Rarog

To vejce, které Magnar přinesl z vršků nad jejich tábořištěm, se Jedrikovi na první pohled nelíbilo. Rudá barva jeho skořápky byla protkána pavučinou jemných zlatých žilek. Kromě nezvyklé barvy Jedrika na vejci zarážela také jeho nezvyklá velikost. Bylo opravdu veliké, mnohem větší než husí. Bylo dokonce tak veliké, že se jen tak tak vešlo do spojených Magnarových dlaní. Jedrik takové vejce ještě nikdy v životě neviděl.

"Co čumíš jak sůva z nudlí," šklebil se Magnar. "Bude vaječná smaženice, kamaráde. Z takovýho pořádnýho vajíčka bude smaženice pro nás oba."

"Kdes to, prosím tě, našel?" zabručel Jedrik.

"Ále tam nahoře," kývl Magnar bradou směrem k vrškům.

"Měls to tam raději nechat."

"Co blbneš, dyť je to naše večeře. Nebo bys raději žral jenom ten rozdrobenej chleba, co nám ještě zbývá? Když už jsme nic neulovili, buď rád, že jsem našel aspoň to vejce."

"Jenže jaký vejce? Čí to je? Mám z toho špatnej pocit."

"Nebuď baba, Jedriku," chechtal se Magnar. "Na to, abysme si to usmažili a snědli, přece nemusíme nutně vědět, co za ptáka to sneslo."

"Já jen, že podle velikosti vajíčka to nebude asi žádnej drobeček."

"No a co? Neboj, jestli se tu objeví, tak budeme mít ke smaženici navíc ještě taky pečínku. A když bude velká, tím líp, já mám, člověče, hlad jako vlk."

Což o to, Jedrik by si také rád dopřál nějaké chutné sousto. Do Gasperovy krčmy ve městě dorazí spolu s Magnarem teprve zítra večer. Teprve zítra večer budou moci starému Gasperovi prodat svou domácí pálenku, kterou mu nesou přes půl vrchoviny, protože Gasper za ni výjimečně dobře platí. Za stržené peníze si pak nejen nakoupí hromadu zásob domů, ale hlavně si nechají od Gaspera vystrojit pořádnou večeři. Jenže zítra je zítra a dnes je dnes. Do města je to ještě celý den cesty. Takže dnes je ještě čeká nocování pod širým nebem a strava tak chudá, že by nad ní zaplakal i žebrák. Doufali, že se jim jako obvykle podaří cestou něco ulovit, proto si nebrali příliš mnoho zásob. Vždyť i tak musel každý z nich vléci po jednom zatraceně těžkém soudku naplněném drahocennou pálenkou. Oba soudky obalené hadry a připevněné na krosny ze svázaných větví teď ležely nevinně složeny vedle kupky rozhozených dek, malého tlumoku skrývajícím pár nezbytností, dlouhého luku a toulce s pěti šípy. Až si je však Magnar s Jedrikem nasadí ráno zase na ramena, budou proklínat každý další lot váhy navíc. Proč se tahat s masem, když na vršcích lze obvykle snadno ulovit nějakého zajíce nebo koroptev? Jenže tentokrát jim nepřálo štěstí. Neulovili ani drozda, maso tedy není. K jídlu mají jen chleba, který si vzali z domu. A to podivné Magnarovo vejce.

Jedrika svrběl nos. Vždy, když ho svrběl nos, došlo brzy na pořádný malér. Dřepl si k ohništi a zadumaně prohrábl klacíkem žhavé uhlíky. Magnar ho ale dlouho dumat nenechal.

