Chodím městem, procházím místy.

Jako ta octomilka, kde se vůbec berou? Chodím městem a hledám kam sednout. Jestli na víno, nebo se nechat chytnout na pivní pěnu. Vzduchem občas proletí jméno na které slyším taky. Ještě je brzo, pozdní odpoledne. Pak něco řekne o počasí a o své samotě. Aby to znělo jako haiku. Haiku mám nejraději, ale na všedním dnu v malém mětě není nic poetického. Ale ne tak na vztahu k němu. Dneska nikoho nevolám a poslední dobou je mi nějak dobře. Hřeje mě její přítomnost. Snad i trochu mrholilo. A hvězdy jsem cestou domů, včera, neviděl. Jen rudá oblaka temného nebe. Mít tak ještě jedno křídlo, nic by mi nechybělo. A nechybí S kyselým ksichtem nebudu si klepat na čelo. Je to malé, nosím to ve vnitřní kapse od saka a hřeje to. Co je to? Něco malého a hřejivého, jako letní láska. Taková je začátkem podzimu. Schovaní v něžné plísni sklepa někde na Pálavě. Schovaní za mraky. Pak uvázáni sami k sobě. a co myslíš, nechám to na tobě, na tvoji paměti. Zůstanou nepochopeni? Bože, říct ti to tak jednou větou, čtyřmi řádky. Dotekem Stačí usmát se, ale my smutní my se moc nesmějem. Docela by se mi líbilo, kdyby chvíli mlčeli. Zkrácené věty, smazané dny. No tak pomalu, a za deset devět, nebo v sedmnáct, to raději. A jít někam kam nikdo, ale aby tam nebylo zima. A dělat to, co každý. Dřív byla ta otázka, co je důležuté, na čem záleží? Nevím... A tmou bez nádechu a zítřkem bez rána a bez večera. Nezabil jsem ani jediný z letních dní. Přece nežil jsem dýl. A na něco se těšit a mít z něčeho radost. A věřit. Budu sedět jako starověký balvan. Starší než gotický kus kamene. Někde ze země písku a slunce. Ohlodaný časem. Věky rozbitý. A když se ráno probudím, mlha je a pára nad kamením. Že na krok nevidět, a do té bělobi zlaté slunce. A v poledne to všecko bude pryč. Krok za krokem a já tam co moje boty. Tím jediným vlakem a nevystoupím v Brně, pojedu dál. Bude to víc, než co mi je sen a rozmazané ruce. Než co mi je ráno nad Dyjí a Břeclav, zatáčka před Brnem, zatáčka před Vídní. A ten zvuk chaosu a já ten pevný bod a slunce v duši. Už je půlnoc. Sedím tiše, jako plavčík na krytém bazénu. Ty kosmické dráhy a chodit pěšky všude tam, kam děti nesmějí. A je pátek. Něco a nic fatálního a nechtěj mě rozlobit. Nic by se nestalo, ale přece. A dostat nadhled a to je to nejcenější. Chci mít dechovou kapelu a přeji si, hráli bysme na pohřbech. A ty pohřby bychom dělali jen tak. Kým jsem já, pod klenutým nebem? Jak můžu být naplněný přítomností někoho, koho jsem nikdy neviděl? Pak to musí být anděl, jakoby to nebyla bytost. A je to zázrak nad zázraky. Přece chrání život. A světlo je už jenom za oknem. Jakobych se právě vrátil z dovolené někde ve středomoří. Jakobych z ní měl každým dnem odjet. Už slyším motor autobusu, loučím se s každou známou ulicí. S každou lampou, s každou oblíbenou restaurací, odkud to bylo kousek na pláž. Je jedno kde žiju, budu napořád už jen kolemjdoucí. Je plachetnice na otevřeném moři. A zárovň doufám, že ne napořád. Chodím městem, procházím místy. A jako ta moucha, co nikdo neví, kde se berou, hledám kam sednout.

---