Konec?

Šla jsem, sluchátka v uších. Pes vesele hopsal přede mnou. Sluneční paprsky mi do vlasů házely červené odlesky a mé mhouřící oči vyžadovaly sluneční brýle. U lavičky přede mnou se krčila malinká holčička. Mohlo jí být tak...osm. Nebyla to taková ta roztomilá princeznička s blonďatýma culíčkama  stažených růžovou gumičkou s motýlkem, navlečená v baletní sukýnce a snem stát se misskou. Byla to ušmudlaná holčička se zacuchanýma hnědýma vláskama pod ramena, v teplákách a šedým tričku s Pokemonem. "Dobrý den" vyloudila se sebe najednou nesměle. Vyndala jsem si sluchátka se ztlumenou hudbou z uší a otočila se, abych viděla toho pána za mnou co zdraví. Nebyl tam. Ani pán, ani paní, nebyl tam nikdo. Zdravila mě. Vyká mi. Tak brzo? "A-ahoj" odvětila jsem a zrychlila své tempo. Možná jsem se bála že se mě zeptá jestli nechci pomoct vyjít schody nebo odnést nákup. 

Dobrý den. Ještě nedávno mně její vrstevníci zdravili dotazem "jestli nemám cígo" a vždy dodaly nějaké, pro ně drsné, oslovení. Zbytek cesty jsem si začala uvědomovat, že "ahoj" už mi asi nikdy děti neřeknou. Už nejsem jedna z nich. A už to nevrátím. Pro někoho skončí dětství první podprsenkou, pro někoho 13tými narozeninami, pro někoho s první pusou.. Hledala jsem moment kdy skončilo pro mě. Do tý doby pro mě neskončilo, furt jsem byla v duchu dítě, i když sem si hrála na dospělou. Ten moment určila malinká holčička. Taková holčička, jakou jsem kdysi byla já. Dítě definitivně ukončilo mé dětské chvilky. Té ironie. Ale přece si v sobě kousek tý malý holčičky co odešla budu schovávat pořád, jako první panenku.