Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDva týdny v psychiatrii aneb aktuality o nejvlivnějším světovém náboženství 19. 1. - 1. 2. 2014
Autor
Matěj Dovala
Dva týdny v psychiatrii aneb aktuality o nejvlivnějším světovém náboženství 19. 1. - 1. 2. 2014
1. (dle MF DNES 31. 1.) 1. Přehled událostí začneme u naší staré- resp. dvacetiosmileté- známe, Alice V., o které jsem psal v prvním díle seriálu. Tehdy byla postavou v promyšleném absurdním dramatu, kterému se říká "české soudnictví": byla zavřená na psychiatrii a v novinách jsme se o jejím případu mohli dočíst, že "soud pro Prahu 4 řeší návrh na uložení ochranné ústavní péče". Jistě nejenom já jsem se tehdy pozastavil nad tím, proč musí soud pro Prahu 4 řešit "uložení ochranné ústavní péče" někomu, kdo už dávno v psychiatrické ústavní "péči" je.
Třebaže řešit uložení ochranné ústavní péče pro násilně hospitalizovaného může z "čistě právnického" hlediska dávat nějaký smysl, z hlediska spravedlnosti je to až rozkošně nesmyslné, protože nejenže procesem nemůže nic získat násilně hospitalizovaný- psychiatři už autokraticky rozhodli o nutnosti nedobrovolné hospitalizace a teď úplně stejně rozhodnou o nutnosti ochranné ústavní péče- ale nic nemůžou získat ani psychiatři, protože už veškerou moc mají- když soudce v "řízení o přípustnosti převzetí do ústavu a dalším držení v ústavu" psychiatrovi podepíše žádost o nedobrovolnou hospitalizaci, znamená to, že psychiatři můžou násilně hospitalizovaného legálně věznit a násilně léčit tak dlouho, jak uznají za vhodné.
Soudní řízení o uložení ochranné ústavní péče působí na první pohled férově: nemůže proběhnout v nepřítomnosti Alice V. Férové ale není: Alice V. bude tvrdit, že je duševně zdravá, psychiatr bude tvrdit, že je duševně nemocná; komu bude soudce věřit? Psychiatrickému "odborníkovi", nebo Alici V.? A psychiatři už Alici V. v "řízení o přípustnosti převzetí do ústavu a dalším držení v ústavu" prohlásili za "duševně nemocnou" a "nebezpečnou sobě a okolí"; proč by v dalším psychiatrickém procesu měli tvrdit něco jiného?
Na základě těchto skutečností: 1. psychiatři nemají důvod měnit názor 2. soudci věří psychiatrům1), jsem se odvážil v prvním díle seriálu zaprorokovat, kterak "soudní proces" s Alicí V. dopadne- že Alice V. bude nadále vězněna v psychiatrické "nemocnici" a proti své vůli "léčena".
A už je to tady: Obávaná pirátka silnic (…) musí zůstat v psychiatrické léčebně (…) Soud ve středu uložil jmenované ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. (…) žena se odvolala. Nadále je však zavřená na psychiatrii v Bohnicích.
2. Tohle je ZLO.
Pro pořádek: Netvrdím samozřejmě, že by "společnost" měla Alici V. její protizákonné jednání prominout; ne: Alice V. by měla být za své protizákonné jednání potrestána podle zákona. ZLEM je právě to, že Alice V. NENÍ trestána podle zákona, ale že byla v "soudním procesu" (v parodii na soudní proces) předána psychiatrickým pánům, aby s ní nakládali, jak uznají za vhodné.
A zlem není POUZE to, že psychiatričtí páni autokraticky rozhodují PRÁVĚ o Alici V.: Zlo je sama existence psychiatrických procesů v českém právu; procesů, ve kterých člověk není trestán podle zákona za to, co provedl, ale ve kterých je člověk předáván psychiatrům, aby proti jeho vůli léčili "duševní nemoc", kterou podle nich má.
3. Proč jsou psychiatrické soudní procesy zlem? Co je na nich špatně? To teď prozkoumáme.
Dejme tomu, že považujeme za správné zavírat zloděje. Kdo rozhoduje o tom, kdo je zloděj? Soudce. Na základě čeho? Na základě důkazů.
