Grošák na červených běhounech

Letos mě napadlo, svět se zbláznil.

Takové klišé, považte!

Stáří mi vzalo rozum z plachet,

jak poetické.

Ty plachty, myslím,

stáří ne, stáří poetické nebývá.

A myslel jsem na houpacího koně, grošáka

na červených běhounech,

na školní brašny, kožené,

jen dva druhy, červené a hnědé.

Jednou mě táta vzal na půdu,

pan Havránek ze čtvrtého štoku tam choval holuby.

Vrkali, zobali hrách, trousili peří

a opodál stál opuštěn můj kůň, grošák.

Měl pohaslé oči, zaprášené třmeny, vypelichanou hřívu.

Asi ve větším bytě zabíral moc místa,

a nebo byl dekódován, anebo máma neměla ráda koně na běhounech.

Nejspíš.

Osedlal jsem ho naposledy,

ještě mi byl a měl pořád tak krásně drsnou kůži, akorát jinak voněl,

půdou a steskem.

Už jsem velký, věděl jsem,

ten kůň byl o tolik menší, než když mi byly dva.

Pokřikoval jsem arkýřem na děti a ony nevěděly odkud volám.

K obědu jsme měli holoubata.

A letos mě napadlo, že se svět zbláznil.

Ve zprávách ukazují školní tašky za dva tisíce,

chuděrky samoživitelky, jak mají dilema a berou si půjčky,

školní brašna není žádná sranda králíkům, to je jasné.

No a pak ty vlny veder a povodně a hurikány, zemětřesy

a sopky. Jo, a války. Jakoby to bylo nóvum.

Pak mě napadla ta známá věc, že se země jen tak otřepává,

aby se zbavila blech, jakože nás.

To je taková lidová filozofie, známá jako lidstvo samo.

No, Babylon, Noe a další.

Lidé jsou zkažení přemnožení a nedají si pokoj. Furt to samé.

Ebola to má taky těžké, AIDS nepomohl,

Ale včera, včera jsem čet, lékaři prý jsou zděšení!

Chlapi mají na nic sperma.

Že by? Konečně?

Škoda toho koně, grošáka.

Asi skončil na skládce, nebo v ohni,

když se musely vyklidit půdy, aby nevznikaly požáry.

Škoda půd, byly tak pokladonosné.

Škoda lidí, uměli spolu mluvit. Jakože z huby do huby, normálně.

Škoda rozumu co mi plách, škoda jídla co chutnalo.

Jídlo, pamatuji, jak chutnalo pravé jídlo,

ale vůbec si nevzpomínám, jak chutnala  ta holoubata,

asi nic moc.