„Na, podrž to,“ řekl Jedrikovi a vložil mu do rukou rudé vejce. „Nachystám pánev.“

Zatímco Magnar tahal z tlumoku kus plechu sloužící za pánvičku, Jedrik držel vejce a nos ho svrběl stále víc a víc. V tom se zdvihl prudký vítr. Uhlíky na ohništi se žhavě rozzářily. Jedrik automaticky odvrátil oči, snad proto, aby je ochránil před náhlým poryvem větru, ale spíš to bylo kvůli té jasné záři řítící se k němu z nebe. Vykřikl. Jeho i Magnarův výkřik však zcela zanikl v divokém skřeku mohutného ptáka, který se prudce snesl na okraj jejich tábořiště. Jak se jeho drápy zaryly do země, odlétly od nich kusy drnů. Rozepjatá křídla jako by chtěla obejmout celý prostor kolem Jedrika a Magnara. Perutě toho tvora se mihotaly a blýskaly množstvím plamenů a z doširoka rozevřeného ostrého zobáku sálal žár jako z pece.

„Rarog,“ zasténal Jedrik. Do této chvíle o tomto bájném ohnivém ptáku slyšel jen vyprávět četné pověsti, které mu připadaly pořádně přitažené za vlasy. Teď, když se mu ocitl tváří v tvář, mu ta vyprávění už tak přehnaná nepřipadala.

Magnar vrhl krátký pohled k luku a šípům pohozeným na zemi přes deky. Než se však stihl rozmyslet, co by se s tím dalo udělat, pták pohodil hlavou a prudký výtrysk ohně zasáhl odložené zbraně. Magnara ten zášleh srazil směrem k Jedrikovi. Luk, šípy i deky se rázem vzňaly plamenem. Jedrik zaúpěl, když zahlédl, že několik plamenů zlehka olízlo soudky s pálenkou. Magnar ztěžka dopadl před Jedrika, jeho hlava, holá a hladká jako vejce v Jedrikových rukách, se Jedrikovi vmáčkla do klína. Znovu se ozval ohlušující skřek. Jedrik vytřeštěně zíral před sebe a v mysli se mu v bizarní směsi mísily obrazy obrovského přísně hledícího dravčího oka, Magnarovy hlavy a rudého vejce.

„Dej mu to,“ zasípal Magnar. Jedrik se ani nepohnul a hleděl na raroga jako králík na kobru. Magnar dloubl ze všech sil Jedrika do boku a znovu sípavě přikázal: „Dej mu, k čertu, to vejce, Jedriku. Určitě bude jeho.“

Rudé vajíčko vypadlo Jedrikovi z dlaní a skutálelo se do trávy vedle ohniště. Z rozevřeného rarogova zobanu zavanul žhavý dech. Jedrik ucítil pach svých spálených vousů, sežehnuta byla také část vlasů na čele. Pak se zoban sklonil k vejci a jemně ho posunul blíž k jednomu z pařátů. Mohutné perutě divoce rozvířily vzduch, když se pták s vejcem v drápech vznesl nad tábořiště. Magnar s Jedrikem se chvěli na jedné hromadě u ohniště, kousek od nich doutnala hromádka dek a dohoříval pahýl, který byl kdysi lukem. Ale na dekách ani luku Magnarovi s Jedrikem v tu chvíli nezáleželo. Jen když oni sami a, za což byli obzvlášť vděční osudu, také soudky s pálenkou šťastně vyvázli z nebezpečí.

„V životě se už na vaječnou smaženici nebudu moct ani podívat,“ zaskuhral Magnar.

Ten večer jim musel stačit pouze starý chléb. Druhý den večer pak bez dalších obtíží dorazili do města, předali Gasperovi svůj náklad pálenky a těšili se na pořádné jídlo.

„Žena nasadila na dvorek hejno slepic, aby nám hezky snášely,“ vykládal Gasper Jedrikovi a Magnarovi večer u stolu. „Mají výtečná vejce, když jsou čerstvá. Co byste, chlapi, řekli takové vaječné smaženici jako předkrm na přivítanou? Dali byste si?“

Gasper dlouho nemohl pochopit, proč Jedrik najednou smrtelně zbledl, zatímco Magnar zavyl jako raněné zvíře, vyskočil od stolu a vrazil Gasperovi ránu pěstí.

---