Anděl

http://www.youtube.com/watch?v=pNuZIZOya78

 

Upravené...

Časně z rána vyrazil na strážní hrad. Nechtělo se mu nikam jet, přesto musel, protože dostal zprávu z hradu, že mají problémy. Venku zuřila vánice. Kůň se bořil do čerstvě napadaného sněhu, jelo se mu těžce a postupovali velmi pomalu. Kolem poledne se zastavili u převislé skály, která jim poskytovala částečnou ochranu před větrem a sněhem. Chvíli si odpočinul, najedl se, nakrmil koně a znovu vyrazili. Nepotkali jedinou živou duši, žádné zvíře ani člověka. Krajina byla pustá, plná stromů, jejichž opadané větve se tyčily k nebi s tichou prosbou, aby už přestala ta úmorná sněhová vánice. Bylo už po poledni, ale on ještě nebyl ani na dohled strážního hradu. Doufal, že najde nějakou opuštěnou chalupu, kde by mohl přenocovat, protože tušil, že do večera se k hradu nedostanou.

Vjeli do údolí, kterému se odjakživa říkalo mlhavé. I za nejteplejšího léta se zde místy povalovala mlha a údolí si tak vysloužilo pověst tajemného místa opředeného nejrůznějšími pověstmi o nadpřirozených událostech. V údolí bylo šero a cesta se ztrácela pod sněhem. Kůň i jeho jezdec jeli po paměti a on doufal, že si dobře pamatuje cestu. Najednou jim cestu zkřížilo nějaké zvíře. Kůň se vylekal, vzepjal se na zadní nohy a jeho pán, který to nečekal, z koně spadl. Jeho pád ztlumil čerstvě napadaný sníh, i přesto ale cítil ostrou bolest v rameni. Pokusil se posadit, ale s bolestivým skučením padl zpět na zem a zůstal bezmocně ležet. Kůň utekl pryč. Zůstal v potemnělém údolí zcela sám. Začal si uvědomovat, že jeho naděje na přežití je téměř nulová. Nebyl ve stavu, aby byl schopný rozdělat si oheň, v dohledu nebylo žádné obydlí a lidé tudy často neprocházeli ani za jasných a teplých dní.

Sníh ho bičoval do obličeje. Malé ostré vločky připomínaly miniaturní jehličky neustále se znovu a znovu zabodávající do obličeje. Dal si ruku před obličej, aby se aspoň částečně chránil před náporem vánice. Byla mu zima a začal se třást.

Vítr však znenadání utichl a bodavé vločky vystřídaly snivě se snášející mohutné sněhové vločky roztodivných tvarů. Stáhl si z ruky rukavici a díval se, jak se vločky topí na teplé kůži, jedna po druhé, pomalu tají. Skrz ocelově šedou oblohu prostoupilo pár slunečních paprsků a osvítily zasněženou krajinu. Vytušil, že konec už se blíží. Nechal ruku bezvládně padnout k zemi. Vnímal jenom vše prostupující zimu.

Z bezmocného čekání na smrt ho probral jemný dotek ruky na tváři. S námahou otevřel oči a spatřil nad sebou krásnou ženu. Dlouhé světlé vlasy jí spadaly v měkkých vlnách až k pasu. Její oči byly nebesky modré a měla porcelánově bílou pleť, která se zdála téměř průhledná. V ostrém kontrastu s jejím něžným vzhledem byly její červené rty. Usmála se na něj. „Mám tu koně a sáně, odvezu vás do tepla,“ řekla tichým hlasem a snažila se pomoci mu vstát.

S velkou námahou ho dostala na sáně, zabalila ho do kožešin a odvezla ho k sobě domů. Měla skromný příbytek kousek za koncem údolí. Pomohla mu vysvléknout ledové, místy zmrzlé oblečení a zabalila ho do teplých peřin.

Spal dlouho, vzbudil se až následujícího odpoledne. Bolest v rameni stále cítil, ale byla už snesitelnější. Rozhlédl se po místnosti a spatřil štíhlou vysokou ženu ve světlých šatech, které dokonale kopírovaly její postavu a v záhybech splývaly až na zem. Vypadala nadpozemsky. Až se na chvíli vylekal, že zemřel a skončil v nebi. Stála zády k němu a u stolu chystala nějaké jídlo.

„Jste anděl?“ zeptal se jí.

Otočila se na něj a tajemně se usmála. „Jak je vám?“ zeptala se starostlivě a došla k jeho lůžku. Posadila se na jeho okraj a zadívala se mu do očí.

„Je to lepší než včera,“ odpověděl. „Mohl bych dostat něco k jídlu?“ zeptal se po delší odmlce.

Rukou přejela po pokrývce a vstala. „Donesu vám to do postele. Ještě byste neměl vstávat. Musíte nejméně dva dny ležet, aby se rameno uzdravilo,“ vysvětlovala, zatímco připravovala pokrm.

Byl u ní už čtvrtý den a stále nevěděl, jak se jmenuje. A ani ona se ho neptala na jeho jméno. Nicméně tušil, že ona ví, kým je. Pánem tohoto panství.

