Vkladní knížka

„Tak hodně štěstí v dalším životě,“ podal dozorčí Vaškovi ruku a zavřel za ním železné, pásy pobité dveře nápravného zařízení. Zaklaply úplně stejně, jako před třiceti měsíci, tenkrát ale Vašek zůstal na opačné straně.

Teď byl zase volný a najednou nevěděl co si s nabytou svobodou počít. Na druhé straně ulice parkovalo jediné auto, černé BMW. Jinak tu byl sám, samotinký a připadal si odstrčený celým světem. Vlastně ani nevěděl, kam by šel, nikde na něho nikdo nečekal. Nahmátl v kapse pár bankovek, které si ve vězení vydělal.

„No co, dva tři dny pobudu ve městě a potom se uvidí,“ rozhodl se.

Navzdory slibům, že se bude podobným zařízením vyhýbat, vešel do první restaurace. Potom navštívil další a nakonec skončil v nočním baru. Blikající světýlka hracích automatu do svítání spolykala, až na pár drobných, celou Vaškovu hotovost. Bez peněz si připadal ještě opuštěnější a ztracenější než včera. Pár hodin se potloukal městem, až se dostal k vlakovému nádraží. Nádražní restaurace lákala pivním pachem a vůní gulášové polévky.

„Na pár piv ještě mám,“ přepočítával drobné.

 Ještě nestačil dosednout, a už před ním stál orosený půllitr. Dopíjel druhý, když si jí všiml. Stála na peróně blízko prosklených dveří. Pohodila hlavou, až se jí rozlétly dlouhé světlé vlasy a její svůdná zadnice se v těsných džínách zavrtěla. Vypadalo to, že na někoho čeká. Na peróně ale kromě ní nikdo nebyl a nejbližší vlak měl přijet až za dobré dvě hodiny.

Vašek na chvíli podlehl iluzi, že ta kráska tam čeká právě na něho. Ta představa ho vzrušovala, věděl by, co si s ní počít. Přál si tak úpěnlivě, aby se krásná neznámá otočila a usmála se na něho, až se tak skutečně stalo. Kráska se náhle zavlnila, jako by měla dost čekání, a zamířila rovnou do lokálu.

„Jednu minerálku, prosím,“ objednala si odměřeně u pultu. Přehlédla osazenstvo a její oči se střetly s chlapíkem sedícím v rohu místnosti, který skoro nepostřehnutelně ukázal hlavou směrem k Vaškovi. Děvče sotva znatelně přikývlo a sedlo si hned vedle Vaškova stolu. Ten se zaradoval, jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Možná, kdyby tu kočku oslovil, neodmítla by ho. Zatímco v duchu shledával slova, kterými ji mínil zahrnout, vykulila na něho svoje kukadla a usmála se.

„Čekáte na vlak?“ zaznělo z jejich úst, jako když zazvoní rolničky. Vaškovi se cvrkla dušička, v krku mu vyschlo trémou a zmohl se jen na přikývnutí.

„A kam jedete, teda jestli to není tajemství,“ ševelila dál.

„Domů,“ zalhal Vašek. Styděl se před ní, že nemá, kam by šel. „Nechcete si přisednout?“ odsunul židli a pozval dívku ke svému stolu. Na zaplacení té její minerálky mu ještě zbylo. V duchu litoval, že jeho peníze sežraly automaty, rád by novou známou pozval na něco lepšího. Přendala si svoji skleničku s pitím a dlouze se zadívala Vaškovi do očí, až se mu podlomila kolena.

„Pane vrchní, přineste nám dva koňaky,“ mávla potom přes lokál na číšníka. Vašek znovu stiskl v dlani drobňáky. „Tak na tuhle útratu to už stačit nebude,“ prolétlo mu hlavou, zatímco se na stole objevily dvě skleničky se zlatavým nápojem.

„Tak na naše setkání, já jsem Elvíra,“ zvedla skleničku a pobídla k přípitku.

„Vašek, na nás,“ nespouštěl z Elvíry oči. Líbila se mu čím dál víc a zdálo se mu, že i ona náklonnost opětuje. Utvrdila ho v tom, když objednala další rundu.

„Na tykání, jo?“ ťukla skleničkou o skleničku a přes stůl vlepila Vaškovi rychlou pusu. Nelenoval a obratem políbení vrátil. Chlapík v rohu místnosti zakašlal a blýskl po nich zlým pohledem. Elvíra se trochu stáhla, ale za chvíli už seděla u Vaška tak blízko, že slyšel její dech a cítil vůni z jejich vlasů. Byl by v tu chvíli udělal všechno na světě, kdyby s ní teď mohl být někde sám.

