Ghost Help

Bylo už něco po půlnoci, když Chuck uháněl svým autem po silnici, která vedla do jeho rodného města Chandler. Asi před patnácti minutami vyjel z Phoenixu, hlavního města státu Arizona, kde byl dnes odpoledne za prací. Chuck pracoval v místním nakladatelství, a přestože jeho pracovní doba skončila už před více jak dvěma hodinami, vracel se až teď, protože se rozhodl zůstat dnes v nakladatelství přes čas, aby zkontroloval, jestli je vše v pořádku. Jako zástupce šéfredaktora bral svou práci velmi zodpovědně a nic neponechal náhodě. Ostatním zaměstnancům nedůvěřoval, že udělají vše pořádně a jednou za čas, když už byli všichni pryč, zůstával v nakladatelství a kontroloval vše, co se dalo. Dnes žádné resty nenalezl, takže se vracel domů s klidem v duši.

Cestou z práce se stavil na pozdní večeři ve své oblíbené restauraci s rychlým občerstvením. Na cestu si nechal zabalit porci hranolek, které během cesty vyjídal z papírového pytlíku položeného na vedlejším sedadle.

V duchu už se viděl ve své posteli. Byl hrozně unavený. Bolely ho oči z toho, jak půl dne civěl do počítače a před očima se mu míhaly samá písmena, slova a věty z děl připravených k tisku.

Právě projížděl přes vesnici Ahwatukee. Ještě chvíli a bude doma. Aby se mu lépe jelo a přestaly se mu neúprosně klížit oči, zapnul si rádio. Místní stanice právě pouštěla píseň Ozzyho Osbourna Mama I’m coming home, což Chuckovi přišlo v danou chvíli jako ideální hudební doprovod k jeho jízdě. Chvíli zkusil zpívat spolu s Ozzym, ale jeho talent na zpěv byl naprosto nulový, a proto za malou chvíli přestal.

Za zvuku ostrého kytarového sóla linoucího se z rádia dojel na okraj Chandleru. Nebyly tu ještě žádné domy, jen starý hřbitov, který pamatoval opravdu mnoho let. Už když minul silniční ukazatel, který mu oznamoval, že ho vítá město Chandler, začalo v rádiu slabě skřípat. Příliš si toho nevšímal, ale co se blížil k hřbitovu, bylo skřípění z rádia stále hlasitější a protivnější. Natáhl ruku, aby jej vypnul a v tu chvíli se jeho auto s trhnutím zastavilo. Z ničeho nic, jako kdyby mu čísi neviditelná noha stoupla na brzdový pedál. Podíval se na ukazatel množství benzinu, i když si byl naprosto jistý, že nádrž je plná. To mu potvrdila i rafička ukazující na předposlední dílek stupnice.

Zkusil znovu nastartovat. Motor sice naskočil, ale ve chvíli, kdy se chtěl Chuck rozjet, auto znovu odmítlo pokračovat v cestě. Zkusil to asi ještě pětkrát, pokaždé však se stejným výsledkem.

Chuck chvíli seděl a zíral před sebe. Uvažoval, co bude dělat. Pak si uvědomil, že rádio stále hraje, i když zvuky, které vydávalo, zněly jako ta nejšílenější kakofonie, kterou kdy slyšel. Chtěl jej vypnout, ale nešlo to. Do toho začala pouliční lampa zběsile blikat. Chuckovi se z toho všeho točila hlava. To, co se tady dělo, jej dokonale rozčilovalo. Touto dobou už mohl parkovat před svým domem a brát schody po dvou do své ložnice. Na to, že se přihodí takováto věc, nebyl vůbec připravený a ani v nejmenším se mu nechtělo vzniklou situaci řešit. Blikání lampy a šílené zvuky vycházející z rádia jej přiváděly k šílenství, jitřily mu jeho únavou otupené smysly.

S nadávkou vylezl z auta, aby se podíval pod kapotu. Žádný automechanik ale nebyl, talent na opravování přístrojů nebyl v jeho případě větší, než jeho zpěvácké schopnosti. Přesto však doufal, že jej třeba při pohledu do útrob automobilu osvítí náhlé poznání a on svůj dopravní prostředek uvede znovu do chodu.

K žádnému osvícení však nedošlo. Spíše k opaku. Lampa, která celou dobu blikala, teď zřejmě vzdala svůj boj, blikla naposled a zhasla docela. Chuck se ocitl v naprosté tmě. A jak si o malou chvíli později uvědomil, také v naprostém tichu. Rádiová kakofonie ztichla. Na Chucka začal pozvolna doléhat strach.  Nevěděl, co si počít. Mohl by zde auto nechat a dojít domů pěšky, ale to se mu rozhodně nechtělo. I kdyby jej odtlačil na kraj cesty, na neosvětlené silnici by jej mohl nějaký noční řidič přehlédnout a narazit do něj. O auto mu nešlo, bylo už staré a momentálně i nepojízdné, ale nechtěl způsobit problémy jinému řidiči. Prohrábnul si zoufale vlasy. Bude někomu muset zavolat, aby jej přijel odtáhnout, ale vzhledem k pokročilé hodině se mu nezamlouval ani tento nápad.

Když už mířil ke dveřím auta s tím, že se pokusí nastartovat ještě jednou, popadl jej zvláštní pocit, že jej někdo pozoruje. Někdo zpoza hřbitovní zdi. Doslova na sobě cítil něčí pohled, když se otočil, viděl za sebou jen železná hřbitovní vrata. Za nimi nikdo.

Jenže pak si všimnul něčeho v dáli. Nad jedním hrobem se tam vznášel mlžný opar. Na tom by nebylo nic divného, jenže mlžné opary se v tuto dobu na tomto místě za těchto podmínek nevyskytují. Alespoň se s tím doposud nesetkal. A co víc, mlha obklopovala jen ten jeden hrob.

Chuck se tím nechtěl zabývat, přesto však nemohl odtrhnout od podivného jevu oči. A pak se to začalo měnit a získávat podobu lidské postavy. Chuck cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Z mlhy se stalo ženské tělo. Bytost byla štíhlá, měla dlouhé vlasy a byla zahalena v nějakém rouchu, které se zdálo být delší než celá postava. Tělo se vznášelo nad zemí, přesněji řečeno povlávalo nad kamenným náhrobkem.

Přízrak ženy na Chucka upíral pohled. Pak zvedl ruku a pokynula Chuckovi, aby přišel blíž. Ten však jen vyděšeně zakroutil hlavou. Cítil, že má sucho v ústech a celé tělo se mu chvěje strachem. Pak si náhle uvědomil, co je to za hrob. Byl to hrob Carrie, přítelkyně jeho kamaráda Jeffreyho. Před víc než rokem Carrie záhadně zmizela. Nikdo ji neviděl, nikdo nevěděl, kam by mohla jít. Když se pak na předměstí Chandleru našla její bota potřísněná krví, nebylo už pochyb, že Carrie není mezi živými. Její příbuzní jí proto uspořádali pohřeb, aby se s ní formálně rozloučili. Do vykopaného hrobu však byla položena prázdná rakev. Někteří věřili, že se Carrie vrátí. Žádný přímý důkaz o její smrti neexistoval. Ostatní se však dávno vzdali veškeré naděje, že ji ještě někdy spatří živou. Když Carrie zmizela, byli Chuck i Jeffrey krátce podezřívání, že by mohli mít něco společného s jejím zmizením. Policie však nemohla toto podezření ničím dokázat, neměli ani jednu stopu. Navíc nikdo z jejich okolí nevěřil, že by v tom tihle dva mohli mít prsty.

A teď se tady Carriin přízrak vznášel nad hrobem, ve kterém byla jen prázdná rakev, a naznačoval Chuckovi, že má jít za ním.

Chuck se opřel zády o auto a snažil se nahmatat kliku dveří. Jeho strach už trochu polevil a teď pociťoval spíše ohromení z toho, co vidí, to ale neměnilo nic na tom, že odsud chtěl nejrychleji zmizet. Ve chvíli, kdy našmátral kliku, vůz sám od sebe nastartoval a jeho světla se rozsvítila. Chuck vykřikl. Náhlý zvuk motoru jej k smrti vyděsil. Nyní měl strach vlézt si do auta, protože měl pocit, že na sedadle sedí nějaký neviditelný řidič a ovládá jeho auto, jak se mu zachce.

Ohlédl se zpátky k hrobu. Přízrak už tam však nebyl. Ani mlha. Vše bylo nyní v nejlepším pořádku. Chuck se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uvolnil a pak rázně otevřel dveře auta a nasedl. Když sešlápl pedály, dalo se auto do pohybu. Rychle přidal plyn a ujížděl z toho místa, jak nejrychleji to šlo.

 

Probudil se do slunečného a horkého rána. Teploměr už teď musel ukazovat kolem třiceti stupňů. Protáhl se ve své velké posteli a ještě chvíli zůstal ležet s pohledem upřeným do stropu. I přes hrůzu, kterou včera zažil, se vyspal velice dobře a nyní se cítil odpočatý a plný síly.

Když tak přemýšlel o tom, co se mu v noci přihodilo, nepociťoval už takový děs. Spíše se snažil najít nějaké racionální vysvětlení. Žádné nenašel.

Poté co se osprchoval, uvařil si kávu a připravil topinky s marmeládou. Snídani si vzal na gauč ve svém obývacím pokoji. Tam se pohodlně rozvalil a pustil si televizi. Ještě předtím však pootevřel klec svým dvěma fretčím mláďatům, které si pořídil nedávno. Pojmenoval je Pebbles a Bamm-Bamm, podle dětí ze seriálu Flintstoneovi. Nevěděl, proč zvolil zrovna taková jména. Prostě jej napadla ve chvíli, kdy malé fretky uviděl. Mohl je pojmenovat třeba Mickey a Minnie nebo Lady a Tramp. Nebo nějak prozaičtěji, třeba Romeo a Julie. Taková pojmenování mu však nepřišla vhodná pro fretky. Pro myši a psy možná. Fretky by se však měly pojmenovávat podle postav ze seriálů o lidech z doby kamenné. Alespoň takovou teorii si Chuck vypěstoval. Stejně to bylo v konečném výsledku jedno, ani jedna z fretek na své jméno neslyšela. Prozatím tedy určitě ne.

Pebbles a Bamm-Bamm mu běhali po klíně a dožadovali se ochutnávky z jeho snídaně a on je musel neustále odstrkovat, aby se mu nezakousli do topinky. Když dojedl, vzal si je do náruče a hrál si s nimi. Fretky se neustále vrtěly a snažily se mu chňapnout svými malými ostrými zoubky po prstě. Chuck se rozhodnul, že se jim bude chvíli věnovat. Měl čas, do práce odjížděl až za dvě hodiny.

V televizi běžel teleshopping, ale Chuck se neobtěžoval přepnout na jiný kanál. Vysílání téměř nevnímal. Projížděl si v hlavě všechny úkoly, co bude muset v nakladatelství splnit. Právě byly poslány do oběhu nově vydané knihy, takže se musel začít sestavovat plán na další várku. Na odpoledne měl domluvené schůzky se spisovateli, kteří se rozhodli vydat své knihy právě u jejich nakladatelství. Četl už jejich rukopisy, které mu předem zaslali, a po pečlivém výběru rozhodl, že jim dá šanci. Bylo však také velké množství těch, které odmítl. Chuck byl v tomto směru velice kritický, pokud se mu nelíbilo dílo po přečtení první strany, okamžitě jeho vydání zavrhnul. Ze začátku mu to připadalo příliš kruté, ale po té pochopil, že musí být nekompromisní. Probojovat si cestu ke čtenářům mohli opravdu jen ti nejlepší.