Nemohl se na ni vynadívat. Trávil nekonečné hodiny pouhým pozorováním všeho, co během dne dělala. Byla tak nádherná, nadpozemsky krásná a čistá. Nevinná. Zatoužil po ní. Chtěl se dotýkat jejích červených rtů, proplést prsty s jejími hustými vlasy, políbit ji na šíji, pocítit teplo jejího těla.

Rozsvítila v místnosti svíce. Venku už se smrákalo a v místnosti bylo nepříjemné temno. Donesla jednu svíci k posteli a položila ji na malý stolek, který stál u čela postele. Když odcházela, chytil ji za ruku. S otázkou v očích se na něj otočila.

„Budeš spát dnes se mnou?“ zeptal se zdráhavě. Měl pocit, jako by těmi slovy narušoval nevinnou auru, která ji obklopovala.

Tiše přikývla, usmála se a odešla pryč. Vrátila se po delší době. Přiložila dřevo do krbu a sundala si šaty. Byla jen ve vyšívané košili. Rychle přeběhla místnost a s mírnými rozpaky si lehla vedle něho. Dlouho leželi potichu, bez jediného slova. Pak se osmělil a pohladil ji po vlasech.

„Jsem anděl seslaný z nebe. Anděl, který v nebi neměl stání a nebyl užitečný. Aby měl jeho život cenu, poslali ho na zem, kde bloudí sám a v tichu zachraňuje ty, co zachránit potřebují. Teď jsem tvým strážním andělem já a budu nad tebou držet ochrannou ruku. Jsem anděl a dám ti sílu. Dokážeš velké věci, se mnou po boku,“ pronesla. Dostal tak odpověď na otázku, kterou jí položil, když se probudil po dlouhém spánku. Na chvíli se odmlčela. „Buď něžný, jako andělé bývají,“ zašeptala mu do ucha, políbila ho na rty a schoulila se k němu do náruče.

„Jsi nádherná,“ řekl jí a políbil ji na červená ústa.

Tu noc se milovali. Láskyplně, jako by se znali tisíc let, jako by byli jedno tělo a jedna duše. Bloudil rukou po jejím nahém křehkém těle. Hladil křivku jejích boků, líbal ji na krk, prsa, břicho. Nemohl se jí nabažit. Prahl po ní neuvěřitelnou silou, chtěl ji víc a víc. Zabořil nos do hebkých vlasů a nasával jejich vůni. Toužil po ní, ale přesto se bál, aby jí neublížil. Působila tak zranitelně. Buď něžný, jako andělé bývají… znělo mu myslí. Milovali se. Zdálo se, že celé hodiny. Čas se pro ně na chvíli zastavil. Existovali jen oni dva a nikdo jiný. Na celém světě sami. V krbu praskal oheň, za okny se tiše snášely sněhové vločky a nad krajinou zavládl klid a mír. Měl svého anděla.

Ráno se probudil v posteli sám. Oheň v krbu pomalu dohoříval. Vstal a začal hledat svého strážného anděla. Nikde ji ale nenašel. Vrátil se zpět do postele a čekal, až přijde. Ubíhaly dlouhé minuty, stále se však nevracela. Uslyšel nějaké zvuky. Napjatě sledoval dveře a čekal, že do nich vstoupí ona a rozzáří celou místnost zvláštní aurou, která ji obklopovala. Dveře se prudce otevřely a v nich stál jeho pobočník. Zklamaně na něho pohlédl.

Cestou domů mu pobočník vyprávěl, jaký zmatek způsobilo jeho zmizení. Všichni už mysleli, že je mrtvý. Jeho kůň dorazil na strážní hrad sám. Věděli, že jestli je zraněný, nemůže v té vánici přežít. Přesto ho ale celých pět dní hledali, ale nikde nebyl. Až dnes narazili na tento dům. Nevěděli, že tu stojí a ač údolím projížděli několikrát, nikdo si ho předtím nevšiml.

„Zachránila mě krásná dívka,“ řekl svému pobočníkovi. Ač na něj naléhali, nikdy jim nic víc o záhadném setkání s andělem nic nepověděl. Uchoval si to něžné tajemství. Bylo jen jeho a nikdo mu ho nemohl vzít a poničit ten pocit, který mu ze setkání s dívkou zbyl.

Už nikdy potom ji neviděl. Občas měl ale pocit, jako by stála po jeho boku. V bitvách a v nebezpečných temných nocích, kdy projížděl jen s doprovodem nekonečnými hvozdy plnými divé zvěře a banditů. Každý večer na ni před usnutím myslel. Na její hebkou horkou kůži, na křivky jejího těla, na rozkoš, kterou mu poskytla. Byla snem, který mu dodával sílu jít dál.

Anděl se vrátil do nebe. Splnila svůj úkol. Nepřítomně hledívala před sebe a plakala. Toužila znovu ho obejmout a zašeptat mu do ucha, že je jeho strážným andělem. Byla s ním v myšlenkách, neustále. Provázela ho bok po boku v nejtěžších chvílích jeho života. Tak moc si přála zažít ještě jednu noc podobnou té zimní, kdy se milovali.

Jednoho dne se ráno nevzbudila. Utrápila se steskem a smutkem. A v něm, jako by jednoho zimního rána něco zemřelo. Věděl, že už nemá strážného anděla.

 

---