Loučení a vítání

Nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory. Ty dva však nešlo přeslechnout ani přehlédnout. Kam se hrabou hollywoodské zamilované filmy. Začalo to už u pokladny Hlavního nádraží, stáli přede mnou, při každém poskočení vteřinové ručičky na nádražních hodinách padlo jedno políbení prokládané vzdycháním: „bude se mi stýskat …“ a „dej na sebe pozor…“ a pak zase „pusinko, miláčku…“

Dáma neurčitého věku, něco mezi čtyřicítkou a důchodem, ale udržovaná, to musím uznat. Prdelku jako dva kmínky obtaženou červenými upnutými elasťáky, bílé sáčko do pasu, naondulované blond vlasy ozdobené červenou čelenkou, no zkrátka kočka. Vypíná se na špičky podpatkových bot, aby mohla obejmout kolem krku muže, zřejmě manžela nebo milence? Dáma chlápka líbá vášnivě, jako by se neměli vidět příštích pět let. Asi někam odjíždí na delší dobu. Obrovská cestovní taška, kterou muž postrkuje frontou k pokladně, tomu odpovídá.

„Jednou do Jeseníku, prosím,“ vymanil se muž na chvilku z objetí, když postoupili k pokladně.

                                                ***

Koupila jsem si svůj lístek do Šumperku a odporoučela se na třetí nástupiště třetí kolej, kde, podle hlášení byl přistaven rychlík Punkava. Je pátek, před desátou dopoledne, to ještě vlaky nejsou nijak nacpané. Usedám do prázdného kupé, do odjezdu rychlíku zbývá ještě pár minut a na peróně pokračuje druhé dějství loučení. Tak srdceryvnou scénu by nesehrála ani leckterá herečka v zamilované telenovele. Dáma zavěšená na svého průvodce ho líbá ještě vášnivěji, než prve, slzy jako hrachy se vpíjejí do jeho svetru. Do odjezdu vlaku zbývá poslední minuta, už nemají čas, přemítám, jestli na ně nemám zavolat. Ale co, vždyť mi do toho vlastně nic není.

V hodině dvanácté muž náhle bere zavazadlo a míří k vagonu. Dáma ho cupitavě následuje a oba se ocitají v mém kupé.

„Je to tady volné, prosím?“ aniž by čekal na odpověď, umístil tašku nad sedadla, na místo k tomu určené. Ještě poslední rychlý polibek a těsně před písknutím píšťalky výpravčího vystoupil. Dáma přilepená k oknu, červený vyšpulený zadeček směrem do kupé, do půlky těla vykloněná, posílá vzdalující se osobě vzdušné polibky. Až když rychlík opustil krytou betonovou plochu, dosedá na sedadlo proti mně. Dlouze si oddechne, z kabelky vyndává pudřenku se zrcátkem a kapesníčkem pečlivě stírá černé čmouhy, které na jinak pečlivě nalíčené tváři, působí jako smuteční závoj.

Fleky jsou setřeny, tváře má zase jako ze škatulky, když v tom pípnutí mobilu oznamuje příchod esemsky. „Tomu se říká láska,“ pomyslím si, „ před chvilkou se rozloučili a už jí píše.“ Chňapne po telefonu a lačně čte příchozí zprávu. Blaženě opírá hlavu, zavírá oči a tvář se jí rozjasňuje štěstím. Po chvilce vyťukává na klávesnici mobilu bezpochyby něco moc hezkého, usmívá se a celá září.

„Prosím vás, nevíte, v kolik hodin budeme v Kolíně?“ obraci se na mě s otázkou, kterou nechápu. Pokud si dobře pamatuji, dáma jede až do Jeseníku.

„Ve tři čtvrtě na jedenáct,“ odpovídám, ačkoli nevím, k čemu jí ta informace má být.

„Děkuji,“ procedí mezi zuby a dál si mě nevšímá. Dopíše a odesílá zprávu. Po smutku z loučení už není ani stopa. A zase zavrčení mobilu v její dlani. Natěšeně poposedla a očima hltá slova z displeje. Tvář se rozjasňuje, rudě namalované rty se roztahují do spokojeného úsměvu. Vzápětí se ale na jejím čele objevuje starostlivá vráska.

„Prosím vás, řeknete mi, až se bude blížit Kolín?“ bere zase na vědomí mou maličkost. Moje kývnutí ji upokojí, spokojeně zavírá oči. Dovedu si představit, na co, nebo spíš na koho, myslí. Jestli jsem si před chvíli myslela, že se od ní po cestě dozvím, kam že to jede a s kým se tak bolestně loučila, teď je mi jasné, že s ní žádná řeč nebude. Beru tedy do ruky rozečtenou knihu a snažím se číst.

                                                        ***

„Kolín, paní, přijíždíme do Kolína,“ oslovuji spolucestující po půl hodině jízdy, když zazní známé skřípání brzd. Vyskočí, popadne tašku a hrne se k východu. Nedá mi to, abych se nepodívala z okna. Na peróně kolínského nádraží stojí mezi ostatními cestujícímu nenápadný chlápek, ani vysoký ani malý, prošedivělé vlasy, elegantní vohoz, přibližuje se k našemu vagónu. Usmívá se, radost z něho přímo vyzařuje. Moje známá z kupé se k němu vrhá, věší se mu kolem krku a vášnivé vítací polibky neberou konce. Rychlík se dává do pohybu a ještě než mi ti dva zmizí z dohledu, zaregistruji příval slz řinoucí se z opět rozmazaných očí.

                                                                   ***

Víkend doma uběhl rychle, tak jako vždycky předtím. Ani jsem se nenadála a už zase sedím v rychlíku, tentokrát jedu směrem do Prahy. Cestou si čtu, jako jindy. V Kolíně mě známá scéna vytrhne od rozečtené knížky. Na peróně se srdceryvně loučí, mně už známá, dáma v červených elasťákách. Objímá chlápka, se kterým se v pátek na stejném místě vítala, uplakané oči prozrazují, že loučení je pro ni bolestné. Z otevřeného okénka rozjíždějícího se vlaku ještě dlouho posílá vzdušné polibky.

 Po půl hodině rychlík se skřípěním zastavil na Hlavním nádraží. Na nástupišti netrpělivě přešlapuje pán ve svetru, blonďatá hlava se vzápětí tiskne k jeho hrudi a do svetru vsakují slzy jako hrachy. Vášnivé vítací polibky neberou konce.