Chuckovi se dnes do práce opravdu nechtělo. Raději by zůstal doma a lenošil. Sám sebe se snažil přesvědčit, že tohle je ten jediný důvod, proč chce zůstat doma, v hloubi duše však tušil, že má strach jet po cestě kolem hřbitova.

Ve chvíli, kdy nasedal do auta, aby vyrazil na cestu, přepadl ho nepříjemný pocit. Ten po celou dobu sílil a za zatáčkou směřující k hřbitovu nevědomky přidal plyn. Když projížděl kolem onoho místa, kde spí mrtví, snažil se na něj nepodívat ani koutkem oka.

 

V práci to nakonec probíhalo vše v poklidu a bez stresů, které tu a tam v nakladatelství vypukly. Když byl hotový s pohovory, poslal jej dokonce šéf, který měl dnes výjimečně dobrou náladu, dříve domů.

Šéfredaktor Steven Eyler si Chucka velmi oblíbil. Svěřil mu dokonce schvalování děl, která půjdou do tisku, přestože tuto práci vykonával od dob, kdy začal s vedením nakladatelství, bezvýhradně sám. Práce však bylo stále víc a víc a Eyler věděl, že se na Chucka může v tomto ohledu spolehnout.

Chuck si svého nadřízeného velmi vážil a tajně snil o tom, že jednou převezme nakladatelství po něm.

Předtím, než Chuck odešel, jej Eyler ještě na chvíli zastavil.

„Hele Chucku, četl jsem dílo toho skrčka Altmana. Bylo to fakt dobré, vůbec bych od něj nečekal tak povedený kousek. Co na něj říkáš ty?“

John Altman byl jedním ze spisovatelů, jejichž dílo bylo schváleno k vydání a kteří se dnes dostavili na pohovor. Byl to nenápadný mladý muž, který vypadal, že spíše než s klávesnicí umí zacházet s vidlemi, ale jeho dílo bylo dokonale vytříbené a na to, že vydával svou prvotinu, výborně propracované. Ten člověk měl opravdu talent, což Chuck poznal už při čtení prvního odstavce. Lehkost, jakým jeho styl oplýval, způsobovala to, že se dílo četlo samo.

„Jo, opravdu překvapil,“ odpověděl Chuck. „Myslím, že pokud bude psát dál, vytvoří si ve spisovatelských kruzích dobré jméno.“

„Jen by na sobě měl trošku zapracovat a nebýt tak zakřiknutý. Jeden by si myslel, že je ten člověk ve skutečnosti němý,“ zasmál se Eyler.

„Když jsem s ním dnes mluvil, říkal, že má doma v šuplíku schovanou hromadu povídek. Požádal jsem ho, ať je ještě přinese. Opravdu rád bych si je přečetl.“

„Dobře Chucku, spoléhám na tebe, že z Altmana uděláš hvězdu. A že se jeho kniha dostane mezi bestsellery.“ Eyler Chucka poplácal bodře po rameni a pak se s ním rozloučil. Za chvíli se za ním zavřely dveře jeho kanceláře a téměř okamžitě bylo slyšet, jak zuřivě píše na počítači.

Byly čtyři hodiny odpoledne, když se Chuck vracel po stejné trase, jak předchozí den směrem do Chandleru. Venku bylo ještě světlo, slunce pražilo a upíralo své ostré paprsky do Chuckova auta. Kdyby neměl klimatizaci, zřejmě by se už dávno uvařil. Z toho, že za chvíli dojede ke hřbitovu, nebyl příliš vyděšený, přece jen za denního světla mu ono místo nenahánělo až takový strach. Přesto, když ho napadlo, že si pustí rádio, na poslední chvíli si to zase rozmyslel a stáhnul ruku od spouštěcího tlačítka zpátky. Měl pocit, že když zapne rádio, auto se zastaví. Tento pocit mu na jednu stranu přišel hloupý a ničím nepodložený, na stranu druhou prostě nechtěl riskovat.

Vypadalo to, že dnes mu jeho auto službu nevypoví. Poklidně projelo kolem hřbitovní zdi a Chuck se dokonce trochu vyklonil, aby se podíval, neděje-li se za ní něco podezřelého. Nic však neviděl, a tak se s ulehčením usadil pohodlně do sedadla a lehce se pro sebe pousmál. V tu chvíli však v autu hrklo a zastavilo se.

„Zatracený krám,“ vykřikl Chuck a bouchnul pěstí do volantu. Popadl jej vztek na to neviditelné něco, co mu nedovolí v klidu projíždět kolem hřbitova, který míjel téměř denně a nikdy se mu nic podezřelého ani nevysvětlitelného nepřihodilo.

Vystoupil z auta a rozladěně se rozhlížel kolem sebe. Pak uslyšel hučení motoru a za chvíli vyjel zpoza zatáčky nablýskaný vůz s otevřenou střechou. Řídil jej pohledný mladík, stejně pěstěný jako ono auto a vedle něj drobná blondýnka. Když přijížděl k Chuckovi, mírně zpomalil a zavolal na něj, jestli nepotřebuje s něčím pomoct.

„Ne, díky,“ odvětil Chuck. Pomoc by sice uvítal, ale byl si jistý, že v jeho autě závada nebyla. Prostě si dělalo samo, co chtělo. Nebo to, co chtěla nějaká vyšší moc, vystupující z tohoto hřbitova. Proto zpozorněl a vyčkával, jestli se bude něco dít i s projíždějícím kabrioletem. Auto však zvládlo úsek bez nejmenšího zaváhání a za chvíli zmizelo z dohledu. Chuck nechápal, proč zrovna on podléhá nějakým temným silám. Nepřemýšlel nad tím však dlouho. Z ničeho nic se vzduch kolem něj citelně ochladil. Listy stromů na hřbitově se rozvlnily slabým větrem, který se zvednul. Chuck už měl toho všeho dost. Nevěděl, co od něj toto místo chce a neměl nejmenší zájem se to dozvědět.

Pokusil se nastartovat. Motor naskočil, ale vzápětí zase zhasl. Chuck chvíli seděl a vyčkával, co se bude dít. Nedělo se nic. Až asi po pěti minutách se auto samo od sebe nastartovalo a když Chuck sešlápnul spojku a plyn, dalo se do pohybu.

Poté co dojel domů, zkontroloval zprávy na záznamníku. Jedna byla od jeho rodičů, v jejichž domě bydlel. Rodiče však byli často pryč, užívali si důchodu plnými doušky a cestovali po různých zemích světa. Rodinnou firmu měl na starosti Chuckův starší bratr, a proto vše mohli zanechat s klidným svědomím tak, jak bylo a odcestovat do Jižní Koreje. Jejich let se uskutečnil teprve před dvěma dny a oni měli v plánu zůstat v oné zemi přibližně měsíc. Chuck měl tudíž celý dům pro sebe, což mu skvěle vyhovovalo. Ne že by soužití s rodiči bylo nějak nepříjemné. Rodiče jej nekontrolovali ani mu nemluvili do života, nechávali jej, ať si obývá celé vrchní patro domu, ale přesto se cítil jejich přítomností tak nějak svazován. Nyní si jen vyslechl jejich první dojmy z cest a rozhodl se, že jim zavolá později.

Druhý vzkaz byl od jeho kamaráda Jeffreyho. Jeffrey jej zval na pivo do místní hospody, kam občas v pátek zašli. Chuck mu napsal zprávu, že se určitě dostaví. Nic lepšího na programu stejně neměl.

Sebral klec s fretkami a vyrazil s nimi na zahradu, aby si tam pročetl ještě pár rukopisů, na které se ještě nestihl podívat. Nemohl se však vůbec soustředit. V hlavě se mu neustále míhaly myšlenky na podivné příhody, které jej potkaly včera i dnes.

 

Jeffrey na svého přítele čekal u jejich oblíbeného stolu. Když přišel Chuck, měl už v sobě jedno pivo.

„Promiň, kámo, ale měl jsem takovou žízeň, že jsem to nemohl vydržet a objednal si,“ omlouval se.

„To nevadí,“ odpověděl Chuck a posadil se ke stolu naproti Jeffreymu.

„Tak jak to jde?,“ zeptal se Jeff, poté co se přišla servírka zeptat, co si objednají dalšího.

Povídali si pak o tom, co je nového, jak to jde Chuckovi v práci a jak se daří Jeffreymu v jeho nicnedělání.

Znali se už od dětských let. Byli totiž dlouhou dobu sousedy a jak oni, tak jejich rodiče se často navštěvovali. Jeffrey se pak ale odstěhoval na druhý konec města, protože jej to už s rodiči nebavilo. Pravdou bylo, že mu především nevyhovoval onen snobský způsob života, který vedli. Pronajal si raději starý neudržovaný domek, ve kterém trávil většinu času. Nedělal skoro nic. Občas vypomohl někomu v okolí tím, že posekal trávník nebo natřel plot. Dělal to jen z dlouhé chvíle, ne aby si vydělal. Jeho rodiče jej bohatě sponzorovali.

Ne že by byl Jeffrey nějaký hlupák. Chodil na univerzitu, ale nedodělal ji. Studoval zoologii, ale v předposledním ročníku se rozhodl, že titul nechce a ze školy odešel.

Jeffrey byl vůbec docela podivný. Nebyl to takový ten klasický podivín, který by se s nikým nebavil nebo nežil žádným společenským životem. Měl prostě hlavně hodně zvláštní postoje a názory. Jeho jednání bylo často dosti nepochopitelné. Nad jeho reakcemi zůstával mnohým lidem rozum stát. Reagoval totiž občas naprosto opačně, než by se za dané situace očekávalo.

Chuck věděl jen o dvou jeho zálibách. Jeffrey hrozně rád jezdil autem. Prostě ráno usedl za volant a vrátil se až večer, do té doby projížděl okolím, neznámo kde. Někdy se jeho cesty prodloužily až na tři dny. Nikdo o něm nevěděl, Jeff si vypnul mobil a nechtěl o nikom nic slyšet. Tvrdil, že si tak čistí hlavu.

Druhou jeho zálibou bylo pitvání zvířat. Při svých toulkách často nabral jejich mrtvá těla u cesty a doma je pak zkoumal zevnitř. Chuckovi se to hnusilo, ale připisoval Jeffreyho zájem o zvířecí mrtvoly tomu, jak dlouho studoval zoologii. Jinak vlastně Jeffrey zvířata rád neměl. Často v žertu zmiňoval (Chuckovi to připadalo jako velice hloupý a nejapný žert), že si půjčí k pitvání také Chuckovy fretky. Zvířata ho prostě zajímala jen zevnitř, ne zvenčí.

Krom těchto dvou pochybných zálib Jeffrey Chuckovi tvrdil, že tvoří něco velkého. Že něco píše a snad i maluje. Nikdy však Chuckovi nechtěl nic ze svých děl ukázat, i když jej Chuck mnohokrát přemlouval. Vymlouval se, že ještě nejsou hotová. Už asi dva roky.

Když už v sobě měli páté pivo, začal Chuck opatrně s tím, co mu celý den vrtalo v hlavě.

„Rád bych ti o něčem pověděl, Jeffrey.“

„No tak ven s tím,“ pobídl ho Jeff, zatímco nevzrušeně upíjel ze své sklenice s pivem.

„Viděl jsem Carrie.“

Jeffrey se zarazil a položil pivo na stůl. Neřekl nic, jen se na Chucka tázavě zahleděl.