Teď dejme tomu, že považujeme za správné zavírat nebezpečné duševně nemocné. Kdo rozhoduje o tom, kdo je nebezpečný duševně nemocný? Psychiatr. Na základě čeho? Na základě svých DOJMŮ.
Lidé to samozřejmě mysleli dobře. Vždyť jenom chtěli, aby duševně nemocní obdrželi péči, kterou podle psychiatrů tak nutně potřebují. Proto akceptovali prastarou praktiku léčení "duševně nemocných" proti jejich vůli. Výsledkem je, že psychiatři dnes mají moc legálně zavřít kohokoliv, koho považují za nebezpečného duševně nemocného. (A protože jak známo moc korumpuje, dává smysl i zpřesnění "koho OZNAČÍ za nebezpečného duševně nemocného")
Psychiatři dnes v Česku svévolně násilně zasahují do lidských životů: svévolně zavírají lidi; svévolně vpravují lidem proti jejich vůli do těla mozek ochromující a zdraví poškozující látky. A to je zlo.
Kde lidé udělali chybu? Úplně na začátku: Lidé nikdy neměli začít akceptovat zavírání "duševně nemocných". O tom, kdo má být ve vlastním zájmu zavřen, by nemělo být rozhodováno na základě vágní a subjektivní "duševní nemoci", ale na základě objektivní a přesně definované KOMPETENTNOSTI. Koneckonců si všimněme, že otázka užívání (si) svobody jaksi vůbec není medicínská otázka, nýbrž PRÁVNÍ!
4. Další myšlenkový zkrat, kterého se lidé dopouštějí, se týká těch z násilně hospitalizovaných, kteří- jako Alice V. - skutečně nějak "ohrožovali své okolí". Lidé o Alici V. říkají: "Je dobře, že ji zavřeli", protože "auto je odjištěná zbraň", apod. Čili: Ohrožovala své okolí, takže by měla být zavřená; JE zavřená, takže je všechno v pořádku a na ničem jiném- např. KDO rozhodl, že bude zavřená a především na základě JAKÉHO ZÁKONA tak rozhodl- nezáleží.
Takoví lidé vlastně říkají, že ti kdo "ohrožují své okolí" by měli ztratit veškerá svá práva a o jejich osudu by měli nadále rozhodovat psychiatři. To je ale zjevně špatně: Důsledkem "ohrožuje své okolí" by mělo být "je potrestán podle zákona" a ne "stává se majetkem psychiatrů".
5. Často též slýcháme, že o nedobrovolných hospitalizacích přece rozhodují soudci, a že proto- jaksi ipso facto- jsou násilné hospitalizace legitimní.
To předně není pravda- o násilné hospitalizaci rozhoduje psychiatr, ne soudce- ale i kdyby to pravda byla, nic by to neměnilo na tom, že se jedná o pozoruhodný myšlenkový zkrat, protože legitimnost- spravedlnost, přece nespočívá v tom, KDO rozhoduje-soudí, ale v tom JAK rozhoduje… Nezáleží přece na tom, KÝM je jedinec poslán do vězení, ale PROČ je tam poslán.
Čili otázka KDO rozhoduje o násilných hospitalizacích je irelevantní a ta relevantní otázka zní takto: Získává člověk status někoho, kdo může být legálně vězněn (např. status "zloděj" nebo status "nebezpečný duševně nemocný") na základě důkazů, nebo na základě vůle privilegované osoby? Nebo jinak: Je člověk zavřen proto, že naplnil skutkovou podstatu čehosi- např. "krádeže" nebo "nesvéprávnosti", anebo je zavřen prostě proto, že to někdo CHCE?
Ptáme se, zda se jedná o vládu zákona- třeba i špatného, o "rule of law", anebo o vládu člověka- třeba i "dobrého", o "rule of man". Netvrdím, že vláda zákona je ipso facto legitimní vláda- rule of law může být jak legitimní tak i nelegitimní. Vláda člověka je ale VŽDY nelegitimní; je to zlo; je to otrokářství.
Takže do které kategorie patří násilné hospitalizace: Do rule of law, nebo do rule of man?
Je to takhle: Když psychiatr o "vyšetřovaném" napíše, že AB "trpí duševní nemocí" a "je nebezpečný sobě a okolí", znamená to- v "nejlepším" případě- JENOM to, že si MYSLÍ, že takového člověka je správné zavřít a léčit proti jeho vůli. Ať to zkoumáte, jak to zkoumáte, žádost psychiatra o nedobrovolnou hospitalizaci ve skutečnosti nesděluje nic jiného než: Já, psychiatr ten a ten, chci tohohle člověka zavřít a léčit proti jeho vůli.
