že se máme sejít u splavu, jsem raději zamlčela, tam by mě určitě samotnou nepustila. Irenka už tam čekala. Viděla jsem ji z dálky, klečela na zemi a kolem ní pobíhal malý chlupatý pes.

„Podívej, děda mi přinesl pejska, jmenuje se Astík, jestli chceš, můžeme si s ním hrát spolu,“ vzhlédla ke mně a vesele se smála. Takovou jsem ji neznala. Kdoví, proč si vybrala právě mě. Snad vytušila nějakým šestým smyslem, že mám zvířátka ráda, stejně, jako ona.

Najednou se z druhého břehu ozvalo hvízdnutí a Astík se rozběhl po nedaleké lávce přes řeku. Zůstaly jsme s Irenkou bezradně stát. Pes na naše volání nereagoval a my se po úzké houpací lávce přejít na druhou stranu bály. Za řekou se rozhrnulo křoví a vylezl z něho náš spolužák Jirka Foltýn, drzý a rozmazlený kluk. Jeho lumpárny mu, díky vlivnému otci, vždycky procházely.

„Na, psisko, na,“ lákal zavřenou pěstí Astíka k sobě.

„Astíku, ke mně,“ volaly jsme s Irenkou na psa, ale jako by neslyšel, utíkal k Jirkovi v domnění, že dostane něco dobrého. Kluk chytil psa za kůži a zvedl ho do výšky. Irenka začala natahovat moldánky, ani já jsem neměla daleko k pláči.

„Okamžitě ho pusť, nebo to na tebe řeknu,“ volala jsem přes řeku plačtivým hlasem.

„Tak si pro něho pojďte,“ chechtal se našemu breku Jirka. Mával Astíkem, jako kdyby se ho chystal hodit do vody. Irenka se bez rozmýšlení rozběhla po lávce a Jirka z druhé strany šel naproti. Při každém kroku se prudce zhoupnul, lávka se rozkmitala, až Irenka ztratila rovnováhu a spadla do řeky.

„No počkej, to se řekne,“ vyhrožovala jsem Jirkovi. Zřejmě se zalekl toho, co způsobil, hodil psa za Irenkou a utekl. Zula jsem si boty a brodila se ledovou vodou, abych těm dvěma pomohla na břeh. Astík se dostal do prudkého proudu, který ho unášela k jezu. Zoufale jsme se ho snažily zachytit, ale voda byla rychlejší. Chlupaté bílé tělíčko se zmítalo ve snaze dostat se na břeh, a potom zmizelo v padající vodě. Vylezly jsme s Irenkou na břeh a obě promočené na kůži, utíkaly pod jez. Voda dopadající z výšky vytvořila velký vír, který vtáhl pod hladinu všechno, co se tady octlo. Pokoušely jsme se dostat co nejblíže, ale voda, která prudce vystřikovala na všechny strany, naháněla hrůzu. 

Trvalo dlouho, než jsme na hladině zahlédly bezvládné Astíkovo tělo. Klečely jsme nad mrtvým pejskem a klepaly se zimou, smutkem a neštěstím, které nás potkalo.

Druhý den nepřišla Irenka do školy. Z podzimní koupele v ledové vodě dostala zápal plic. Za pár dnů nám učitelka řekla, že Irenka už mezi nás nepřijde, protože umřela.

                                                                                                        *****

„Tak děcka půjdeme, ne? Na šestou máme objednanou v restauraci večeři,“ ukončila Jitka veselou zábavu bývalých spolužáků a mě tím vytrhla ze vzpomínek na Irenku. Nepříjemný smutek mě už ale po celý zbytek večera neopustil. Teprve pár vypitých koktejlů a dobrá hudba na večírku mi zvedly náladu.

Blížila se půlnoc, když číšník se slovy „zavíráme,“ ukončil zábavu a tím také náš třídní sraz po pětadvaceti letech. Slíbili jsme si, že se zase brzy sejdeme a šli každý svou cestou. Měla jsem domluvený nocleh u sestry, která bydlela v domku po rodičích.

„Můžu tě doprovodit?“ ozvalo se za mými zády, když jsem myslela, že už všichni odešli. Ze tmy se vynořil Jirka Foltýn. Kývla jsem ráda. Potřebovala jsem se před spaním nadýchat čerstvého vzduchu a noční procházka chodníkem kolem řeky mi přišla vhod. Byla jasná úplňková noc, v bledém měsíčním světle jsme došli až k místu u splavu.

Z dálky se ozvalo štěkání psů. Ne nějaké občasné štěknutí hlídače, vyrušeného ze spánku, ale řev rozzuřené smečky ženoucí se za kořistí. Jirka, který do té doby neustále něco povídal, z ničeho nic ztichl a zůstal stát několik kroků za mnou. Přibližující se štěkání zesílilo do nesnesitelné síly. Z hlubin vodní hladiny pod jezem jeden za druhým vyskakovali psi různých ras a velikostí, bylo jich tolik, že jsem je nedokázala spočítat.

Kroužili kolem Jirky, bledého, jako stěna, cenili hrozivě tesáky a zlověstně vrčeli, připraveni každou chvíli zaútočit. Jirka, který do té chvíle strnule stál, začal kolem sebe zběsile mávat rukama v domnění, že útočící psy zažene.

Ti se sápali na Jirku a každou chvíli se některý z nich zakousnul do zmítajícího se těla. Největší z nich zaútočil na krk oběti, Jirka se v bolestivé křeči oběma rukama chytil za hrdlo a bezvládně padl na zem. Jeho tělo se ještě naposledy zachvělo několika záškuby a bez hnutí zůstalo ležet.  Psi naskákali zpátky do rozstřikující se vody a kolem se rozhostilo naprosté ticho.

Všechno to trvalo jen pár okamžiků, stála jsem opodál a vyděšeně pozorovala to děsivé divadlo. Za posledním psem se zavřela vodní hladina a nad splavem se zjevila postava malé holčičky s blonďatými vlásky. U nohou jí seděl malý bílý psík. Holčička se spokojeně hihňala do dlaní přitisknutých k ústům a ještě předtím, než se rozplynula, mi průsvitnou ručkou zamávala.

                                                                                                      ****

Přivolaný lékař suše konstatoval, že Jirka dostal silný epileptický záchvat, který vyvolalo množství vypitého alkoholu. Na jeho těle nebyla jediná stopa po kousnutí psa.

„Ani ty bys neměla příště tolik pít,“ kárala mě sestra, když jsem se svěřila s hrozným zážitkem. Přes všechny její rozumné argumenty vím, že se Jirkovi Foltýnovi pomstila Irenka Havlíčková a její Astík. Z psího nebe si pozval kamarády, aby mu pomohli vrátit starý dluh.