Kapitola o hemžení

jednou jsem měla dojem

že mi rostou křídla

bylo to takové svědění

a pak

pak už jsem si byla jistá

hned namyšlená

jelikož křídla nerostou jen tak někomu

to je nabíledni

ale skrývala jsem to

lidé nemají pochopení

je to už dávno

byl to nejspíš svrab

takový ten neodbytný co mladé lidi potkává

jak tekl čas pel opadal

rozdrolila se v prach

svrabová křídla

čas je o próze

a často je to velmi nudná kniha

pořád o tomtéž  stokrát o ničem

žádný besceler

některé kapitoly jsou však fajn

třeba ta o hemžení

o ránech kdy se nám děti hemžily v posteli

a my se už nemohli rozespale pomilovat

to je moc pěkná kapitola