Premiéra

Prodírám se davem, který se jako jeden muž oblékl či zprznil na dnešní premiéru. Všichni víme, že to nebude žádná sláva, ale koho ta pravda zajímá. Někdo má příležitost ukázat, že ještě nezemřel, další se popere na zakázku bulváru a o některých kozách se bude zítra psát. Ze slova vnady se mi dělá na blití a co jich tady je, páni reportéři. Posilněn několika rumy hledám v tratolišti obličejů svoji klíčovou osobu. Ona mne zná, já ji ne. Nebo to bude muž? V tom už mne někdo tahá za rukáv.

„Aaaaa, dobrý den, to jsem rád, že jsem vás našel pane Poborský. Mám pro vás vstupenku a navíc krásnou povinnost se o vás postarat.“ Hlaholí muž přibližně mého věku jako do tlampače. Nikdo se však neotočí, neohlédne. Proč taky. Takových hlaholících exotů jsou tady stovky a každý se snaží upoutat pozornost těch správných budoucnost slibujících očí.

„Dej mi lupen a klidně se na mě vykašli. Sic na to nevypadám, ale nejsem ty vole v Lucerně poprvé. Tuhle šaškárnu zvládnu sám.“

To nemohu, pane Poborský, mám za úkol se o vás postarat. Lístek byste prý ztratil a také mám dohlédnout na vaše občerstvení.“

„Honza má strach, že se ožeru?“ Tlačím svůj bodrý smích do spodních tónin. „Nebuď směšnej, ožeru se s tvou asistencí i bez ní, piješ pivo?“

„Jo, pivo piju“, usmívá se sympaťák nahastrošený po pražsku do lesklých kalhot a košile s vestičkou.

„Mám rád pivo a taky rum.“

„Tak to jsi můj člověk, chlape. Zajdeme na bar a pak uvidíme jak se nám ten dnešní večer vyvine.“ Plácám ho zlehka po ramenou. Přiblížím se na centimetr k jeho uchu a zasvěceně mu sdělím holou pravdu.

„Ten film je píčovina.“ Jen zamrká, ale v jeho úsměvu tuším němý souhlas.   

Lucerně se diváci valí všemi otvory ven. Blesky, mikrofony a konečně se poroučí k zemi i jedna saténová přišlápnutá sukně, aby bylo konečně o čem psát. A já blbec myslel, že červená tanga nosí jen kurvy. Na baru vydržím hodiny, to už mám vyzkoušené. Stačí se opírat jedním loktem o dřevo a nohy mít zapřené jak kovboj na kobyle. Hvězdy a hvězdičky se pomalu vytrácejí a za chvíli tu konečně bude klid.

Hučím svoje moudra do barmana. „Víte že progresivní alkoholismus není žádná nemoc, pane? To je totiž životní styl“…Zápasím s fajfkou, která mi uvízla za hlavu v náprsní kapse.

„Pane Poborský, mohu se vás na něco zeptat?“ Špulí na mne hubu nějaké zmalované stvoření. „Jistě dámo, co si račte přát?“ Mžourám do kamery za slečnou poskakujícího tajtrlíka. Víte, já jsem z módní policie a chtěla bych se vás zeptat, kdo vás obléká. Byl jste vyhodnocen jako nejlépe oblečený muž večera. „Já“, řehtám se nahlas, „vy si ze mě děláte prdel.“

To bych si pane Poborský nikdy nedovolila, opravdu jste skvěle oblečen, velmi vám to sluší a není to jen můj názor.

Obhlédnu osazenstvo kavárny Lucerna ve čtyři ráno a snažím se zjistit, kdo by tak mohl být zastáncem tohoto názoru. Nevšímá si mne nikdo kromě uniformované ostrahy.

„Tak já vám to tedy řeknu. Košili jsem koupil v Liberci v sekáči, sako je z frcu na Žižkově, kalhoty od Vietnamců a ponožky jsem ukrad včera večer Macounovi.

„Pane Poborský, vy si děláte jako vždycky legraci. Já vím, že jste srandista, tedy pardon, že jste bavič, ale tohle mi nenamluvíte. Váš styl je trendy a něco velmi podobného jsem viděla v minulém čísle Maxi Facion. Tak pane Poborský, s pravdou ven.“

Představuji si sebe jako kanibala, co kouše do těch úžasných rudých našpulených rtíků. Tohle se nedá vydržet, je třeba to ukončit, umlčet, zardousit a při nejhorším ošukat.