Pokud potom na základě psychiatrovy zprávy soudce odsoudí onoho člověka do psychiatrické léčebny, co jiného to znamená než to, že AB byl zavřen POUZE na základě VŮLE jiného člověka?
A to je zcela jasně v rozporu s principy svobodné společnosti.
2. (dle MF DNES 29. 1.) V sousedství pasového oddělení ostravského magistrátu založili dva Vietnamci (…) velkopěstírnu marihuany. Než však úrodu sklidili, vpadla do jejich podnikání policejní zásahová jednotka. Krajský soud Vietnamce poslal do vězení na 8,5 a 10 let. Tak tohle v rozporu s principy svobodné společnosti není. Je to jen strašná blbost.
Proč to není v rozporu s principy svobodné společnosti? Protože ti dva pánové získali status "výrobce psychotropní látky bez povolení" ("zločinem" je "nedovolená výroba psychotropní látky") na základě něčeho objektivního- DŮKAZŮ, a ne na základě dojmů privilegované osoby, jako tomu bylo v případě Alice V.
Proč je to strašná blbost? No protože by držitel takového statusu neměl být nijak trestán, natož zavírán do vězení, natož na TAKOVOU dobu… Vyrábění a prodávání věcí přece není žádný zločin. Skutečně: Proč zavírat lidi za to, že vyráběli neškodné věci a prodávali je lidem, kteří si je chtěli koupit? Je ale marihuana "neškodná věc"? Je. A co "drogy"; jsou drogy neškodné věci? Jsou.
(Naši pánové sice ve skutečnosti nejsou "nevinní podnikatelé"- kradli elektřinu a těch 10 let je úhrnný trest i za spolupachatelství při ublížení na zdraví- ale od zločinů, které spáchali, můžeme abstrahovat: těch 8,5 let není za ublížení na zdraví, a ani za krádež elektřiny- je to za výrobu marihuany.)
A za to, že v naší zemi jsou lidé takto nesmyslně a nelidsky trestáni jsou zodpovědní PŘEDEVŠÍM PSYCHIATŘI, kteří lžou, že drogy "způsobují závislost" a "spouští duševní nemoci". Čili lidé jsou kvůli psychiatrům zavíráni do vězení nejen proto, že psychiatři jsou nad zákonem a mají moc legálně svévolně zavírat lidi do psychiatrických léčeben, ale také proto, že kvůli psychiatrům platí špatné zákony, na základě kterých jsou do vězení zavíráni lidé, kteří nespáchali žádný zločin.
3. (dle MF DNES 1. 2.) 1. Ondřej Grygara si za loňskou vraždu své družky na ubytovně ve Vsetíně odpyká ve vězení devatenáct let. Bil ženu pěstmi, odhodil ji na radiátor a nakonec jí klekl na krk a udusil ji. (…) Grygara tvrdil, že byl opilý a nic si nepamatuje. Čili soudce mu buď nevěřil, že si nic nepamatuje, nebo to nepovažoval za relevantní.
Když jsem tuto zprávu četl, hned se mi vybavilo, co řekl pan psychiatr Höschl v Událostech, komentářích o Andersi Breivikovi- že kdyby si Breivik nepamatoval na to, co udělal, neměl by za to nést odpovědnost. Pan psychiatr řekl, cituji:
„… když by šlo třeba o delirium- o poruchu kvalitativní vědomí- takže on by si vůbec nepamatoval, na to, co dělal, tak je to jednoznačné, tak se mu přizná vymizelá rozpoznávací schopnost, protože nemůžete nést zodpovědnost za něco, u čeho jste duchem nebyl, byť vaše chování vypadalo, jako že jste… ale to právě není Breivikův případ, čili on mohl jednat pod vlivem bludů- tedy bludných přesvědčení- nebo možná i hlasů, které mu něco nařizovaly, které k němu promlouvaly, ale to nebylo v těch prvních dnech po tom činu vůbec patrno, a ani z těch jeho prvních prohlášení. Ale určitě při vědomí byl, protože on nepopírá, dokonce té rekonstrukce se zúčastnil, ještě upřesňoval, kde co udělal, takže ten případ jako jednoznačný není.“2)
Pan Grygara může jen litovat, že ho nesoudil pan psychiatr Höschl… Ne že by si nutně polepšil: zločinci za jejichž zločiny může podle psychiatrů "duševní nemoc" většinou stráví zbytek života v psychiatrické léčebně. Jsou ale i případy, kdy je vrah po relativně krátkém "léčení" propuštěn.