„Vím, že to zní šíleně, ale poslouchej mě. Včera večer jsem se vracel z práce a jel kolem toho starého hřbitova za městem. Z ničeho nic se mi tam zastavilo auto. Rádio přestalo hrát a zhaslo pouliční osvětlení. Teda kámo, řeknu ti, pěkně mě to vyděsilo. To ale ještě není všechno. Vylezl jsem z auta a uviděl jsem ji. Ona se vznášela nad tím svým prázdným hrobem, Jeffe. Prostě tam jen tak visela ve vzduchu a byla celá průsvitná.“

„Chucku, Carrie je mrtvá,“ řekl mu na to Jeffrey důrazně. Konverzace se mu očividně příliš nezamlouvala.

„Promiň, nechtěl jsem jitřit staré rány,“ omlouval se Chuck. „Ale byla to ona, přísahám!“

„Bůhví, co jsi viděl. Byl jsi vyděšený tou shodou náhod, že se ti porouchalo auto a ještě zhaslo světlo na ulici. No a taky jsi byl unavený z práce. Nedivím se, že pak vidíš duchy, když pořád tak pracuješ.“

„Jeffe! Dnes se to ale stalo znovu, chápeš? To není shoda náhod. Jiné auta tamtudy projedou normálně.“

„Prostě už o tom nemluv,“ odsekl Jeffrey a rozladěně poposedl na své židli.

A Chuck už o tom nemluvil. Bylo to vlastně snad poprvé, co vedli nějaký rozhovor o Carrie. Od té doby, co umřela, už se o ní Jeffrey nechtěl zmiňovat.

Carrie byla jejich společná kamarádka. Byla taky tak zvláštní jako Jeffrey a na první pohled se do něj zamilovala. Jeffrey s ní po nějaké době začal chodit, ale nevypadalo to, že z nějaké velké lásky. Ona se mu prostě více méně vnutila, až potom přijal jejich vztah jako samozřejmost. Carrie měla zálibu v různých bizarních věcech, a proto se jí zamlouvalo mít i tak trochu bizarního přítele. Potom, co spolu začali chodit, se jejich vztah upevnil a Jeffrey ji občas bral na své toulky.

No a pak Carrie zmizela. Z ničeho nic. Jeffrey to přijal klidně a bez velkého žalu, Chuck měl ale stejně v hloubi duše pocit, že se Jeffrey jejím zmizením trápí, jen to nedává najevo. Od té doby byl už zase zavřený většinu času u sebe doma a dělal tam bůhví co.

„Myslím, že by sis měl najít nějakou novou ženskou,“ řekl Chuck.

„Jo, to si myslím taky,“ odpověděl k Chuckově překvapení Jeffrey. Myslel si, že jej s takovými návrhy kamarád pošle bůhví kde, ale to byl prostě Jeffrey, jeden nikdy nevěděl, co od něj čekat.

„V nakladatelství máme jednu hrozně milou slečnu, jmenuje se Rachel. Možná byste si rozuměli.“

„Tak nám třeba domluv rande.“

„Páni, ty na to jdeš nějak zhurta,“ zasmál se Chuck.

Jeffrey jeho smích neopětoval. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

„Hej!“ zamával mu Chuck rukou před očima.

„Co chceš?“ zeptal se Jeffrey.

„Jsi nějak mimo.“

„Asi už jsem toho hodně vypil. Možná by bylo lepší, kdybych už šel domů a prospal se. Trochu jsem dneska pracoval a unavilo mě to.“

„A co jsi dělal?“

„Ale znáš to,“ odpověděl neurčitě Jeffrey.

„Asi ne, tvoje práce a moje práce se dost liší, řekl bych.“

Tentokrát se Jeffrey nahlas zasmál, jakoby Chuck právě vyslovil vtip roku. Pár lidí, co seděli u okolních stolů, se po něm otočilo.

Jeffrey se zvedl. „Čas jít spát,“ prohlásil tiše.

Také Chuck se zvedl a začal z kapsy vytahovat peněženku. Jeffrey však mávnul rukou.

„To je dobré, dnes platím já.“

„To nemusíš, Jeffe. Fakt ne,“ zdráhal se Chuck.

„Když jsem řekl, že platím, tak platit budu!,“ vykřikl Jeffrey rozzlobeně. Chuck žasl, jak se mu dokáže rychle měnit nálada.

Poté co se před hospodou rozloučili, vydal se každý svou vlastní cestou.

Jeffrey však za Chuckem ještě jednou zavolal. „Nezapomeň o mě říct Rachel!“

Chuck se zasmál a přikývnul. Jakmile ušel pár kroků směrem ke svému domu, uslyšel za sebou zvuk startování auta. Z parkoviště vyjížděl starý otřískaný jaguár jeho kamaráda, přestože Jeffrey odsud bydlel ve vzdálenosti ani ne patnáct metrů.

 

Chuck spal tu noc velice neklidně. Pořád se mu zdály sny o Carrie, jak její znetvořená hnijící mrtvola vylézá z hrobu a natahuje k němu své puchýři pokryté ruce.
Probudil se s křikem a pokrytý studeným potem. Pak uslyšel podivné pískání. Uvědomil si, že ten zvuk vydávají jeho fretčí mláďata. Vstal a zamířil do obýváku, aby je zkontroloval.

Nejdříve neviděl nic neobvyklého. Pak ale zaznamenal mlžný opar vznášející se přímo nad klecí fretek. Bamm-Bamm spal, ale Pebbles vyděšeně hleděla nad sebe.

Chuck přiskočil ke kleci a snažil rukou opar rozehnat, vůbec se to však nedařilo. Držel víceméně pevný tvar.

A pak se to začalo formovat. Nejdříve se mlha roztáhla vertikálně, asi na výšku dospělého člověka. Pak z ní začaly vycházet čtyři výběžky, ve kterých Chuck po chvíli rozeznal končetiny. Nakonec viděl jasně i hlavu. Byla to bezpochyby Carrie. Přízrak byl stále rozostřený a jeho kontury nebyly nijak výrazné, spíš jakoby se rozmlžily někam do ztracena. Vypadalo to trochu, jako když při focení pohnete s foťákem. Nebylo to hezké, nebylo to zřetelné, ale přesto bylo možné poznat, o co jde.

„Carrie,“ zašepal Chuck.

Přízrak dal hlavu na stranu, jakoby ho zaslechl. Jeho výraz však zůstával stále stejný. Děsivý strnulý výraz. Výraz obživlé mrtvoly.

Ne, takové myšlenky se snažil Chuck zaplašit. Díval se na Carrie a čekal, co se bude dít.

Nedělo se však nic. Přízrak se tam prostě nadále vznášel a nezdálo se, že by se chystal něco udělat. Nezdálo se však, že by chtěl zmizet.

Chuck nevěděl, co má dělat. Udělal proto pár kroků zpět k ložnici. Přízrak setrval pár vteřin na místě a pak se pohnul za ním. Zlehka proplul vzduchem a zastavil se. Kromě místa nezměnil vůbec nic. Ruce mu stále bezvládně visely podél těla, hlava byla nakloněná a oči se s nezměněným výrazem upíraly na Chucka. Celá postava vypadala jako tělo oběšence na oprátce, až na to, že oprátka chyběla. Nebylo tu ani nic, na čem by mohla viset. Ale to nebylo na Carriině přízraku zdaleka to nejděsivější. Nejhorší byl ten výraz. Mísila se v něm zoufalost, bolest, utrpení a smutek. Především smutek přímo čišel z celé postavy a Chuck už neměl strach. Pociťoval soucit. Nabyl přesvědčení, že Carrie se muselo stát něco velmi špatného. Kdyby zemřela v klidu a míru, proč by se teď zjevovala? Bylo zřejmé, že má ještě co říct, a proto nedokáže odpočívat v pokoji. Proč si ale vybrala zrovna jeho? Chuck s tím nechtěl mít nic společného, neměl chuť řešit problémy zemřelých.

„Carrie, prosím. Jdi pryč,“ řekl přiškrceným hlasem. Sám jej skoro ani nepoznával.

Oslovená narovnala hlavu. Nepřestávala se na něj dívat svým tesklivým pohledem, ale Chuck si všimnul, že její postava se začíná vytrácet. Bledla a rozplývala se, až nakonec zmizela docela.

Oddychnul si. Aby se uklidnil, nalil si do sklenice whisky a posadil se s roztřesenou Pebbles, kterou vytáhl z klece, na pohovku. Pomalu upíjel alkohol a snažil se uspořádat si myšlenky.

Nikdy na duchy pořádně nevěřil. Nebo spíše uznával, že je jejich existence možná, ale nikdy si nepřipouštěl, že by mohl sám přijít s nějakým do kontaktu. A teď ho jeden doslova pronásleduje. Dokáže za ním přijít ze hřbitova až domů. Chuck se z toho všeho rozhodně necítil ve své kůži.

 

Uplynul víkend, během kterého se neudálo nic zvláštního, a Chuck začal doufat, že to všechno byla jen jakási noční můra, která je už za ním. Řekl Carrie, že má jít pryč a ona odešla. Snad nadobro.

Přesto, když měl jet v pondělí do práce, zmocnil se ho zvláštní neklid, který později přerostl ve strach. I když to možná bylo trochu přehnané, zavolal svému kolegovi z nakladatelství, který bydlel ve stejném městě, a požádal jej, jestli by jej nemohl svézt. Svou žádost odůvodnil tím, že mu odešlo auto a je teď v servisu. Kolega souhlasil a Chuck tak dorazil bez úhony do práce.

Když vešel do své kanceláře, čekala jej na stole tlustá složka neznámého původu. Zeptal se své sekretářky, kde se tam vzala a ta mu odpověděla, že ji tam přinesl John Altman.  Zastavil se v nakladatelství už brzy z rána a donesl mu tam své povídky.

Složka obsahovala množství papírů. Některé povídky byly psané rukou, některé zase na počítači. Ty, které byly napsány ručně, spadaly zřejmě do Altmanovy nejranější tvorby.

Chuck zalistoval mezi papíry jen tak namátkou, ale první, co jej zaujalo, byly už samotné nadpisy děl: Přízraky ze starého domu, Duch jeho ženy, Zemřela, ale vídám ji dál. Měl teď ještě spoustu práce, ale rozhodl se, že si vezme povídky s sebou domů a pročte si je.

V práci mu to uteklo rychle. Dokonce si našel čas na svou roli dohazovače a na chodbě zastavil Rachel.

„Ahoj Rachel,“ začal. „Víš, je mi to takové trapné, ale rád bych tě o něco požádal.“ Bylo mu opravdu velice trapně, vůbec nevěděl jak začít a připadal si, že bude s takovým návrhem vypadat vtíravě. Ale protože se jednou rozhodl vykonat dobrý skutek, chtěl dotáhnout svůj čin dokonce.

„Copak by sis přál, Chucku?“ zeptala se Rachel a zářivě se usmála. Byla to usměvavá, optimismem hýřící dívka a Chuck zadoufal, že by mohla Jeffa probrat k životu.

