Milovat

Je den deště
pramením 
z dlaní prsty mi kapou 
jak jindy z tvých ňader 
a tvořím ta znamení podzimů  
když myslím na čas
mimo své zdi
a lidi tam venku mi připadají tak pořezaní 
a bez žil jakoby neměli potřebu krve 
jak s očima přelepenýma sklem a s mlhou na ústech
ztraceni a vyhaslí jako včerejší neony 
trosečníci na nástupních ostrůvcích
kteří nikdy nenastoupí se nalézt a odjet z iluzí svých bytí  
prší do ulic
a novinové články jsou tak laciné
že je snad píšou v Číně
jen na obzoru, který se vzdaluje jako žena, za níž jdeš 
jež má boky moře a proudí mi těly
které jsem měl, mám a budu mít 
se rozsvítil maják, jehož strážce nemá jméno
stejně jako já 
ač sama mě kýmsi nazýváš 
když býváš ve slunci i tmě 
ani Buddha nemá mantru na lásku
která je mandalou aby nás vyléčila z našich pošetilostí     
prochází námi stále vnitřně stejná a mění nás na oheň
kterým se pálíme všude, kde se dá dotknout, nebo opustit se
a třtinoví koně každé mé smrtelnosti  
se pasou po hvězdách 
na nichž se vzdalujeme milovat 
je den světla
svítím
ti zpět