2. Myšlenka pana psychiatra Höschla, že Anders Breivik mohl vraždit v jakémsi "deliriu", což by se projevovalo tím, že by si nic nepamatoval, je samozřejmě dokonale absurdní. Ale s prohlášeními typu "byl jsem opilý a nic si nepamatuju" nebo jen "byl jsem opilý" se setkáváme. Jak se k tomu stavět? Jak je to s opilostí a odpovědností za vlastní jednání?
Upozorňuju, že se nebudu zabývat odpovědností "právní" či "právnickou", ale jaksi "skutečnou". A pokud jde o skutečnou odpovědnost, tak ta není alkoholem nebo psychotropními látkami nijak dotčena, protože jednající subjekt nepřestává být pod jejich vlivem jednajícím subjektem: nestává se robotem či strojem řízeným autopilotem. Jistě "jedná pod vlivem", ale subjekt neustále jedná pod vlivem- když ne zrovna drog, tak emocí, potřeb, pocitů, tužeb apod.
V tomto smyslu je prohlášení "kdybych nebyl opilý, tak bych to neudělal" stejně relevantní jako prohlášení "kdybych neměl vztek, tak bych to neudělal".
Znovu opakuju, že jenom proto, že "je pod vlivem" nepřestává být jednající subjekt jednajícím subjektem. A jak to souvisí s odpovědností?
Představa, že subjekt je odpovědný za své jednání, implikuje představu, že subjekt je odpovědný za to, JAKÝ JE.
Můžeme jít ještě víc do hloubky: Co je nutným předpokladem toho, že subjekt je zodpovědný za to, jaký je? Nemůže to být nic jiného než představa, že subjekt je jaksi "své vlastní dílo".
Co z toho vyplývá: Pokud je subjekt odpovědný za své jednání, je odpovědný nejen za to, jakým vlivům se dobrovolně vystavuje- což zákon uznává- ale i za to, jak pod těmito vlivy jedná- což zákon neuznává. (a samozřejmě jak jedná pod JAKÝMIKOLIV vlivy)
A proč? Protože 1. subjekt "pod vlivem" nepřestává být jednajícím subjektem a protože 2. subjekt je odpovědný za to JAKÝ JE, protože je "svým vlastním dílem".
Konkrétně pokud jde o "opilost", je subjekt odpovědný nejen za to, že se do stavu opilosti dostal, ale také za to, jak v tomto stavu jednal, protože je odpovědný za to, že ze sebe neudělal někoho, kdo v opilosti jedná jen tak, aby toho potom nemusel litovat. To samé platí i pro "hněv", "vztek"- jakékoliv "rozrušení mysli".
Závěr je jasný: Z představy, že subjekt je odpovědný za své jednání (nejen "právně" odpovědný, ale "skutečně") VYPLÝVÁ, že je za své jednání odpovědný VŽDY- pokud je jednajícím subjektem. (Tato trivialita ve skutečnosti zpochybňuje zavedené právní instituty jako "opilství" a samozřejmě "nepříčetnost" a "zmenšenou příčetnost".)
3. Bohužel v dnešní době je psychiatrizovaná justice připravena upřít via "nepříčetnost" odpovědnost za vlastní jednání kdekomu.
V případě Ondřeje Grygary tomu tak nebylo a myšlenka pana psychiatra Höschla "robot Breivik" je snad extrém… přesto si všimněme, že zrovna Breivikovi byla odpovědnost za vlastní jednání nejprve upřena a až na druhý pokus přiznána- a také Alici V. psychiatři upřeli odpovědnost za vlastní jednání.
Právní institut "nepříčetnost" by se prostě měl stát objektem přemýšlení. Kterak by se o něm mělo přemýšlet, jsem nastínil. Smysluplnost takového zkoumání je samozřejmě podmíněna schopností kritického pohledu na psychiatrii a psychiatry: nemá žádný smysl být kritický k právnímu institutu a přitom slepě věřit těm, kteří se jím ohánějí.
