O smrti třikrát jinak

Bufet

V bufetu za (neurčitým) rohem si dávám prejt s dvěma krajíci chleba. Za necelou dvacetikorunu. Muž za mnou se dožaduje ovaru, žena v zástěře mu však spílá: Dnes ovar nedorazil!

Možná teď někde na cestě před Plzní stojí v polích dodávka. Motor vychladá, ptáci víří ticho a závozník si mastnýma rukama sune do krku prorostlé šišky masa.

Už má dost, už vychladá.

Soud

Plzeň. Síň krajského soudu. Strop připomíná víko rakve, snad i strohá výzdoba má upomínat k hřbitovní atmosféře.

Vzduchem plavou slova bez života, jako utopenci klesají ke dnu, mizí. Ještě obhájci pozvednou hlas, naposledy, ale jsou to už jen posmrtné řeči. Marně pláčou, své mrtvé nevzkřísí: smrt obžalovaných je vždy předepsána v hlavách soudců. Tak zní první, nepsané ustanovení trestního řádu. Výraz rozsudek by měl být v trestních věcech nahrazen výrazem předsudek.

A už zajíždí ta síň do černé díry, kde podle fyziků, a nejen těch, skončíme všichni. Na to stroze zdobené víko dopadají tresty v celých hrstích. Jen buben a heligón chybí.

Hlubočepy

Prázdný autobus vystoupal serpentýnami hlubočepských kopců až na Barrandov. Cestu si prořezával světlomety, neboť noc, ač krátká červencová, už byla v plném proudu. U krajnice ztěžka odedechoval opilec a proti světlu se vrhaly stovky mšic.

Kousek odtud, na mýtině zbylé po lesíku zvaném Punčochář, se dávno tomu vraždilo. Dvě dívenky byly zastřeleny z neukojitelné zvědavosti po smrti. Třeba tu teď bloudí v plavkách jako tehdy, když si vyrazily za parného dne užít prázdnin, a vkrádají se do těžkého snu opilce v trávě.

Právě takto, tváří k zemi, ležely tenkrát i ony.