Říkali

"Čas pomůže." říkali mi.
"Najdeš si jinou." říkali mi.
Taky říkali:"Splň si svý sny."

Ale co když mám jen jeden sen?
A co když se mi toho odpoledne změnil v noční můru?
Tak sám se sebou a Jack Danielsem
ptám se znova:"Proč nemůžu sám letět vzhůru?"

Na dně propasti,tma je všude kolem,
vidím,slyším,ale snažím se už nic necítit,
protože,když jsem šel za srdcem,
vždy tu byl někdo,kdo mi mohl ublížit.

Jako troska,co po bouři zbyla z vily na pobřeží,
taky mě karma do kolen srazila,
a přestože teď už jen fouká vánek svěží,
ta jediná ztráta mé srdce zničila.
Sedím a v očích prázdno mám,
sleduju ty podivné bytosti,
oni se smějí,já si panáka dám,
a zůstávám lapen v minulosti.

Vidím pohled jiné ženy,neuhnu,
pak usměje se a já se odvrátím.
Ať zůstane s úsměvem beze mne,
další úsměv už nezatratím.
Nakonec přemožen touhou zapomenout,
se sklenkou v ruce směle kráčím za tou ženou.
...
Vzpoměl jsem si na časy ještě dávnější,
kdy den co den vídal jsem ženy krásnější.
Ale jen pro jeden pocit,jen pro jednu chvíli,
chvíli pokecat a pak už se přibližovat k cíli.
Po noci zůstala vždy jen vzpomínka a občas jméno,
protože vidět se znovu mnou bylo odepřeno.

Pak přišla ona a všechno změnila.
Byly s ní spousty společných chvil,
ona jediná se v mém srdci zvěčnila,
a už mi zbývá jen abych o ní snil.
...
"Jak může být tak nezajímavá?..
Už mě to nebaví,tak se pohnem."
Monolog,co mi teď často problikává,
než konečně u mě doma světla zhasnem.
Už jsme jen my dva a žádný okolní svět,
já pak mohu zhasnout i své vědomí,
jen prožitek okamžiku a na nic nemyslet,
v tu chvíli mě konečně nic nebolí.

A tak hledám další pár minutovou útěchu,
abych na vše konečně zapoměl,
a v jiných ženách nacházím tu možnost útěku,
od vzpomínek na štěstí,co jsem jednou měl.