4. (dle MF DNES 22. 1.) Zatímco se chirurgové sklánějí nad pacientem a hledají předem na desetiny milimetrů přesně určené místo, kam umístí speciální elektrodu, muž na stole s nimi komunikuje a odpovídá neurologovi na jeho dotazy. (…) přesně takto vypadá metoda hluboké mozkové stimulace, při níž lékaři pacientům s Parkinsonovou nemocí (v Česku je jich až 15 tisíc) voperují elektrody do mozku, tak aby zmírnili příznaky tohoto vážného onemocnění. Neurochirurgové Fakultní nemocnice Olomouc včera metodu přímo na sále předvedli novinářům.
První příznaky začal Jiří Jurásek pociťovat, když mu bylo šestatřicet let. A brzy slyšel od lékařů špatnou zprávu: Máte Parkinsonovu chorobu. (…) „Dosud jsem užíval léky, ovšem v poslední době se výrazněji začal projevovat svalový třes v pravé ruce a noze a ztuhlost těla. Musím tak chodit v mírném předklonu, což je pro mě velmi nepříjemné a v běžném životě mě to hodně limituje“, popsal Jurásek (…) Včera ulehl na operační sál v olomoucké nemocnici a svěřil svůj mozek rukám špičkového neurochirurga Davida Krahulíka.
Zde vidíme, co způsobují SKUTEČNÉ nemoci mozku. Můžeme to zobecnit tak, že mozek má spoustu funkcí a poruchy těchto funkcí jsou doménou neurologů, kdežto doménou psychiatrů jsou "poruchy mysli"- čili metaforické nemoci.
Psychiatrický věřící by ovšem řekl, že doménou neurologů jsou poruchy funkcí mozku jiných, než je mysl, kdežto doménou psychiatrů jsou poruchy funkce mozku "mysl". My ale víme, že mysl není funkce mozku- že mozek neprodukuje "mysl" v tom smyslu jako produkuje třeba "hmat"- a že se proto mysl nemůže porouchat-onemocnět jinak než metaforicky.
To by byl argument na podporu teze "duševní nemoci nejsou skutečné nemoci": že psychiatři "léčí" jako poruchu-nemoc mozku "poruchu" něčeho (mysli) co vůbec není produktem mozku. Ale tím se teď zabývat nebudeme, článek totiž pokračuje:
Olomoučtí specialisté teď uvažují o tom, že tento typ operací začnou využívat také u dalších diagnóz, jako jsou závažné tiky, epilepsie nebo deprese.
A je to tady zase: Psychochirurgie!
Což není obecně známá entita- nahlédněme tedy pro poučení jak to s psychochirurgií bylo a je do wikipedie (hesla Psychosurgery, History of psychosurgery, History of psychosurgery in the United Kingdom, Lobotomy, Deep brain stimulation).
Pokud jde o vývoj psychochirurgie, máme zde: 1. nesmělé začátky v 19. století 2. boom v 30. letech 3. expanzi ve 40. letech 4. Nobelovu cenu pro Egase Monise v roce 1949 5. pozvolný ústup ze slávy v 50. 60. a 70. letech 6. útlum psychochirurgie- jakousi "hibernaci"- od 70. let až do současnosti 7. posun od ablativní ("odřezávací") psychochirurgie k hluboké mozkové stimulaci (což je úplně jiná psychochirurgie, protože se při ní mozku "nebere", ale naopak "dává"3)) 8. jejíž boom- jakýsi druhý psychochirurgický vrchol- by měl začít někdy teď.
Důležité je i co v těchto textech nenajdeme: Nenajdeme tam žádnou zmínku o tom, že by psychochirurgické zákroky byly lidem prováděny proti jejich vůli. Najdeme tam pasáže, z kterých lze vydedukovat, že to psychiatři dělali; není to tam ale konstatováno- a tudíž ani odsouzeno. To by nás na jednu stranu nemělo překvapit, koneckonců psychiatři se tématům "násilná hospitalizace" či "léčba duševně nemocného proti jeho vůli" vyhýbají jak je to jen možné. Na druhou stranu to, že psychiatři používají násilí, je ve wikipedii konstatováno (samozřejmě NE odsouzeno) např. v textu "Antipsychotic"4) (tedy "Antipsychotika"), tudíž bych to v textech "Psychosurgery" a "Lobotomy" čekal též.