„Jde o mojeho kamaráda. Před rokem přišel o svoji holku, zmizela a nikdo ji nedokázal najít. No a on to pořád špatně nese. Sedí neustále doma, maximálně jde se mnou na pivo, ale to je všechno. Napadlo mě, jestli bys třeba nemohla jít příště s náma a nepokusila se ho trochu rozptýlit.“

„Tak rozptýlit říkáš?“ zasmála se Rachel. „Jak moc velké má být to rozptýlení?“

Chuck zčervenal. „Samozřejmě se nesnažím dostat mu tě do postele. Prostě jen chci, aby měl zase nějakou ženskou společnost a přišel na jiné myšlenky.“

„Dobře, tak platí,“ rozhodla se Rachel a zase se zasmála svým nakažlivým smíchem. „Kdy bude první rande?“

„Tenhle pátek? Bar v Chandleru?“

„Dobře, budu tam,“ kývla Rachel. Rozloučila se a s úsměvem na tváři pokračovala v cestě do své kanceláře.

Chuck byl na sebe náležitě pyšný. A přestože si myslel, že se k sobě Rachel a Jeffrey vůbec nehodí, těšil se, až svému příteli sdělí dobrou zprávu.

Nastala chvíle odjezdu. Když Chuck nastupoval do auta svého kolegy, pochyboval, že by se jim mohl Carriin přízrak zjevit. Chtěla přece jeho, netoužila po tom, aby ji viděli i ostatní. Nevěděl však, jak velice se mýlí.

Jeli po silnici Elliot Road směřující do Chandleru, nevzrušeně debatovali o problémech v práci, ale už za vesnicí Ahwatukee začalo stávkovat rádio.

„To je divné, že?“ obrátil se na Chucka jeho kolega Tommy. „Nikdy jsem tady neměl s rádiem problémy.“

„Raději ho vypni,“ poradil mu Chuck. Cítil se nervózně. Nechtělo se mu Tommymu vysvětlovat, že si s nimi právě pohrává jeden neodbytný přízrak zmizelé přítelkyně jeho kamaráda. Nyní jen čekal, kdy dojedou ke hřbitovu, a auto se zastaví.

Hřbitov se přiblížil. Nic se nedělo. Projeli kolem něj a zase se nic nestalo. Ani žádné triky s pouličním osvětlením. Chuck si oddechnul.

Jenže když vjeli do zatáčky za hřbitovem, uprostřed cesty tam stála žena. Tommy sešlápnul brzdu tak prudce, až pneumatiky zakvílely a auto se dostalo do mírného smyku. Ale nepomohlo to, zdálo se, že ji srazili. Chuck ji poznal. Nebyl to nikdo jiný než Carrie. Nyní se ale zhmotnila tak, že už nevypadala jako napolo průsvitný přízrak, ale jako člověk z masa a kostí. Alespoň tak to Chuckovi přišlo, nestačil si během té chvíle příliš všímat detailů. Jedno však věděl jistě: že se nevznášela nad zemí, ale pevně na ní stála.

„Bože můj, Chucku, já někoho přejel,“ hořekoval Tommy. Stále se křečovitě držel volantu.

Chuck se rozhodl dělat, že nic neviděl. S největší pravděpodobností pod autem žádné tělo neobjeví a nechtěl, aby Tommy začal tuto záležitost rozmazávat. Přesvědčí ho, že se mu jen něco zdálo (víceméně z něj udělá blázna) a přiměje jej odjet domů a zapomenout na to. Proto mu na jeho bědování neodpovídat, vystoupil z auta a nahlédl pod kola. Nic tam nebylo. Ani na silnici neleželo nic, co by připomínalo něčí přítomnost. Žádná bota, která by odletěla při nárazu auta, žádná krev ani nic podobného.

„Nic tady není, Tommy.“

„Ale já ji srazil!“ stál si Chuckův kolega na svém.

„Nikoho jsi nesrazil, muselo se ti jen něco zdát. Pojď se podívat, opravdu tady nic není.“
Tommy nejistě vylezl z auta. „To není možné. Vždyť jsi ji musel vidět i ty!“

„Nic jsem neviděl, Tommy.“ Chuck mluvil tichým, konejšivým hlasem a připadal si jako člověk, který přemlouvá sebevrahy, aby neskočili z mostu. „Necítili jsme přece žádný náraz.“

„No…to je pravda,“ připustil váhavě Tommy.  

„Asi jsi přepracovaný a do toho ještě to horko. I mně se stávají takové věci. Zapomeň na to, Tommy. Nikoho jsi nepřejel. Pojeďme raději domů, dáš si sprchu, něco dobrého k snědku a půjdeš brzo spát. Tady se nic nestalo. Věř mi.“

„Mrzí mě to, chlape. Jestli je to tak, jak říkáš, fakt mě to mrzí, nechtěl jsem tě vyděsit. Asi bych měl udělat to, co mi radíš a odpočinout si.“ Tommy vypadal docela zkroušeně. Zároveň však bylo jasné, že Chuckovi tak úplně nevěří. Neustále nervózně pokukoval pod kola auta, jestli nespatří něco, co by mohlo posloužit jako důkaz pro jeho verzi.

Po chvilce váhání však oba muži usedli znovu do vozu. Ten se naštěstí okamžitě rozjel. Za malou chvíli vysadil Tommy Chucka u jeho domu.

Chuck se usadil do obýváku s pizzou, kterou si ohřál v mikrovlnce. Obvykle se takto neodbýval, ale nemohl se dočkat, až si přečte povídky Johna Altmana. Vytáhl si namátkou jednu a začetl se. Před očima se mu rozvíjel příběh, který obsahoval události tak podobné těm, které se objevovaly poslední dobou v jeho životě, že se až otřásl.

A pak se zjevila u jeho postele a zřejmě mu chtěla něco říct. Její postava už nebyla tak mlhavá, nýbrž byla vidět zcela jasně, skoro by ani nepoznal, že není člověkem z masa a kostí, ale pouhým přízrakem, duchem.

Chuck povídku odložil a vytáhl si další dílo. Zalistoval jím, až narazil na podobnou pasáž. Takto prošel všechny povídky a zjistil, že se Altman vůbec neodklání od tohoto tématu, ve všech dílech se objevují stejné motivy. Předsevzal si, že mu musí ihned na druhý den zavolat a zeptat se, proč zrovna duchové. Ví o nich snad něco víc?

Zatímco takto uvažoval, pomalu se začal propadat do spánku. Zdál se mu sen. Procházel se po jakési štěrkem vysypané cestičce. Kamínky mu šramotily pod nohama a on cítil chladný noční vzduch na své kůži. O kus dál zamňoukala kočka a pak tiše zapraskala větvička. Chuck vzhlédl a zjistil, že stojí uprostřed hřbitova. Neměl však strach. Instinktivně se vydal ke hřbitovní zdi, tam, kde ležel Carriin hrob. Byla tam. Vznášela se za kamenným náhrobkem a dívala se přímo na Chucka. Pak mu pokynula rukou a přelétla vzduchem asi o tři metry dál, směrem ke hřbitovní bráně. Chuck ji následoval. Carrie zlehka poletovala před ním, jakoby mu ukazovala cestu. Šel za ní až ke svému domu a pak dál do obývacího pokoje. Tam se Carrie zastavila. Dívala se na Chucka a Chuck na ni. Pak se náhle její oči rozšířily. Vydala teď ještě děsivěji. Zvedla jednu ruku a ukázala jí na Chuckův telefon. A ten se rozezvonil.

Chuck slyšel jeho hlasité crčení, ale byl jako přikovaný. Pak sebou náhle trhnul a probudil se. Byl zpocený a cítil se dezorientovaný. V krku měl sucho a potřeboval se nutně napít něčeho osvěžujícího. Potom si uvědomil, že telefon stále zvonění, že to nebyl jen sen. Rozhlédl se po pokoji. Carrie tam nebyla.

Pomalu se zvedl a došel k telefonu. Měl pocit, že mu tento úkon zabral celou věčnost. Zvedl sluchátko a odkašlal si.

„Ano?“

„Ahoj Chucku,“ ozvalo se ze sluchátka. Byla to Jeffrey.

„Ahoj Jeffrey,“ odpověděl Chuck tiše.

„Není ti nic? Máš nějaký přiškrcený hlas.“

„Ne, jen jsem na chvíli usnul a tys‘ mě vzbudil.“

„Aha, tak proto jsi to nebral.“
„Kdy?“

„Volal jsem ti asi před patnácti minutama. Ale marně, dovolal jsem se do schránky.“

„Asi jsem spal hodně tvrdě,“ řekl Chuck. „Proč vlastně voláš?“

„Jen jsem se chtěl přeptat, jak se máš a tak. Ale jestli se ti to teď nehodí, můžu zavolat jindy.“

„Jak se mám? No jo, jde to. Co ty?“

„Pořád mám něco na práci. Ale těším se na pátek, až se zase sejdeme u piva.“

„A na čem pracuješ?“ zeptal se Chuck.

„Takový jeden projekt, nic zajímavého,“ odvětil Jeffrey. Jako vždy držel svou práci v tajnosti. Chucka už to docela vyvádělo z míry.

„No dobře. A mimochodem, když jsme u toho pátku, přivedu ti Rachel.“

Ve sluchátku nastalo ticho.

„Jsi tam, Jeffe?“

„Ano, jsem,“ odpověděl Jeffrey a jeho hlas zněl náhle podivně zastřeně. „Myslím, že ji budu potřebovat.“

„K čemu?“

„Abych už nebyl sám.“

Chuckovi se zdálo, že se Jeffrey potichu zasmál, ale jistý si nebyl.

„Tak snad si padnete do noty. Řeknu ti, že role dohazovače není vůbec snadná.“

„Prokázal jsi mi velkou službu, Chucku. Nevím jak jí, ale mi určitě.“

„Dobře, takže v pátek?“ Chuck už by nejraději hovor ukončil. Cítil se z něj nějak nesvůj a neměl chuť se s Jeffreym nadále vybavovat.

„Jo, jasně,“ odpověděl Jeffrey. „Opravdu ti nic není Chucku?“

„Ne, jsem v pohodě, jenom trochu rozespalý.“

„Ale já jsem nemohl tušit, že už spíš!“ rozkřikl se náhle Jeffrey. Zase jedna z jeho nečekaných reakcí.

Chuck byl na tohle zvyklý, nicméně však na tyto projevy neměl zrovna náladu. „Já vím, nikdo ti nic nevyčítá. Ale raději už půjdu zase do postele, protože se mnou není žádná řeč.“

„Jo, to bys asi měl,“ zavrčel Jeffrey.

„Tak dobrou noc, Jeffrey,“ řekl Chuck.

Jeffrey ale neodpověděl a zavěsil. Chuck zdvihl překvapeně obočí. Pak však jeho pozornost upoutalo něco jiného. Při pohledu na své nohy zjistil, že je má od hlíny.  A na koberci leželo pár kamínků, přímo takových, jaké obsahoval štěrk v jeho snu. Chuck se zachvěl a cítil, jak mu na těle naskakuje husí kůže.

 

Další den si od sekretářky ihned vyžádal číslo na Altmana a zavolal mu. Spisovatel se ohlásil po třetím zazvonění.

„Dobrý den, tady Chuck Madder. Neruším?“ ohlásil se Chuck.

„Ne, vůbec ne. Co byste rád?“

„Četl jsem ty vaše povídky. A chtěl bych se na něco zeptat.“

Ticho. Altman vyčkával, co z Chucka vypadne.

„Vy víte o takových duchařských záležitostech něco víc?“

Altmana Chuckova otázka zřejmě zaskočila. Bylo slyšet tiché „eh“ a potom se muž zase na chvíli odmlčel.

