Jak jsem si vyjel aneb táboření Táboře - fejeton

   Cestou k Táboru jsem skrze automobilová skla zaregistroval přejetého ježka, všiml si skotačivé veverky a vylekal mě nad hlavou nepochopitelně motající se moták pochop. Liška žádná - ať už se zázvorem nebo bez něj. Trapné. Zřejmě včera dávala přespříliš dlouhou dobrou noc, přetáhla večerku a drze vyspávala.

   Půjčená navigace s námi začala laškovat už ve Strakonicích, a tak zbylou cestu strávila prokleta, vypnuta a pevně uzamčena v kufříku. Nemajíce mapy, oprášili jsme klasickou, staletími osvědčenou turistickou metodu - vyptávání. Cíl naší cesty jsme tak prokroužili dvakrát po směru a třikrát proti směru hodinových ruček, ale nespílali jsme osudu, vždyť jsme se během těchto spanilých jízd seznámili snad se všemi městskými vjezdy a výjezdy a zároveň poznali mnoho vstřícných domorodých Táboritů.

   Vyhlídnutý penzión sliboval téměř modré z nebe, já se ale nabízenými vějičkami ošálit nenechal. Hned po příjezdu jsem do puntíku vyzkoušel vzhled i funkčnost základních stavebních kamenů každé dovolené - toalety, postele a televize. První položka v pořádku, u druhé jsem roztrpčeně podumal nad proleženou molitanovou matrací. V posledním bodě mé požadavky rozhodně splněny nebyly - maličkou obrazovku bylo možno smysluplně sledovat snad jen s očima zabořenýma do slušného vojenského triedru či menšího hvězdářského dalekohledu. Sdělil jsem výhrady manželce. Pozorně mě vyslechla a rozhodla, že zůstaneme. Tím byla záležitost uzavřena.

   Táborské ulice mě zaujaly historickou krásou, pestrou rozmanitostí a naprostou nepřehledností. Zatímco našinec je uvyklý přehlednému bydlení narýsovanému samotným králem Přemyslem, tamní husité stavěli bez Přemysla, sami. Nikde přímka, či dokonce rovnoběžky, marno hledati úhel; jen samá křivka, zatáčka, asymetrie. A jelikož Tábor leží na ostrohu u řeky Lužnice, nedostávalo se příliš ani místa k rozmachu - parcely jsou tedy buď malé, nebo míň než malé. Vše družně natěsnáno u sebe; při otevřených oknech tak lze mužným plivancem klidně způsobit škodu i o dvě čísla dál.

   Poctivě jsme si s ženou vyšlápli na každou okolní věž i rozhlednu, nebojácně se spouštěli do podzemních chodeb a jeskyní, vyzkoušeli pružící pevnost řetězového mostu přes Lužnici. Večery jsme pak trávili v posteli před televizní obrazovkou, na kterou jsme zaostřovali pomocí rulandského šedého. Prchavé mžiky štěstí...

   Idyla byla ukončena dotazem paní bytné, jak vylepšit pronajaté apartmá. Než jsem pochopil, že se jednalo jen o čistě řečnickou otázku, stačil jsem díky své naivní pravdomluvnosti pár nápadů vyhrknout. "Kušuj," špitla manželka, ale bylo již pozdě. Paní domácí mně hlasem mrazivým jako patologův dech poděkovala za náměty k přemýšlení a podotkla, že Izraelci, kterým předáme náš pokoj i s příslušenstvím, přijedou dříve, vlastně už zítra.

Žena mě neplísnila - ví, že to nemá cenu. Staří psi dělají jen staré kousky. Dětem jsme s dostatečným předstihem oznámili, že se vracíme dřív, než čekaly, sbalili jsme fidlátka i saky paky a vyrazili domů.

   Poučení? Na špacírování jsou nohy. Pouštět si na špacír pusu je holt vždycky o hubu!