Každopádně pacienty, kteří podstoupili psychochirurgické operace lze rozdělit na dvě skupiny: Na 1. ty, kteří s psychochirurgickou operací nesouhlasili, tzn. ty, které psychiatři násilím přinutili podstoupit psychochirurgickou operaci- ti patří do kategorie "oběti psychiatrického násilí" a na 2. ty, kteří s psychochirurgickou operací souhlasili, tzn. ty, které psychiatři přesvědčili, že jsou duševně nemocní a že jim operace pomůže- ti patří do kategorie "oběti psychiatrického podvodu".
S lidmi podstupujícími psychochirurgické zákroky to prostě bylo (a JE) úplně stejně jako s lidmi užívajícími antipsychotika. I ti patří do jedné z výše uvedených kategorií: buď 1. antipsychotika nechtějí užívat a psychiatři jim je vpravují do těla proti jejich vůli, anebo 2. antipsychotika užívají dobrovolně, protože psychiatrům uvěřili, že jsou "duševně nemocní" a že je antipsychotika vyléčí.
Jak psychiatři poškozují oběti psychiatrického násilí je zřejmé: vězní je, mučí je, poškozují proti jejich vůli jejich zdraví a stigmatizují je- čímž ztěžují jejich společenské uplatnění.
Jak psychiatři poškozují oběti psychiatrického podvodu- dobrovolné psychiatrické pacienty? Tyto lidi psychiatři poškozují tím způsobem, že je lží a podvodem přesvědčují, aby podstoupili nesmyslnou léčbu a přijali identitu psychiatrického pacienta. Výsledek: poškození zdraví, stres, subjektivní nemocnost (přesvědčení o vlastní nemoci), stigmatizace.
Dnes v Česku poškozují psychiatři zdraví obelhaných dobrovolných pacientů vysokými dávkami drog a elektřinou. Zavedení hluboké mozkové stimulace pro "léčbu deprese" je prostě další zdravotní riziko pro lidi, kteří důvěřují psychiatrickým "lékařům". A když už se psychochirurgie začne znovu praktikovat, je jen otázkou času, kdy psychiatři znovu začnou chtít léčit své "pacienty" chirurgicky proti jejich vůli…
3. 10. 2014
1) Pro pořádek: I kdyby se nějaký hypotetický soudce zásadně neřídil posudky psychiatrů, bylo by takové soudní řízení samozřejmě úplně stejně nepřijatelné, protože v takovém případě by se psychiatrem svévolně omezujícím svobodu druhých (a svévolně poškozujícím jejich zdraví) STAL ten SOUDCE- protože by prostě převzal psychiatrovu roli či "funkci". Nejde přece o to KDO- jaká osoba- rozhoduje, ale o to JAK rozhoduje- o jaký druh rozhodování se jedná.
2) viz http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=400536
3) K hluboké mozkové stimulaci a vůbec k budoucnosti psychochirurgie se vyjádřil přední český neurochirurg, profesor Vladimír Beneš 1. 2. 2014 v Hyde Parku. (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/1.2.2014/) Uvádím přepis toho, co zaznělo ve studiu:
Daniel Stach (čte otázku): Dobrý den pane profesore- píše Jiří- Vím, že jste odpůrcem psychochirurgie. Jaký máte ale názor na hlubokou mozkovou stimulaci u farmakorezistentní deprese? Provádí se už tento výkon v České republice? Pokud ano, jsou již známy nějaké výsledky?
Psychochirurgie. Přelet nad kukaččím hnízdem.
Vladimír Beneš: Přesně tak
Daniel Stach: Asi nejznámější příklad psychochirurgie…
Vladimír Beneš: Ano…
Daniel Stach: … jako takové.
Vladimír Beneš: … ano. Já jsem nepřítelem psychochirurgie tak jak byla dřív, tzn., kdy se destruovalo, kdy se něco muselo zničit, aby se dosáhl kýžený výsledek- což byla ta leukotomie a mimochodem několik amerických kamarádů mi říkalo, že Forman má ve skutečnosti ohromný-nou zásluhu na tom, že po Přeletu už oni neprovedli jedinou operaci tohoto typu…
Daniel Stach: Potom tam byla mezinárodní ocenění.