„No, ano, vím. Moje babička byla médium a slýchával jsem od ní mnoho příběhů.“

„Takže tvrdíte, že duchové existují?“

„Samozřejmě, že ano.“ Z tónu Altmanova hlasu bylo slyšet, že tuto skutečnost považuje za nejsamozřejmější na světě. „Setkal jste se snad s nějakým?“

„Ano, poslední dobou se s ním setkávám dost často.“
„Asi po vás něco chce.“

„Jo, to už mi taky došlo. Jen netuším co a nevím, jak s ním komunikovat. Byl bych rád, kdybych se ho nějak zbavil.“

„Pokud vám chce něco sdělit, nepřestane s tím. Bude o sobě dávat najevo čím dál víc. Jejich touha po tom, aby komunikovali se živými je tak silná, že jejich způsoby projevování jsou čím dál silnější. A když si jich člověk nevšímá, můžou se rozzuřit a stane se z nich poltergeist.“

„Dobrá, co mi tedy radíte?“

„Abyste s vaším duchem navázal komunikaci.“

„A jak to mám provést?“

„Jsou různé způsoby. Nemáte náhodou ouija desku?“

„Vzhledem k tomu, že netuším, co to je, ji asi nemám.“

„Dobře, zapomeňte na to. Nemusíte pořádat zrovna seance, abyste mohl mluvit s duší zemřelého. Stačí dát duchovi něco, z čeho může vytvořit zprávu.“

„A co k tomu může posloužit?“ zeptal se Chuck.

„Nemáte třeba nějaké písmenka abecedy? Jestli ne, klidně vysypte na stůl mouku a duch vám do ní bude psát. Kreativitě se meze nekladou. Stačí vyjít vstříc.“

„Děkuji vám za rady, pane Altmane. A ještě jedna otázka: Může být duch nebezpečný?“

„Pokud jste mu neublížil nebo s ním nemáte nějaké nevyřízené účty z pozemského života, pak ne.“

„To jste mě uklidnil,“ oddechnul si Chuck.

Vyměnili si ještě pár nic neříkajících vět a pak se rozloučili. Po tomto rozhovoru byl Chuck odhodlaný navázat s Carrie kontakt. Když ho John Altman ujistil, že pro něho její duch nemůže být nebezpečný, uklidnil se a popadla ho zvědavost. Třeba mu Carrie odhalí příčinu svého zmizení. A své smrti. Až teď si naplno uvědomil, co to všechno znamená. Carrie se už nevrátí. Je mrtvá, jinak by se mu nezjevoval její duch. Naděje, že se jednou vrátí, navždy vyhasla.

 

 V klidu uplynuly další dva dny. Carrie se Chuckovi sice zjevovala nadále, ale už se s tím svým způsobem sžil a nebyl tak šokovaný, jako poprvé.

Jednou ji viděl, když se v noci probudil, jak stojí u jeho postele, otočená zády k němu a pozoruje něco z okna. Na něj se tenkrát ani nepodívala a zmizela.

Podruhé mu její přítomnost oznámilo nepokojné pískání fretek. Stála u jejich klece a zdálo se, že je sleduje. Chuck na ni zavolal a ona na něj stočila pohled. Všimnul si, že její výraz začíná být až nehezky vytřeštěný. Oči jí vylézaly z důlků stále víc, jakoby z něčeho měla panickou hrůzu. Z čeho však může mít duch panickou hrůzu, Chuck netušil. Nicméně ten den dostal nápad. Vzal staré noviny a vystříhal písmena z titulků v nich tak, aby bylo od každého písmene alespoň po jednom kousku. Pak je položil na kuchyňský stůl. Konečně se tak odhodlal ke komunikaci se zemřelou Carrie.

Bylo už asi jedenáct hodin večer a přízrak se v jeho bytě momentálně nenacházel. Chuck se postavil doprostřed obývacího pokoje. Chvíli váhal, ale pak zvolal:

„Carrie, jestli mě můžeš slyšet, tak poslouchej! Chci ti pomoct a chci se dozvědět, co se ti přihodilo. Jestli to dokážeš, sestav zprávu z písmenek v kuchyni.“

Připadal si jako hlupák když tak volal do prázdného bytu, ale cítil, že ho Carrie slyší. Pak šel spát. Dlouho nemohl usnout a naslouchal zvukům prázdného domu. Bylo to ale zbytečné, Carriin duch nikdy nevydával žádné zvuky. Žádné tajemné kroky, bouchání dveřmi ani pohybování předměty.

Když konečně usnul, zdály se mu divné sny. Před očima se mu míhaly zmatené výjevy plné násilí, krve a bolesti. Nevěděl, o koho se ve snu jedná, ale cítil, že se jedná o Carrie. A že se brzy dozví, co se jí stalo.

Ráno po probuzení se cítil podivně nesvůj. Byl navíc nevyspalý, bolela ho hlava a cítil se, jakoby měl kocovinu.

Šel do kuchyně a pohled mu okamžitě padnul na stůl. Písmena se zdála nedotknutá. Žádný vzkaz se na stole nenacházel.

Otevřel lednici, vytáhl z ní pomerančový džus, odšrouboval uzávěr a žíznivě se napil. Cítil se potom o něco lépe a rozhodl se dát si ještě sprchu.

V koupelně bylo už teď hodně vedro. I když byl celý dům klimatizován a v mnoha místnostech byly navíc na stropě nainstalovány větráky, koupelna byla vždy nejhorší. Rychle skočil pod sprchu a zatáhl za sebou závěs. Sprchoval se chladnou vodou a postupně vnímal, jak z něho opadává únava. Strávil v koupelně o dost víc času, než obvykle. Oholil se a důkladně si vyčistil zuby. Chuck si na vzhledu vždy dával záležet.

Pak se vrátil do kuchyně, aby si udělal něco k snědku. Rozhodl se pro toasty. Znovu otevřel ledničku, aby z ní vytáhl potřebné ingredience, když však zabouchl její dvířka, pohled mu padnul na kuchyňskou linku. Nevěděl, zda si toho předtím nevšimnul, nebo se to tam ocitlo až teď. Každopádně se díval na větu složenou z písmen vystřižených z novin.

ON ME ZABIL

stálo tam napsáno.

„On mě zabil,“ zopakoval tiše Chuck to, co si přečetl a po zádech mu přeběhl mráz. „Ale kdo tě zabil, Carrie?“ zvolal.

Pro jistotu, kdyby ho Carrie náhodou neslyšela, složil z písmen slovo KDO a položil tato tři písmena pod Carriinu větu.

Bál se toho, co by se mohl dozvědět, ale zároveň cítil, že je nutné, aby pravda vyšla konečně najevo. Přemítal, co by udělal pak, až by věděl jméno jejího vraha. Šel by na policii? Co by podal jako důkaz? Jeho konverzaci s duchem zemřelé, složenou z novinových písmen? Řešil by případ sám? To určitě ne. Chuck četl mnoho thrillerů a hororů, kde se odvážní hlavní hrdinové vydávali bojovat s mocnostmi zla na vlastní pěst, on však pochyboval, že by se na světě našlo mnoho takových lidí. A jestli na světě byli, on do této skupiny rozhodně nepatřil. Nebyl žádný superhrdina. Byl jen obyčejný člověk a měl strach.

Udělal si toasty, ale nakonec mu ani nechutnaly. Chvílemi si vyčítal, že se vůbec do komunikace s mrtvou pouštěl. Chtěl žít klidným a nevzrušeným životem jako dosud. Nešlo mu na rozum, proč si Carrie vybrala jako svou oběť zrovna jeho. Proč ne Jeffreyho? Nebo někoho z rodiny? Rodiče či bratra? Zajímalo ho, jaký to má význam a jakou roli má za úkol v jejím příběhu sehrát. Nevěděl proč, ale podvědomím se mu začínal rozlévat nepříjemný pocit, jakási předtucha, že se stane něco hrozného.
Před odjezdem do práce ještě zkontroloval kuchyňskou linku, ale žádný nový vzkaz se na ní nenacházel.

Během cesty do Phoenixu mu přišla na mobil zpráva od Jeffreyho, že má přijít večer včas. Málem by zapomněl. Dnes se přece koná rande ve třech: on, Jeffrey a Rachel. Momentálně neměl ani pomyšlení na to, aby se šel někam bavit. Ale do večera se ještě mohlo jeho rozpoložení změnit. Nejraději by však všechny své zážitky vyklopil Jeffreymu. Netušil, jak by přítel zareagoval na povídačky o duších, ještě nikdy se snad na takové téma nebavili a Chuck nevěděl, jaký je Jeffreyho postoj k takovým věcem, ale podle toho, jak svého kamaráda znal, byl jeho postoj ke všemu vždy opačný, než by se dalo očekávat. Z toho Chuck vyvodil, že by mohl být kladný.

Dnes se ale rozhodně nehodilo, aby u piva začal za přítomnosti Rachel rozvádět takovéto záležitosti. Byl však odhodlaný, že hned jak bude s Jeffem o samotě, všechno mu poví.

Rachel potkal hned při příchodu do budovy nakladatelství na chodbě, jak něco tiskne. Pozdravili se, usmáli se na sebe a Rachel prohodila: „Tak dnes večer, ano?“

Byl u toho bohužel i jeden kolega, který se ve svém zaměstnání víc než o práci staral o roznášení nejčerstvějších drbů. Rachelina věta jej zřejmě velice zaujala, protože významně zvednul obočí a přelétl je oba zkoumavým pohledem. Vůbec se nesnažil svou zvědavost zamaskovat. Chuck nad tím jen v duchu mávnul rukou. Alespoň budou moci zase rozebírat jeho orientaci. I když v tuto chvíli převažovala názorová většina, že je Chuck gay, tato věta, kterou vyřkla Rachel, jim zřejmě nasadí brouka do hlavy.

 

V práci se zdržel o něco déle, než čekal. Měli ještě menší poradu ohledně plánu pro nadcházející měsíc. Porady se účastnila i Rachel, a protože už bylo šest hodin, když skončili, domluvila se s Chuckem, že počká, až se u sebe doma trochu upraví a potom ji sveze do Chandleru. Do hospody s Jeffreym měli jít v sedm a Rachel by to jinak nestihla. Své vlastní auto před nedávnem půjčila otci a nechtělo se jí čekat na taxík.

Chuck měl nějaké normální oblečení u sebe v kanceláři, proto se převlékl z nepohodlného saka do trička a džínů a byl připraven vyrazit.

Rachel to trvalo o něco déle. Chtěla se zřejmě dnes večer líbit a dávala si na sobě záležet. Chuck na ni čekal na východní Rooseveltově ulici, kde Rachel bydlela. Ulice se nacházela nedaleko nakladatelství. Chuck parkoval u budovy Revolver Records, kam si často chodil prohlížet cédéčka. Mnohdy si jich taky kupu odnesl domů. Na protější straně ulice byl tetovací salon s názvem Golden Rule Tattoo. Právě z něj vycházel nějaký muž, který měl potetované obě paže. Zbytek těla mu zahalovalo oblečení, ale Chuck si byl jistý, že onen muž má tetování určitě i na jiných místech. Byl to přesně ten typ, pro kterého se malování na tělo stane drogou.

Čekal asi půl hodiny. Pak Rachel dorazila a Chuck musel uznat, že jí to vážně sluší. Měla na sobě černé šaty, které obepínaly její dokonalou postavu. K tomu boty na nízkém podpatku tvořené z černých a zelených proužků a malou zelenou kabelku. Ve vlasech se jí vyjímala čelenka smaragdové barvy. Bylo sladěná do posledního detailu. Chuck ji pochválil.

„Nevypadám, jako bych šla na pohřeb?“ zeptala se ho Rachel.

„Rozhodně ne, vypadáš nádherně,“ ujistil ji Chuck.

