Čtvrt na deset

    Dávno po osmé. Budou zas naštvaní, že čekají. Ale co. Jsou naštvaní skoro vždycky. Rána. Zvuk. Ten zvuk! Darka původně chce jet dál, ale ten zvuk ji zarazí. Vlastně nezarazil, pořád jede, ale mimoděk zpomaluje. Ten zvuk, to není dobrý. Nakonec zastaví auto, pak se rozjede, popojede ještě kousek a otočí se na křižovatce. Při zpáteční cestě už z dálky dobře vidí, co ten zvuk způsobilo a co způsobil. Leží to na silnici. Malá černá hromádka. 
    Darky první myšlenka je: odporné. Slyší totiž i jiný zvuk, a ten jí brání vystoupit z auta a jít něco udělat. A co vlastně? Ten druhý zvuk je děsivé, na tak malého tvora příliš hlasité kočičí naříkání. Srazila koťátko, které teď před ní leží a krvácí. Darka vystupuje z auta a jde k němu. Podpatky na ztichlém asfaltu hlasitě klapají. Kotě dýchá, pláče, křičí. Třese se. Co teď. Teď už nemůže odjet, to Darka ví. Klečí nad koťátkem a přemýšlí. Nakonec vytáhne telefon a vytočí číslo.

    Tři čtvrtě na devět. Darka parkuje před Matenovým domem a vynáší koťátko ke vrátkům. Podpatky klapají po chodníku a boří se do štěrku, až Darka málem zakopne. U branky vkládá černou hromádku do Matenových rukou a pokračuje za ním do jeho bytu. Podpatky neklapou, Maten má před vchodem trávník. 
    Devět. Pohled na koťátko je strašný. Má ránu na boku; už nepláče, Maten mu dal injekci, která ho omámila. Ptá se Darky, co se stalo, a jestli je to její kotě. Nečeká na odpověď.
    "Má natržený žaludek, nejspíš. Zašiju mu to a vyčistím, a dostane antibiotika, mohl by se z toho dostat. Je dobře, že jsi ho přivezla hned, Darko." Maten je kamarád, Darka má radost, že je tahle schopný vstát od večeře a řešit to. Obdivuje ho a trochu nechápe, pro jeho bezmeznou lásku ke zvířatům. Z pachu dezinfekce se jí dělá trochu mdlo, ale snaží se nedat to na sobě znát a přikyvuje tomu, co Maten říká. 
    "Už můžeš jet, přijeď si pro něj ráno kolem osmé, ano? Dám ti pak takový pilulky který mu budeš dávat a mast na ránu. Jo a bude to stát kolem patnácti stovek, ale to vyřešíme ráno." 

    Devět a pět minut. Darka znejistí.
    "Když... já to kotě nechci, Matene," říká rychle, "a nemám ty peníze." 
    "Tak proč jsi ho sem vozila?" Maten zvedá hlavu od práce.
    "No, srazila jsem ho. Nešlo ho tam jenom tak nechat. Musíme ho přece zachránit."
    "Toulavý kotě není labuť a já nejsem záchranná stanice, Darko, léčím zvířata za pomoci léků a materiálu, který něco stojí."
    "A to ho mám jako nechat umřít? Matene, já jsem vegetariánka, nekupuju si maso, protože nechci, aby umíraly zvířata! A teď mám nechat umřít krásný malý kotě jenom proto, že sis vymyslel, že když ti nedám peníze, tak ho nezachráníš?!"
    "Nic jsem si nevymyslel -"
    "Takže ho zachráníš... to je dobře. Děkuju Matene. A potom, jsou nějaký útulky, nebo tak, ne? Někdo si ho určitě..." Darky poslední věta zaniká v klapotu podpatků na chodbě bytu.

    Čtvrt na deset. Musí si dávat v autě větší pozor, tohle bylo těsné. Ještě že ho úplně nezabila, z pohledu na mrtvá zvířata bývá dlouhou dobu špatná. Vždyť koneckonců, taky proto nejí maso. A byl tak podobný její vlastní kočce Leovi! Už budou asi fakt naštvaní, páni, bude půl desáté. Radši jim... Darka podruhé toho večera vytáčí číslo a volá. Trochu kvůli tomu zpomalí. Rána. Ne, to byla jenom větev. Radši zajíždí na odpočívadlo a telefonuje až, když zastaví. Poučila se.

    Čtvrt na deset. Domem se ozývá už jen nepravidelný dech malého zvířátka. Je vážně hezké, napadne Matena, když si připravuje anesteziologickou injekci a další věci. Vážně hezké...
Jehla pronikne kůží malého tvora a uspávací látka se mísí s krví. Kotě se nadechne a vydechne. Pomalu. Znovu. A potřetí. Úplně pomalu, klidně. Vydechne. A pak už je ticho.