Vladimír Beneš: Asi. Asi. To je vopravdu náš přínos neurochirurgii, víceméně. Nebo Formanův. A ta hluboká mozková stimulace je něco jinýho. To není destrukční metoda, to je rekonstrukční. Takže tam bych naopak byl opravdu velkým příznivcem- a zrovna v současné době, po parkinsonském onemocnění je deprese nejvíc studovaná. Pokud vím tak u nás to zatím nikdo neprovedl, ale je to jen otázka času, my sami se k tomu chystáme, akorát todleto se nedá dělat jen tak jako, že přijde pacient s depresemi a dostane stimulátor, na tohle vopravdu je třeba nějaký určitý protokol a musí se to dělat stylem nějakého výzkumného záměru, aby to mělo smysl. Ale deprese není jediná, tam je daleko víc možností, právě modulačních. To je budoucnost oboru, zcela nepochybně.
Daniel Stach: Francouzi testovali právě tuto metodu na to, aby mohli pomoct lidem, kteří mají gen, který v nich vyvolává nekontrolovatelnou touhu přejídat se. Boj s obezitou. Oni to testovali na opicích. S jakou úspěšností?
Vladimír Beneš: To dělali hoši v Montpellier, a vono jim to docela pracuje u těch opic... Jde o to najít ta hluboká jádra, kam tu elektrodu zavést a ono jim to funguje v tom smyslu, že pokavaď ta stimulace je čtyricet devět hertzů, tak opice kýženě hubne- což by teda přeplnilo čekárny, že jo, kdyby to opravdu tak fungovalo- jenomže ve chvíli, kdy ta stimulace jde někam na jednapadesát hertzů, tak opice zase naopak tloustne. Takže vychytat tomu drobné mouchy pravděpodobně a pak to bude. A to je jedna z voblastí, že jo, druhá je třeba učení. Třetí jsou takové ty agresivní psychické poruchy, takže tam těch možností je neuvěřitelně moc a svým způsobem jsou to relativně jednoduché metodiky, chirurgicky také- takže tam možnost je. Takže tam bych příznivcem té určité psychochirurgie- reverzibilní psychochirurgie, rekonstrukční, s možností návratu- byl.
4) Je to tato nevinná větička: Antipsychotics are sometimes administered as part of compulsory psychiatric treatment via inpatient (hospital) commitment or outpatient commitment. Což bych přeložil jako: Antipsychotika jsou někdy podávána v rámci soudně nařízené psychiatrické léčby, intramurální nebo ambulantní.
JÁ bych samozřejmě napsal "v rámci NÁSILNÉ psychiatrické léčby". Je příznačné, že když už se v textech o psychiatrii tématizuje psychiatrické násilí, autor se alespoň SLOVU "násilí" důsledně vyhýbá. V tomto případě snad ještě důsledněji než čeští psychiatři s tím svým "nedobrovolná hospitalizace"- to "compulsory" evokuje násilí nejspíš ještě méně než výraz "nedobrovolný" (neumím tak dobře anglicky, proto to "nejspíš"), protože existují sousloví jako "compulsory education"- "povinná školní docházka" nebo "compulsory insurance"- "povinné pojištění"- čili je to rozhodně neadekvátní výraz. Mému "násilná psychiatrická léčba" by nejspíš odpovídalo anglické "coercive psychiatric treatment"; psychiatrickému "nedobrovolná léčba" potom "involuntary treatment".
8 názorů
Matěj Dovala
06. 10. 2014TangensOmega36
1) Jasný, (...) sám mám podobné potíže.
- Kdo nemá tento problém jsou psychiatři. Těm stačí opakovat: "duševní nemoci jsou nemoci mozku". Pořád dokola, jako papoušci. A doteď jim to funguje- ale to se změní.
2) ses tu zase objevil s hodnotným textem, třebaže by ho šlo zestručnit a dopilovat.
- dík za kritiku. Jenom nevím, co přesně máš na mysli tím zestručněním a dopilováním.
3) Já bych to asi nebral jako "seriál", prostě vždycky někde ulovíš nějaké vhodné téma, zpracuješ ho a pak dáš na tyto stránky.
- definice "seriálu" dle "Slovníku spisovného jazyka českého" je "co se vydává, zveřejňuje na pokračování a tvoří celek".
