Tam

Jsem tam. Přišlo to náhle, jako blesk z čistého nebe. A vlastně to byl blesk doopravdy. Obloha cínové barvy jiskřila elektrickými výboji. Mozková zemská aktivita. Ležím rozplizle v posteli a koukám na tunel. Objevím se zpátky. Chvíli zmateně stojím a snažím se uvědomit si, na které straně jsem. Je to trochu jako dvojí život. Rozdíl je v tom, že v jednom umíte a můžete všechno a v tom druhém neumíte skoro nic a většina věcí se prostě nemůže. Já jsem v té složitější a radostnější verzi. Ocitám se zpátky tam a přemýšlím, proč jsem součástí pouliční lampy a ovládám intenzitu světla. Vtom si vzpomínám, že čekám na svého průvodce. Někoho, kdo by mi ukázal svůj dnešní reálný cíl a vjem. To mě baví. Pomáhá mi to porozumět realitě. Nesmím ale dávat veřejně najevo všechno, co už umím. Protože v tom případě je to zase podezřelé. A hlídky jsou všude.

Pod lampou, ve které se schovávám se mihl černý stín. Zpoza spadlých nahnědlých kaštanových listů pod dosud bohatě nazdobenýmy zelenými keři se objevil stín. Kočka. Velký černý kocour s předlouhými vousy, bílou náprsenkou a jednou ponožkou. Až na tu ponožku vypadal velmi váženě, asi jako nejlepší hodinář ve městě, který má v oku vražené sklo ze kterého čouhá řetízek, jenž vyrůstá z hodinářovy kapsy. Knír pečlivě zastřižený podle ne příliš, ale ani málo aktuální módy Oko vrásněně žluté a moudré jako severní oceán. Vidíte ho? Respekt budíci osobnost, že? No a teď si představte, že je bosý a na jedné noze má velkou bílou ponožku. Tak nějak vydapá ten kocour, co kouká na mé světlovyzažující tělo natěsnané do rozpálené pouliční lampy.
Zablikám a upoutávám jeho pozornost. Navazuji intensivní oční kontakt a pomalu se přesouvám, jako kapka medu stékající po tupém noži, stékám dolů, až do žlutých hlubin kocourových očí až se ocitám hluboko v samotném oku a prostupuji do nervů. Trochu se mi motá hlava, ale když párkrát zamrkám jsem tam.

Lampa, která mě tak lákala je pryč, zhasla. Nevím, co mě k ní tak táhlo, možná, že doufám, že světlo přitáhne kromě mě i nějaký větší noční hmyz. Alespoň něco málo jídlu. Celý den jsem totiž ještě nejedl. A to i přesto, že jsem věděl, kam bych mohl jít. A vím to i teď, ale něco mi říká, že je lepší vyhýbat se těm dvounohým tvorům, co nás chytají a zavírají se spolu s námi ve velkých betonových krabicích, kde nás nutí k tělesnému kontaktu. Odporné! A co je horší je to, že většina z nás tenhle hnus dělá dobrovolně kvůli jídlu. Prostituce!!!
Jsem naštvaný, hladový a vysílený, pro dnešek mě jedna noční hloupost která září z lapmy stála dost sil. Teď ještě narazím na zrzouna, jak se tak znám. Jak já to tu nesnáším . . . Las Vegas, pche...

Mrkám, ztrácím obraz. Pixely se rozpadávají, obrazovka bliká, porucha je na vašem příjimači. Cítím teplo v zádech, které je velmi příjemné, konečně hřejivý pocit po celém tom studeném dni, jako, když si zapálíte krb po velmi náročné cestě čerstvě napadaným sněhem pod nočním závěsem.
Zahříváte si záda a cítíte, že jste k ohni blíž a blíž. Až už jste tak blízko, že začínáte hořet. Nebolí to, je to nádherné, mateřské teplo, které vás pohltí a obejme svou něžně krutou láskou.
Hotové peklo, mordor, ohnivý oceán. Modroorandžová nádhera. Pulzující zapálená místnost s tísíci okny, které dýchají a lačně lapají po kyslíku, který je živí.
Mým úkolem je rozebrat skládačku, něco jako lego. Někdo i s ním dal velikou práci, než postavil takové dílo. Dokonce je to dílo hned několika věcí. No a já si nakráčím, požívám kyslík a celou tu skládačku, která vznikala sedm opravdových let pěkně rozebírám a malinké díly rozhazuju kolem.

Jsem oheň.

A pěkně to ve mně žhne. Někdo mi dává dopping. Vzduch lítá sem a tam a já mám tolik kyslíku, že rozebírám jako blázen, dokonce tak rychle, že to dělám lajdácky a nechávám hodně dílků spojených, protože v té rychlosti se to prostě nedá zvládat!! Tak milí čtenáři, vzniká kouř. Táhne mě to dovnitř, ale chci zůstat tady, uprostřed toho pekla.
Až se všechno uklidní a moje pozice velmi rychle mizí, umírám. Připadám si oholeně. Jako sopečný popel. Bílý prášek. Plná poušť bílošedého prášku, bořím se v tom písku a padám na zem. Všechno kolem mě se rozvlní, rozhoupá, je mi fajn.

Něco se ale děje.

Všechno se bortí. Padám dolů. Je to ohromná rychlost, přesto si to ale užívám. Tak neuvěřielně rychle a přitom dostatečně pomalu na to, že vnímám každý detail mé trasy. Dopadám na zem s lehkostí peří, které vypadlo z polštáře, roztržené dvěma nahými dívkami hrající starou dobrou polštářovou bitvu. Dopadám na šedý chodník. Ozve se klapot pánských podpatků. Utichne. Ležím napůl v louži a vidím majitele toho zvuku. Postarší pán, který si právě odklepal cigaretu si mohutně znova potáhl a labužnicky vydechl. Jde dál a za chvíli po něm není ani stopa, jako kdyby nikdy neexistoval.

Ležím a vnímám prostor. Nebe je plné hvězd, právě jedna padá. Moje rozmoklá čedočerná poušť je ovívána nočním vánkem a já cítím klid a mír v srdci. Jako po dlouhém dobrodružství, při závěrečných titulkách epických filmů. Takhle si tu ležím a říkám si, jaká je to paráda.

Bylo to moc fajn. Jenže pak mi to zkazil vřískot kocoura, kterého právě přejelo auto.