Tajtrlík táhne slečnu k jinému skvěle oblečenému ožralovi v lokále a já mám konečně možnost zvítězit nad svou vnitřní kapsou a po zákonité dávce kleteb si zapálit svoji oblíbenou fajfku s navoněným tabákem. Ale ouha, jen pár potáhnutí a už se ke mně šine ostraha v osobě jen mírně ztrouchnivělého penzisty brigádníka. Srazí paty, vypne hruď a já mu chci ulehčit situaci zrcadlením, což se nesetkává s úspěchem.

„Pane, ihned uhaste oheň, nebo vás budu povinen vyvést z objektu. Kouření je ve všech prostorách přísně zakázáno, na požár tu nikdo není zvědavý.“      

„Rozkaz, generále“, usmívám se a slina mi kane z koutku. „Oheň ve fajfce nelze uhasit ihned, jak jistě ráčíte chápat, leda bych do ní nachcal, ale přísahám na svou čest, že už ani jednou nebafnu.“ Usedám znovu na vratkou barovou stoličku a snažím se zafixovat nejméně ve dvou bodech.

„Pane Poborský, já vás znám z televize a mám vás moc rád, ale pochopte, já tu konám jen svoji povinnost.“

„Povinnost, povinnost“, opakuju málo srozumitelně do rukávu svého trendy saka, na který pokládám hlavu ke krátkému odpočinku, abych se mohl za chvíli vzchopit a pokračovat v oslavě čehokoliv, protože život si oslavy každopádně zaslouží.

Když zvednu hlavu z dubového baru, vidím vílu. Má zrzavé vlasy a bílou pleť, paže odhalené, nožky rychle se kmitající po schodech nahoru a dolů. Tu někoho vyprovází, tu nese číši šampaňského a stále se neskutečně krásně usmívá a cení u toho své bílé zuby, které na mě házejí prasátka. Volám tu krásnou vílu k sobě, ale jak by mne mohla zahlédnout, jak by mne mohla uslyšet, když tančí dokola kolem stolů, tu pohladí, tu políbí a její střízlivost ladí s naším nadránem asi jako pěst na oko.

Nechci si nechat proplout mezi prsty tak úžasnou příležitost a jakmile její kouzelný zadeček usedne vedle Honzy a jeho ex, vzepnu se na podlamující se nohy a jdu se seznámit s hvězdou filmového plátna posledních měsíců. Políbím oběma dámám ruku, Honzu poplácám po zádech až se zakucká a s mužnou elegancí se snesu do křesílka vedle zrzavé víly.

Honza štěbetá s Yvonne za dohledu dravčích očí své současné ženy u vedlejšího stolu. Rázem jsem zahrnut do kategorie nepřítel číslo jedna a víla je vhozena do stejného pytle.

Jsem unesen, jsem okouzlen zelenýma kočičíma očima a vlhkými růžovými rty. Toužím se vznášet a tančit a svůj sen chci také hned zrealizovat, protože parket tu je a pikolík už na můj pokyn točí volume. Víla se usmívá, nechá se bez protivenství odnést na sražené stoly a tanec může začít. Vlním se jako had, až mi praská v kyčlích, točím se v rytmu, rozplývám se v kráse okamžiku, dokud nezazní ryčný povel zhrzené dračice. Už zní trubka do útoku a armáda jde v boj. Ke stolům se blíží ostraha.

„Vyveďte ho, vyveďte toho burana, tady není žádný cirkus, ale premiéra filmu.“ Křičí nakřáplým hlasem Honzova zákonná manželka, hnusné to stvoření.

„Pane Poborský, slezte prosím dobrovolně, ať nemusím použít násilí“, hlásí mi smutná postava v uniformě a nabízí mi náruč ke skoku z tancplacu.

Pan Ostraha mne drží za loket, když společně vycházíme na Vodičkovu. Už nemá žádné připomínky k mojí fajfce, která znovu vypouští do éteru voňavý dým. Ohlížím se a zastavuju. Čekám na ni. Mám ji neskenovanou v dlaních. Stojím opřený o výkladní skříň a musím konstatovat, že už zase svítá a já jsem u toho. Víla nepřišla, ale já vůbec nechápu proč.   

 

---