„Jsem trochu nervózní, víš. I když na to nevypadám, dělá mi problém seznamovat se s novými lidmi.“

„Neměj strach,“ řekl Chuck, zatímco nasedali do auta. „Jeffrey je v pohodě, jen je někdy trochu zvláštní a nevypočitatelný, ale na to si brzy zvykneš.“

„Zvláštní a nevypočitatelný?“ zopakovala po něm Rachel. Z jejího pohledu Chuck vycítil, že takto zřejmě Jeffreyho charakterizovat neměl. Raději to nechal být, aby Rachel nevyděsil.

Do Chandleru dojeli pár minut po sedmé. Zastavili u Chuckova  a Jeffova oblíbeného podniku, SanTan Brewery. Nabízeli tam to nejlepší pivo z celého města.

Vešli dovnitř a spatřili Jeffreyho, jak sedí u jednoho ze stolů v rohu. Když si všiml, že přišli, okamžitě vstal. Chuck se ujal představování.

„Jsem moc rád, že tě poznávám, Rachel,“ řekl Jeffrey s oslňujícím úsměvem, který u něj Chuck snad v životě neviděl.  I Rachel se usmívala, ale u ní to nic tak překvapivého nebylo.

Přišla k nim servírka s jídelním lístkem. Chvíli si vybírali a potom objednali si pálivé nachos, které tady podle Jeffových slov byly nejlepší. Jeffrey doporučil i pivo s názvem Sunspot Gold, i když si Chuck nepamatoval, že by si jej tam někdy objednávali.

U jídla zapředli rozhovor o všem možném. Bavili se o práci, o tom, kde všude v Chandleru dělají dobré jídlo a zavzpomínali na dětství. Vypadalo to, že si všichni tři tento večer pořádně užijí.

Poté co se Jeffrey zvedl, aby objednal ještě mísu hranolek, Rachel se naklonila k Chuckovi a zašeptala mu: „Proč jsi mi neřekl, že je Jeff takový fešák?“

Chuck se zasmál a pokrčil rameny. „Nepovažoval jsem to za důležité.“

„Raději sis vymyslel, že je zvláštní a nevypočitatelný,“ zasmála ses Rachel.

„To nebyla lež. Popravdě ho teď vůbec nepoznávám. Asi jsi udělala dojem.“

Rachel se malinko začervenala. Nemohla už Chuckovi odpovědět, protože se Jeffrey vrátil ke stolu.

„A co ty vlastně děláš ve volném čase, Jeffrey?“ zeptala se Rachel.

Jeffrey se ušklíbnul a napil se piva. „Všechno možné.“

„Neřekneš nám konečně o tom svém projektu?“ vložil se do rozhovoru Chuck.

„O jakém projektu?“ chtěla hned vědět Rachel.

„Noo…,“ protáhl Jeffrey. Zdálo se, že se mu do odpovědi moc nechce. „Jde vlastně o prolínání různých druhů umění.“

„Nevěděl jsem, že děláš do umění,“ rýpnul si Chuck.

Jeffrey ho sjel nepřátelským pohledem.

„A má to nějaké společné téma?“ zeptala se Rachel.

„Má, ale je to ještě tajné. Nevím, jestli to vůbec někdy uveřejním.“

„Ty jsi ale tajemný,“ zasmála se Rachel.

Chuckovi se zdálo, že už toho Jeffrey hodně vypil. Rozhodně víc než obvykle. Nebyl však opilý, jen v trochu rozjařenější náladě než obvykle. Seděli takhle asi ještě dvě hodiny a Jeff byl stále komunikativnější. Pořád se však vyhýbal osobním otázkám. Když se jej Rachel vyptávala na různé detaily z jeho života, odpovídal jen velice stručně. O ostatních věcech, které se ho přímo netýkaly, se ale bavil s chutí. S vypitými pivy přibývala i filosofická témata. Řešili náboženství, globální oteplování, politickou situaci a nakonec se snažili vyvrátit Darwinovu evoluční teorii. Chuck čekal, že zrovna v takovou chvíli se projeví Jeffovy zvláštní a vyhraněné názory, on se však držel zkrátka.

Po šestém pivu odešel Chuck na záchod, a když se vrátil, oznámila mu Rachel s nadšením, že ji Jeffrey pozval k sobě domů, aby mohla být první, kdo se seznámí s jeho projektem. Jeffrey se nezdál být příliš nadšený z toho, že o tom Rachel mluví.

Chucka to mírně vyvedlo z míry. Nechápal, proč kolem toho Jeff dělal takové tajnosti, nechtěl to říct ani jemu a najednou si k sobě pozve holku, kterou zná teprve pár hodin, aby ji seznámil se svým projektem. Hned to také Jeffreymu řekl.

„To máš tak, Chucku,“ odvětil Jeffrey. „Myslím, že bys to nedokázal patřičně ocenit. Cítím, že Rachel je ta správná osoba, která by to měla vidět. Až to schválí, ukážu to i tobě, slibuju.“

„No jo, vždyť mně je to celkem jedno,“ mávnul rukou Chuck.

Ještě chvíli si povídali a pak se rozhodli, že už nastal čas odchodu. Všichni tři se složili na útratu a dýško. Rachel odmítla, aby ji některý z nich pozval a oni to akceptovali.

Na parkovišti se rozloučili.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ zeptala se Rachel Chucka. Měla na mysli, jestli zvládne řízení v mírně podnapilém stavu, ve kterém se nacházel.

„Bez obav. Vždyť to mám k domu jen pár ulic,“ odvětil Chuck. „Jak se dostaneš domů ty?“

„Zavolám si taxíka.“

„Cože?“ vykřikl náhle Jeffrey a zasmál se jako šílenec.

Rachel se zarazila. „Je na tom snad něco vtipného?“

„No jo, to teda jo. Ale to neřeš. Pojďme už.“ A znova se zasmál a byl to podivný neveselý smích. Chuck si přál, aby se tak Jeffrey už nikdy nezasmál.

„Tak já jedu,“ řekl Chuck. „Chovej se slušně, Jeffe!“

Jeffrey se zatvářil dotčeně. „Jak jinak bych se asi měl chovat?“

Chuck na dvojici kývnul a nastartoval. Během toho co couval z parkoviště, sledoval je, jak společně kráčejí po ulici. Vypadalo to, že se něčemu smějí. Docela se Rachel divil, že jde domů k chlápkovi, kterého viděla dnes poprvé. A co víc, ten chlápek byl mírně opilý a už rok byl bez holky. Alespoň pokud něco Chuckovi nezatajil. Tak jako tak, mu to pro Rachel přišlo jako nebezpečná kombinace.

Na druhou stranu Jeffreymu věřil, a jestli mezi ním a Rachel k něčemu dojde, není to vůbec jeho starost.

Živý a zdravý dorazil domů. Zamířil do ložnice a cítil se tak příjemně společensky unavený, že sebou okamžitě hodil do peřin. Chvíli ležel, užíval si alkoholem otupeného vědomí a potom usnul. Když se probudil, ukazovaly mu hodiny něco po třetí hodině ráno. Kupodivu už necítil únavu, bylo mu velmi příjemně. Slastně se protáhnul, zívnul a znovu zavřel oči, aby ještě chvíli relaxoval, když vtom si náhle vzpomněl, že mu Carrie možná odpověděla na jeho vzkaz. Vymrštil se na posteli a rázem byl dokonale čilý.

Před dveřmi do kuchyně se však zarazil. Najednou se mu úzkostí stáhlo hrdlo a napadla ho myšlenka, že se za nimi skrývá něco zlověstného.

Párkrát se nadechnul a vydechnul a pak vstoupil. Okamžitě rozsvítil, protože tma ho děsila.

„Dobře, tak jo,“ snažil se uklidnit sám sebe.

Přistoupil ke kuchyňské lince a chvíli mžoural na slovo, které tam přibylo pod jeho otázkou „Kdo?“. Když rozluštil, co je to za slovo, ztuhla mu krev v žilách a udělalo se mu špatně od žaludku. Některá písmenka chyběla, proto mu zpočátku hned nedošlo, jaké slovo mají dohromady tvořit. Teď mu to však bylo zcela jasné. To slovo bylo Jeffrey. I když chybělo jedno F a druhé E, nebylo pochyb. Stálo tam jméno jeho kamaráda z dětství, jméno Carriina přítele, jméno člověka, se kterým byl před několika hodinami na pivě a zároveň jméno člověka, se kterým odešla Rachel.

Najednou ucítil v místnosti chladný vzduch.  Jakoby tam náhle poklesla teplota o deset stupňů. Otočil se a uviděl Carrie. Její výraz byl ještě horší než kdy dřív. Předsmrtná agonie, napadlo Chucka. Takhle musela Carrie vypadat, když umírala.

Pak náhle vyletěl do vzduchu ostrý kuchyňský nůž, který Chuck používal na porcování masa. Dopadl na krájecí prkénko a začal do něj cosi vyrývat. Bylo jasné, že nůž nějakým způsobem ovládá Carrie.

Nůž dopadl vedle prkénka, jakoby ho najednou upustila čísi neviditelná ruka. A Chuck četl nápis na prkénku: ZACHRAŇ JI!

„Rachel?“ zeptal se Chuck.

Zdálo se mu to, nebo Carrie sotva znatelně přikývla? Nerozmýšlel se nad tím. Vyrazil dolů po schodech, popadl z poličky klíčky od auta a vystřelil ze dveří. Naskočil do auta, nastartoval a ujížděl k Jeffreyho domu. Byl už naprosto střízlivý. Snažil se sám sebe přesvědčit, že si to Carrie vymyslela. Jeffa přece znal! Byl sice trochu podivínský, ale nikdy by nikoho nezabil. Určitě to musí být nedorozumění.

Chucka napadlo, že by bylo lepší nezastavovat přímo před Jeffreyho domem, ale někde opodál, kde ho Jeff neuvidí přijíždět. Zastavil proto o ulici dál a k domu došel pěšky.

V žádném z oken, která šla vidět z ulice, se nesvítilo. Chuck otevřel branku a vydal se k hlavnímu vchodu. Nebylo zamčeno, a tak šel dovnitř.

Za vchodovými dveřmi se nacházely dveře do sklepa. Byly pootevřené a vycházelo z nich tlumené světlo.

Chuck si dodal odvahy a začal scházet po schodech dolů. Do nosu ho udeřil nepříjemný nasládlý pach, ze kterého se mu převrátil žaludek.

To, co se nacházelo v místnosti pod schody, si nepředstavoval ani v těch nejděsivějších snech. V různých mučicích nástrojích tam byla nastylizovaná těla mrtvých žen. Vypadalo to, že na nich nezemřely, ale že je někdo nabalzamoval a do mučidel naaranžoval.

Jedna žena měla ruce i nohy v okovech, umístěných na kříži ve tvaru X. Další byla v předklonu a ruce a nohy měla prostrčené otvory v dřevěné desce. Byla to vlastně jakási forma pranýřování.  Jiná měla na kolem sebe dráty, jeden byl upevněn na palci a druhý mezi nohama. Chuck věděl, o jaký mučící prostředek se jedná. Jednou o něm kdesi četl. Jednalo se o takzvaný Tuckerův telefon, jednoduchý vynález, ke kterému stačil opravdu jakýkoli telefon. Tento nástroj byl oblíbený například během války ve Vietnamu. Do oběti se skrz telefon pustil elektrický proud. Ten ji sice nezabil, ale ve většině případů se mučená osoba zbláznila.

