Bugsův útěk

"Buďte zticha! Už zase pro někoho jdou!" ozval se hlas některého ze starších, který tu zbyl, který kupodivu nebyl minule násilím vytažen a odvlečen na jistou smrt s jinými. Bránit se jim nedá. S hrůzou sledoval příchozí a obával se nejhoršího, že některý třeba ukáže i na něj. Už pro ně nebyl perspektivní. Mnohokrát slyšel, jak v opilosti hulákali: "Stáhneme z vás kůži zaživa, jste jen na obtíž, máme s vámi jen práci, jen byste zadarmo žrali a chlastali a dělali svý mladý, ale my vám ukážeme cestu do ráje!" a rukou mířili smíchy na vysoký kouřící komín.

Bugs se schoulil do klubíčka, aby na něj nebylo hned vidět, když otevřeli dveře jeho kobky. Nepřipadalo mu to zbabělé, že se schovával za jiné. Dělali to tak všichni. Kdo byl rychlejší a hbitější, ten mohl být déle na živu. Kdo ne, nestačil se ani rozloučit s ostatními a šel na smrt. Bylo mu zima, ta malá vrstva ztuchlé slámy na dřevěné podlaze propouštěla chlad a v noci nehřála. Teplo si dodávali vzájemně během spánku tak, že se opírali jeden o druhého. V kobce nebyl záchod, svoji potřebu museli vykonávat potupně do kouta. "Zvyknout se dá na všechno, slyšíš? I na smrt. Netvař se, že neslyšíš, ušiska máš dost velká!" slýchával okolo sebe od těch starších, zkušenějších. "Tak vy si klidně zvykejte, já jsem jiný!" odpověděl vzdorovitě.

Bugs byl mladý a silný. To mu zaručovalo na nějakou dobu život, na smrt nemusel myslet, ale uvědomoval si, že jednoho dne ta ruka stejně zamíří i na něj a půjde tam, kde skončil život jeho rozvětvené rodiny, za svojí matkou, otcem a staršími sourozenci. Srdce se mu vždy rozbušilo, když zaslechl ty děsivé kroky mířící k nim. Svobodu nepoznal, narodil se tady v té kobce. Povídalo se, že tam venku za tím pletivem a ostnatým drátem je jiný svět, bez čekání na smrt. Ale prý že i tam, kde je naprostá volnost a svoboda, číhá nebezpečí a smrt si vybere kdekoho i tak. Bugs každé ráno sledoval s úžasem východ slunce, toho krásného zlatého kotouče a snil. Když byla odvedle odvlečena další skupina nešťastníků, napadla ho myšlenka na útěk.

V noci začal pomalu a tiše hrabat v koutě dřevěné podlahy v místě, které bylo promáčeno močí a stolicí, a najednou si všiml, že dřevo povoluje a otvírá se cesta ven. Ostatní se na něj nechápavě dívali a odrazovali jej od útěku, že ho oni stejně dostanou a smrti neuteče, jen ji oddálí.

"Nebudu tady čekat na smrt jako obětní beránek! Jdu za sluncem, za svobodou a vy se rozhodněte, máte možnost! Vyberte si, jestli tu chcete tupě sedět, anebo to zkusit a utéct tam, kde to sice neznáme, ale bude to tam určitě stokrát lepší, než tady čekat na náš konec! Tak co, kdo jde se mnou?"

Nepřidal se nikdo. Bugs se tedy rozloučil, rychle vyskočil vzniklou dírou v podlaze a zmizel za rohem, kam nedopadalo světlo žárovky osvětlující celý dvůr, a utíkal ze všech sil k bráně. Jindy byla stále zavřená, ale dnes měl štěstí! Zapomněli ji zavřít, tak se protáhl tou škvírou. Brána ani nezavrzala. Než zmizel ve tmě, naposledy se ohlédl za svými. Nad bránou spatřil přibitou podkovu. O té slyšel, že si ji oni dávají nad vrata pro štěstí. Usmál se. Dnes přináší štěstí jemu. V nočním šeru před sebou zahlédl mříže kanálu. Tak bacha, tady je hranatý kanál, na ten se nesmí šlápnout! To prý přináší smůlu. Pořádně se odrazil a kanál přeskočil. Před sebou spatřil stíny stromů, nad hlavou mu na nebi svítily hvězdy a za mraky vykukoval srpek měsíce. Nevěděl, kam má zamířit a tak běžel a běžel, až padl únavou do měkké náruče zelené louky.

Začalo svítat. Slunce jej zašimralo na hlavě. Poprvé se probudil beze strachu z nového dne. Jak bylo slunce nádherné! A ta vůně okolo! Tak voní svoboda. Přetočil se na bok, aby jej sluneční paprsky co nejvíce zahřály po chladné noci.

Všiml si, že v místě, kde si v noci lehl, rostou samé čtyřlístky. Vzpomněl si na další průpovídku o štěstí. Když někdo najde čtyřlístek tak bude mít velké štěstí! A tady jsou čtyřlístků tisíce, tisíce! To snad není možné, abych měl tolik štěstí! Pár si jich utrhl, dal frajersky mezi zuby a zavřel oči, aby mohl snít a něco si přát do těch dnů plných svobody.

Vtom je za sebou zaslechl. Postavil se a chystal vzít nohy na ramena, chtěl co nejrychleji zmizet, ale bylo pozdě. Jejich hlas a smích se ztlumil a zanikal mezi výstřely z pušek. Bugsovo tělo se zachvělo ve smrtelné křeči, přitlačeno do jetelového porostu. Kusy olova pronikaly do jeho kožichu a způsobovaly nesnesitelnou bolest. Naposledy se svobodně zadíval na slunce, stiskl pevně čtyřlístky mezi zuby a cítil, jak z něj prchá život na louce plné štěstí.