Jinak metodika je pročíst důkladně MF DNES z daného období a vybrat ty nejrelevantnější zprávy- takže ono to není tak náhodné jak píšeš.
4) Dyť tu nejsme v redakci nějakého periodika, ale v prostředí literární komunity. :o)
- Ale já ty zprávy nesháním- nedělám novinářskou práci. Já nad nimi přemýšlím- čili se jedná o filosofickou práci. Filosofie samozřejmě není literární žánr a je možné, že tou kategorií "Úvahy" mysleli písmáčtí ideologové literární úvahy, kde půde hlavně o jazykové zpracování a ne o myšlenky, a stejně tak to "téma: filosofické" může znamenat spíš "okruh myšlenek" než "způsob myšlení".
Já si ale myslím, že i takovéto "suché" úvahy do literatury patří- předně existuje jakási funkcionalistická krása účelného textu a potom není špatné si odpočinout od básniček.
Navíc proč by v literární komunitě nemohla existovat "filosofická frakce"? Já taky čtu beletrii a poezii.
5) Těší mne, že se tu staráš o čeření stojatých písmáckých vod, i když ony zase až tak stojaté nejsou,
- To tedy nejsou. Četl jsi Movsarovu "Hvězdou pěchotu"? Takhle už jsem se dlouho nezasmál.
6) spíše, že tu prezentuješ a rozebíráš hodně závažná a komplikovaná témata, do čehož se, pravda, nikomu dvakrát nechce.
- a nejen tady. To je "celospolečenský" fenomén. Každopádně úvah je na Písmáku málo.
Matěj Dovala
05. 10. 2014TangensOmega36
1) jaksi neaktuální - Alice V., prof. Beneš - to bylo obojí na začátku tohoto roku. Proč ta dlouhá pauza? Byl někde nějaký problém??? :-
- máš naprostou pravdu. Původní představa byla, že za událostmi budu pozadu jen tak moc, abych mohl v "Týdnech v psychiatrii" předpovídat, co se stane- jako jsem v prvním díle předpověděl, že Alice V. se po soudním procesu s psychiatrické léčebny nedostane. To teď nějakou dobu nebude možné a dost mě to mrzí.
Vzniklé 7měsíční manko chci dohnat, takže si budu muset máknout.
Žádný problém, na který bych si mohl legitimně stěžovat nebyl: nejdřív jsem se dostal do skluzu, protože jsem psal ten text o ITAREPSu, potom jsem případ Alice V. začal zpracovávat příliš důkladně- původní koncepce byla, že na jejím případu ukážu, jak všechny právní předpisy týkající se jejího případu jsou špatné, což samozřejmě bylo zcela mimo tento "zpravodajský" formát... Teď jsme už v dubnu. Pak v létě se navalilo mnoho povinností- a navíc se mi porouchal počítač... Prostě: výhovorky, výhovorky, výhovorky.
Ten hlavní problém byl ale prostě v tom, že když jsem se v psaní sekl- hlavně na Alici- tak jsem z podstaty formátu nemohl ty dva týdny přeskočit a pustit se do dalších dvou-tří týdnů a interval 19. 1.- 1. 2. dopsat v naspořeném čase... A pak taky to, že jsem perfekcionista a nechci publikovat něco, o čem vím, že není plnohodnotné. Je zřejmé, že tato podle mě dobrá vlastnost má svá negativa.
Nicméně trvám na tom, že "neaktuální" neznamená "nerelevantní". Smysl seriálu je zkoumáním delšího období- řekněme jednoho roku- a za použití obecně dostupných informací- MF DNES, ČT- ukázat, jak moc je česká společnost psychiatrizovaná a na konkrétních případech ukázat, proč jsou psychiatrické intervence nelegitimní.
A tohle je možné dělat i s několikaměsíčním zpožděním, byť to není ideální.
poucovat Vas nemienim. ak niekto povazuje psychicke ochorenia za metaforicke, je to skor k placu.
ale na zaciatok odporucam si s nejakym realnym psychologom/psychiatrom pokecat a necumiet dokola na Prelet nad kukucim hniezdom. tak sa mi totiz zda, ze Vasa predstava o psychiatrii je dost ovplynena filmami ale s realitou moc spolocneho nema.
Matěj Dovala
04. 10. 2014e. eucrow
- Tak mě poučte. Co tedy podle Vás nevím a měl bych vědět?