Drobná blondýnka byla zavřena v jakési omřížované kleci, kde klečela s rukama opřenýma o zem. Za ní stála postava ženy, která v ruce třímala devítiocasou kočku.

K další dívce přistoupil Chuck blíž. Visela za ruce pověšená na kládě, která byla připevněna ke stropu. Poznal ji, byla to Carrie. Hlavu měla předkloněnou a její tmavé vlasy jí visely do obličeje, takže nebyl ani vidět. Chuck byl za to rád. Pak si všimnul, že u mučicího nástroje je upevněna malá cedulka s popiskem. Stálo tam:

Estrapáda: Odsouzená připevněna na vrchol šibenice a svržena dolů, ne však až na zem. To zapříčinilo vykloubení rukou a postupnou smrt. Odpočívej v pokoji.

Bylo to psáno ručně a Chuck poznal Jeffreyho písmo.

Poté co uviděl Carriino tělo, nechtěl už vidět nic jiného. Udělalo se mu špatně a bojoval s tím, aby se nepozvracel.  Ženy byly navíc silně namalovány, ale velice nevkusně. Mělo to zřejmě působit jako výsměch obětem, jednalo se spíše o jakousi masku načmáranou líčidly na obličej. Rtěnkou zmalovaná ústa tvořila z obětí děsivé klauny. Umělé řasy nalepené o kus dál, než by se řasy měly normálně nacházet, působily, že ženám sedí na obličejích zrůdní černí motýli.

O kus dál se zem vyvyšovala o jakýsi stupínek, na kterém byly na podstavcích položeny knihy. I když se Chuckovi toto místo nadmíru hnusilo, šel se ke stupínku podívat.

Bylo tam celkem šest knih, stejně jako obětí bylo šest. Když otevřel jednu z nich, z první strany na něj vykoukla fotografie. Byla na ní oběť ještě před smrtí. Jednalo se zřejmě o tu blondýnku z klece. Smála se.

Chuck otočil stránku a uviděl další fotografii. Zase na ní byla blondýnka. Už se však nesmála. Byla mrtvá a zkrvavená. Další snímek na další straně ji ukazoval nastylizovanou do klece. Další listy knihy byly popsány podrobným popisem toho, jak byla dívka zabita, z jakého důvodu a proč jí byla přisouzen zrovna takový mučicí nástroj. Podle toho, co tam Jeffrey psal, byla příliš submisivní, chtěla se mužům podřizovat a podlézat jim.

Na úplném konci knihy byl schovaný dopis, který psala zřejmě oběť. Písmo bylo roztřesené a téměř nečitelné. Jeffrey ji zřejmě přinutil napsat tento list, ve kterém žádala o milost. Marně.

Chuck už dlouho nepocítil takovou vlnu hnusu. Zabouchnul knihu a pak jen namátkou otevřel ty ostatní. Ovšem jen na první straně, nic dalšího už vidět nechtěl. Pak našel knihu věnovanou Carrie. Nalistoval poslední stranu a i tam našel dopis. Zběžně jej přelétl očima. Nechtěl si číst, jak Carrie škemrala o život, který jí Jeffrey bez milosti vzal.

Nejhorší však byla část, kde psala, že Jeffreyho miluje a že ji má nechat jít. Ona už mu na oplátku nikdy nevstoupí do života.

Chuck chtěl pryč. Nesměl však zapomenout, proč tu vlastně přišel. Musí zachránit Rachel.

Až poté si všimnul velké cedule nad vchodem do další místnosti. Bylo na ní ozdobným písmem napsáno: Jeffreyho projekt.

Tak teď už Chuck věděl, o jakém projektu to Jeff hovořil a proč se tak zdráhal sdělit o něm jakékoli detaily. Chudák Rachel byla okouzlena řečmi o prolínání druhů umění a šla se přesvědčit o Jeffreyho talentu na vlastní oči. Zřejmě chtěl, aby se stala součástí jeho hrůzné výstavy.

Další místnost byla od té, ve které se nyní nacházel Chuck, oddělena závěsem, jakousi oponou jako v divadle.

Chuck chvíli váhal a pak oponu odhrnul. Byla to menší místnost, na jejíchž stěnách byly fotografie dokumentující proces vraždění a mučení Jeffových obětí. Neprohlížel si je však dlouho, zaujalo ho něco jiného. Uprostřed tam na křesle, které vypadalo jako lékařské, ležela Rachel. Byla celá od krve. Její černé šaty jí byly nasáklé, i když to na nich moc nešlo poznat. Krev prýštila z řezných ran na zápěstích a na krku. Jeffrey jí zřejmě nařízl žíly a nechával ji pomalu vykrvácet. Zařízl ji jako svini.

Chuck k ní přiskočil a vzal ji za ruku. Byla ještě teplá. Rachel stále žila. Po chvíli otevřela oči a chvíli se dívala nepřítomným pohledem do stropu.

„Rachel, jsem tady,“ zašeptal Chuck. „Bude to dobré. Dostanu tě odsud.“ Věděl však, že to co říká, jsou jenom fráze. Že už to dobré nebude.

Rachel k němu otočila hlavu. Nevěděl, jestli ho poznává, její zrak se začínal zakalovat. Na tvářích měla make-up rozmazaný slzami. Pootevřela rty jako by chtěla něco říct a pak vydechla naposledy.

Chuck zoufale zavzlyknul. Vtom se před ním na stěně rozzářilo promítací plátno a rozběhl se film. Film dokumentující to, co zobrazovaly už fotky a co bylo popsáno v knihách. Hlavní hrdinkou byla Carrie. Snímek zaznamenával její příšerná muka na mučicím nástroji zvaném estrapáda. Její zoufalý pláč a bolestné výkřiky, zatímco visela za vykloubené ruce přivázána na kůlu.

Někdo ten film však musel spustit. Chuck se projektoru ani nedotknul a přesto se zapnul. Ohlédl se proto a spatřil Jeffreyho. Stál tam ve dveřích s kuchařskou zástěrou kolem pasu, potřísněnou krví, jako nějaký řezník.

„Ještě to není hotové,“ řekl tiše Chuckovi. „Chtěl jsem tě sem pozvat, až by to bylo kompletní a ty sis zkazil překvapení. Jsi zlobivý kluk, Chucku.“ A zasmál se tím hrozivým smíchem, jakým se smál už na parkovišti před SanTan Brewery.

„Cos to udělal, Jeffe?“ zeptal se Chuck. Měl slzy na krajíčku.

„Výstavu, která nemá ve světě obdoby,“ odvětil Jeffrey, jakoby to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

„Ty jsi zavraždil sedm žen! Zavraždil jsi Carrie, která tě milovala a Rachel, která ti důvěřovala tak, že s tebou šla až do tady toho doupěte. Jak jsi mohl?“

„Nebuď patetický!“ vykřikl Jeffrey. „Můžou být rády, že jsem si je vybral. Nezabíjel jsem jen tak někoho, musely to být zvláštní a specifické kusy. Pátral jsem po nich nejen v Arizoně, ale i v Novém Mexiku, Coloradu, Utahu a Nevadě. Víš, co mi to dalo práce?“

„Jsi nemocný, Jeffe! Nejsi vůbec normální!“

„Věděl jsem, že ty mě nemůžeš nikdy pochopit. Na to jsi příliš upjatý a přízemní,“ řekl Jeffrey zhnuseně.

„Tohle nedělá normální člověk, tohle může udělat jedině zrůda!“

Z filmu se začaly ozývat děsivé zvuky plné hrůzy a utrpení. Nedalo se to poslouchat. Do toho ještě Jeffův smích šílence.

„Vypni to!“ zaječel Chuck na Jeffa.

Jeffrey však jen namířil ovladač na projektor a přidal hlasitost. Vypadal, jakoby ho zvuky linoucí se z reproduktorů uváděly do extáze.

Chuck už tu hrůzu nemohl déle poslouchat. Přiskočil k projektoru, uchopil ho oběma rukama a vší silou jím mrštil o zem. Film se v tu ránu zastavil.

Jeffrey na tu spoušť chvíli ohromeně zíral a pak se vrhnul na Chucka.

„Jak si dovoluješ ničit moje dílo? Kdo ti k tomu dal právo? Myslíš  si, že jsi něco víc?“ řval jako pominutý.

Dal Chuckovi ránu pěstí. Chuck sice chodil během svých studentských let na lekce karate, nerad však používal násilí, a tak s tím skončil. Prostě se neuměl prát, neměl na to povahu. Nestačil proto rychle zareagovat a Jeffreyho ránu vykrýt. Z nosu mu vytryskl proud červené krve.

Dostal druhou ránu, po které se svalil na zem. Potřetí ho Jeffrey zasáhl, když jej kopnul do hlavy. Chuckovi se zamotala hlava a cítil, že nemá daleko k mdlobám. Jeffrey do něj ještě párkrát kopnul a pak ho nechal být. Chuck přes víčka semknutá bolestí zaregistroval, že vrah opustil místnost.

Nezamknul jej však ve sklepě, jak by se dalo čekat. Alespoň si toho Chuck nebyl vědom.

 

Musel zůstat ležet na zemi asi ještě půl hodiny. Nebyl schopen se zvednout. Potom, když neslyšel žádný zvuk, se začal pomalu a opatrně škrábat na nohy. Postavil se a trochu zavrávoral. Opřel se rukou o křeslo, na kterém ležela mrtvola Rachel.

Když se mu přestala točit hlava a získal stabilitu, vydal se pryč ze sklepa. Vstupní dveře domu byly rovněž otevřené. Chuck neváhal a vyrazil pryč. Už tam nechtěl být ani minutu. Musel zavolat pomoc. V duchu si nadával, že si s sebou nevzal mobil. Vůbec jej to v tom rozrušení nenapadlo.

Chvátal k autu. Klíčky byly v zapalování. Když však nastartoval, auto se nějak divně svezlo na stranu. Vypnul motor a vystoupil. Podíval se na kola na pravé straně a bylo mu to jasné. Někdo mu propíchl pneumatiky. Možná to ani nebyl Jeffrey. Chuck nedokázal odhadnout, jestli je ještě v domě nebo někam utekl. Tipoval by spíše druhou možnost.

Nedalo se nic dělat, Chuck musel jít pěšky. Zabralo mu to asi patnáct minut. Když dorazil ke svému domu, cítil se naprosto vyčerpaný. Po zádech mu stékal pot.

Vyškrábal se po schodech nahoru. Šel si pro mobil, ale nemohl ho najít. Přísahal by, že ho nechal v kuchyni, ale tam teď nebyl. Rozhodl se zkusit ještě pevnou linku v obývacím pokoji.

Zvedl sluchátko a vytočil 911. Ozval se vyzváněcí tón a potom se ohlásil příjemný ženský hlas.

„Tísňová linka, jak vám mohu pomoci?“

Než však stačil Chuck cokoli říct, spojení se přerušilo. S ním se vypnulo i osvětlení v domě a všechno se naráz ocitlo v naprosté tmě. Chuck věděl, že zde není sám.

Jeho štěstím v neštěstí bylo, že měl v šuplíku pod televizí baterku. Našel ji a rozsvítil. Mohl se tak díky ní alespoň trochu orientovat.

Pak uslyšel na schodech kroky. Byly pomalé a tiché. Ten, co takto našlapoval, za chvíli stanul v obývacím pokoji naproti Chucka. V ruce držel nůž.

Chuck neměl žádnou zbraň a teď se začal rozhlížet, co by proti Jeffovi použil. Nic však po ruce neměl. Rozhodl se vyjednávat, i když věděl, že tato bitva je předem prohraná. Získá tak alespoň více času. Nebo oddálí svou smrt.