Elvíra objednala další koňaky, to už Vašek nemyslel na to, čím zaplatí. Vypitý alkohol mu otupil, beztak ne moc bystré, myšlení. Jeho společnice náhle zesmutněla. Dokonce i slzu ze svého oka vymáčkla.

„Stalo se něco, miláčku?“ konejšil ji blábolivě Vašek a objímaje její ramena.

„Mně nemůžeš pomoct,“ zavrtěla hlavou a tvářila se ještě nešťastněji.

„Řekni, někdo ti ublížil? Rozbiju mu hubu,“ rozohnil se Vašek, jako by zapomněl, že kvůli jedné rozbité hubě ho zrovna včera pustili na podmínku z kriminálu. Zase jen zavrtěla hlavou.

„To je složitější…  ale teď mě napadá…  možná bys mi mohl pomoct,“  sledovala zkoumavě Vaška.

„Řekni, co mám udělat, udělám cokoliv, jen ať nejsi smutná,“ neohrabaně pohladil blonďatou kštici.

„No já nevím, to po tobě nemůžu chtít,“ vykrucovala se naoko.

„Řekl jsem, že ti pomůžu, tak ti pomůžu, jen řekni co, a já to pro tebe udělám.“

„Tak dobře, ale tady ne, půjdeme jinam, tam ti to řeknu,“ lísala se Elvíra, když viděla, že dostala Vaška přesně tam, kde ho chtěla mít. Ten ve své zaslepenosti nepostřehl, že se muž z rohu místnosti zvedl, zaplatil účet za sebe i za vypité koňaky a odešel těsně předtím, než se Elvíra zavěsila do Vaška.

„Tak o co jde?“ zeptal se Vašek, když s Elvírou na ulici osaměli.

„Hele, fakt to pro mě uděláš?“ ujistila se znovu Elvíra. Objal ji a jako důkaz přidal polibek. Vytrpěla to a potom mu vysvětlila svůj problém:

Má vkladní knížku, je na ní dost peněz, uložil je pro ni táta, než umřel. Elvíra teď bydlí jen s mámou a otčím se k ní chová hrozně. Potřebuje ty peníze vybrat, aby si koupila vlastní byt. Máma jí brání a jako na potvoru je zaměstnaná na poště, kde ta knížka je založená. Sama peníze jít vybrat nemůže, ani žádnou kamarádku nemůže poslat, máma je všechny zná. Ale Vašek není zdejší, máma ho nikdy neviděla a knížka je na doručitele, kdyby tam šel Vašek, mohl by se k Elvíře nastěhovat, až koupí ten byt.

Vašek poslouchal, vypité koňaky v jeho hlavě udělaly pěknej mišmaš, ale přesto pochopil, že ta nádherná holka pro ně dva chce koupit byt.

„A to je jako všechno? Jen dojít na tu poštu a vybrat tvoje prachy? To přece není žádnej problém,“ divil se, proč kolem toho Elvíra dělá tolik caviků.

„Ukážu ti, kde je pošta, tady je vkladní knížka, můžeme tam jít hned,“ kula Elvíra železo, dokud bylo žhavé. Ani se nepodíval, o jakou částku se jedná.

„A kolik chcete vybrat?“ zeptala se poštovní úřednice.

„Já nevím, asi všechno,“ odpověděl a připadal si hrozně důležitě. Dvě obrejlené oči za přepážkou překvapeně vzhlédly.

„Ale to je skoro půl milionu, tolik tady nemám, musíte chvíli počkat,“ zatáhla okénko a zmizela.

„Tak já počkám,“ zavolal za ní Vašek, opřel se o zeď a pozoroval dopolední ruch na poště.

                                                                     ***

Na policejní stanici o dvě ulice dál se rozezněl telefon.

„Rychle přijeďte. Je tady, přišel s tou knížkou, jak jste nás upozorňovali, jak předevčírem zabili při té vloupačce starého Vonáska,“ oznamoval vzrušený hlas vedoucího pošty.

                                                                    ***

Za několik minut Vašek zvenčí zaslechl, jemu tak dobře známý, zvuk policejní houkačky. Tři uniformovaní strážníci zamířili přímo k němu.

 Když ho v poutech odváděli z pošty, zahlédl na druhé straně ulice černé BMW. Uvnitř seděla blonďatá Elvíra, za volantem týpek z nádražní restaurace.

„Vidíš, já jsem ti říkal, že to nemůže vyjít, ještě štěstí, že jsme tam s tou knížkou poslali toho troubu.“