„Jeffrey, polož ten nůž. Tohle k ničemu nevede. Všechno vyřešíme,“ domlouval.

„To je tak dojemné!“ zasmál se Jeffrey. „Musím ale uznat, že ty holky prosily o slitování daleko líp.“

„A stejně jim to nebylo k ničemu,“ neodpustil si Chuck.

„Přesně tak!“ řekl Jeff a podíval se na Chucka pohledem, ve kterém jako by se zračilo překvapení nad tím, že z Chucka vypadl takový moudrý postřeh.

„Řekni mi, proč jsi to udělal.“

„Protože jsem chtěl v životě něco dokázat. Nikdy mě nikdo neuznával, nehodil jsem se pro žádnou práci ani školu. Tohle je moje poslání, vytvořit muzeum.“
„Jaké muzeum?“

„Žen s různými přístupy k mužům.“
„Jak to myslíš?“

„Nebuď tak nechápavý, prosím. Jsi tak hloupý a dotáhl jsi to dál než já. To přece není fér.“

Jeffrey se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Ženy mají různé postoje a způsoby chování vůči svým protějškům. Nejsou jen dominantní nebo submisivní. Mezi těmito protipóly existuje celá škála jemných nuancí.  A já se je snažím zachytit. Ty tomu asi nemůžeš jako gay rozumět, co?“

Chuck se zmohl jen na pokrčení rameny. Ale Jeffrey pokračoval.

„Vlastně by ses mi asi taky hodil do sbírky. Jsi taková ženská v mužské kůži. Musím říct, že poslední dobou mi už nepřálo štěstí na různorodé typy žen.“

„Kde jsi je nabral? Během těch svých cest?“

„Přesně tak. Jezdil jsem po státech a bral do auta stopařky. Povídal jsem si s nima, vždycky jsem z nich vytáhl všechno, co jsem potřeboval vědět. Určitě sis všimnul, jak mi to šlo dneska s Rachel. Sedla mi na lep téměř okamžitě. Ale zpátky ke stopařkám. Pokud mi nějaká neseděla, nechal jsem ji jít. Prostě jsem se rozloučil a popřál šťastnou cestu. Jo, vždycky jsem byl dobře vychovaný. Ale když se mi zrovna hodila, musel jsem ji mít. A dál už si to asi umíš představit. Doufám, že sis pořádně prohlédnul fotky a pročetl knihy!“

„Jsi zrůda,“ zasyčel Chuck.

„To už jsi dneska jednou říkal,“ opáčil Jeffrey. „Chceš vědět, proč jsem si pro Carrie vybral zrovna estrapádu?“

„Nechci.“

Jeffrey jako by ho neslyšel, mluvil dál. Zřejmě mu dělalo dobře, že se konečně může někomu pochlubit se svým „projektem“.

„Ona byla docela mrcha, víš. Dělala mi samé nepříjemnosti. Třeba jsem s ní chtěl spát a ona se tvářila, že to chce taky, ale když jsme byli pomalu v nejlepším, řekla, ať ji nechám, že je unavená nebo že ji bolí hlava. Víš, jak jsem se cítil? Takové věci dělala pořád. Na druhou stranu, když chtěla něco ona, muselo to být hned, nechtěla na nic čekat. A tak jsem pro ni vymyslel dokonalý trest. Naučil jsem ji trpělivosti, protože musela tři dny čekat na smrt, zavěšená na estrapádě. A taky pochopila, jak jsem se musel cítit já, když si se mnou pořád pohrávala.

Mezitím co umírala, já se zapojil do pátrací akce. Ale třetí den po jejím zavěšení, jsem cítil, že se její život chýlí ke konci a zůstal jsem doma. Snesl jsem si dolů do sklepa křeslo a pozoroval ji, jak umírá. Nikdy nedokážu popsat ten slastný pocit.

Když byla mrtvá, převlékl jsem ji. Měla na sobě dost hnusné a špinavé oblečení a takovou jsem ji do muzea nemohl přijmout. Oděv jsem zabalil do tašky a vyhodil za městem.

„Jak to, že se pak našla ta její bota?“ zeptal se Chuck.

„To je záhada i pro mě. Asi ji museli vyhrabat a donést toulaví psi. To je jedno. Vtipné na tom je, jak brzo mě vymazali ze seznamu podezřelých. Kdyby provedli domovní prohlídku, byl bych ztracený.“

„Co chceš dělat dál?“

„Rozhodl jsem se, že tě zabiju. A staneš se součástí muzea. Je to pro tebe čest, že ano?“

Chuck neodpověděl a polkl na prázdno. Pořád nedokázal pochopit, jak je možné, že si toho, co se tady děje, nikdo, ani on sám, nikdy nevšimnul.

„Jak ale vysvětlíš, že se ztratily dvě osoby, se kterými jsi byl předchozí den v SanTan? Je přece plno svědků, kteří tě se mnou a Rachel viděli.“

„Dokážu být přesvědčivý. Jak myslíš, že jsem dostal všechny ty stopařky do auta? A Rachel k sobě domů? Mám prostě takový dar. Nechci říkat od boha, ale něco vyššího v tom je. Byl jsem stvořený k tomu, abych vytvořil své dílo. Ale zpět k tvé otázce. Až se budou ptát, řeknu, že ode mě šla Rachel k tobě, protože jsi jí nabídl svezení domů. A tam stopa skončí. Budu dělat, že nevím, kam jste oba zmizeli. Navíc to auto, kterému jsem propíchnul pneumatiky, dodá mé výpovědi na pravděpodobnosti. Bude jasné, že jsi někam jel, zřejmě do Phoenixu, ale něco se stalo a nikdy jsi tam nedojel.“

„Po tomhle už ti ale domovní prohlídku udělají!“

„Nebuď si tak jistý,“ odvětil Jeffrey, ale Chuck měl dojem, že mírně znervózněl.

Následovala chvíle ticha a pak se Jeff zeptal: „Víš, co nejde do hlavy mně? Jak jsi věděl, že máš přijít ke mně domů, poté co jsem Rachel odvedl? Když jsme odcházeli, vypadal jsi, že nemáš ani to nejmenší podezření.“

„To Carrie. Dala mi zprávu, že jsi ji zabil a musím zachránit Rachel.“

„Zase ty tvoje duchařské báchorky?“ zasmál se Jeff. „A pak kdo tady není normální. Já jsem viděl Carrie umírat. Žádná duše z ní nevyšla. Zemřela spolu s ní a zůstala pohřbena v jejím těle.“

„Nebuď si tak jistý,“ použil Chuck větu, kterou pronesl před chvílí Jeffrey.

Ten se ušklíbnul a zlověstně řekl: „Už se tady s tebou ale vybavuju dlouho. Je čas zajistit nový muzejní exponát.“ Pak pomalu vykročil k Chuckovi.

Chuck nemeškal a vyrazil se schovat do ložnice. Ve dveřích nebyl klíč a tak je nemohl zamknout. Rychle přemítal, jakou věc z ložnice  by mohl použít k sebeobraně. Nic tam ale nebylo. Leda že by na Jeffreyho hodil peřinu.

Jak nad tím tak uvažoval, nepřišlo mu to jako nejhorší nápad. Zhasnul světlo baterky, protože dost světla pronikalo do pokoje z ulice. Pak popadl z postele deku, postavil se za dveře a vyčkával.

Vyčkával zřejmě i Jeffrey. Po chvíli se však začaly dveře otevírat a on vkročil dovnitř. Když to udělal, Chuck vyskočil a přehodil mu přes hlavu deku. Nebylo to ale nic lehkého, Jeffrey byl asi o hlavu větší než on a taky o dost silnější. Okamžitě se začal bránit a ohánět nožem. Chuckův nápad Jeffreyho udusit dekou nevyšel.

Jeff prováděl výpady svou bodnou zbraní, až se mu podařilo bolestivě říznout Chucka do paže. Chuck zaskučel a na malý okamžik povolil sevření. Jeffrey to vycítil, částečně ze sebe shodil deku a povalil Chucka na zem. Tam probíhal boj nadále. Chucka zasáhl Jeffreyho nůž ještě třikrát. Už mu docházely síly a začínalo být jasné, že tento souboj pro něj nemůže dopadnout dobře. Snažil se však bránit ze všech zbývajících sil.

Pak pocítil, že se v pokoji ochladilo. Buď umíral, nebo právě přišla Carrie. Na první možnost se zrovna necítil, druhá se mu zdála pravděpodobnější.

Jeffrey se napřahoval, aby mu uštědřil další ránu. Chuck však za jeho zády uviděl temnou postavu a byl si jistý, že jestli to bude v Carriině silách, pomůže mu. Podle toho, co mu řekl Altman, se duch, pokud se rozzuří, stává silnějším a silnějším. Carrie teď dokázala přemisťovat písmena a rýt nožem do dřeva. Dokáže přemoci i Jeffreyho?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Jeffrey sebou najednou trhl a zalapal po dechu. Nůž mu vypadl z ruky. Otevřel ústa, z nichž vyšel děsivý skřek, převrátil oči v sloup a popadl se za krk. Chuck i při špatném osvětlení viděl, že Jeffreyho krk obemykají Carriiny ruce. Škrtila ho.

Jeffrey začínal rudnout. Zoufale se snažil setřást ze sebe přízračného škrtiče, ale nedařilo se mu to. Carrie musela pociťovat opravdu silný vztek a zášť, když dokázala vyvinout takovou sílu.

Chuck sledoval, jak Jeffreyho tělo začíná ochabovat. Pak se Carrie sklonila nad jeho hlavu a políbila ho. Na okamžik Chuck zahlédl hrůzu v Jeffových očích. A po chvíli bylo po všem. Carrie mu věnovala polibek smrti.

Pak se zvedla a usmála na Chucka. Ten se jí pokusil úsměv opětovat, ale v konečném výsledku se mu to asi moc nepodařilo. Zašeptal „děkuju“ a poté se Carriino tělo začalo pomalu vytrácet. Stále se u toho usmívala, až zmizela docela. Chuck věděl, že je to naposledy, co ji vidí. Teď už bude moci odpočívat v pokoji.

Když se trochu vzpamatoval z šoku, všimnul si, že z Jeffreyho kapsy u kalhot čouhá jeho mobil. Opatrně po něm šáhnul a u toho neustále pozoroval Jeffa, jestli se neprobírá. Ani se nepohnul. Zřejmě byl opravu mrtvý.

Vytočil číslo na policii a tentokrát byl jeho hovor úspěšný. Za malou chvíli už před svým domem uslyšel houkat policejní auta.

 

Poté co ho ošetřili, začali se ho policisté vyptávat na všechno možné a on poctivě odpovídal. Jen události týkající se Carrie vynechal. Stejně by mu nevěřili.

Jeffreyho smrt označili jako smrt z neznámých příčin. Na jeho těle nebyly nalezeny stopy po škrcení ani jiná zranění. Pitva odhalila zástavu srdce.

Carriina tělo bylo řádně pohřbeno. Stejně tak i ostatky dalších obětí.

Chuck se na čas přestěhoval z Chandleru do Phoenixu. Pronajal si tam garsonku pro sebe a své fretky a snažil se vzpamatovat z hrůzných zážitků. Po návratu jeho rodičů z Koreje se však plánoval vrátit zpět do rodného domu. Věděl jen, že v ložnici, ve které zemřel Jeffrey, jeho přítel a vrah, už nikdy nebude spát.

 

---