Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ bílé věže se dá vidět celý svě
06. 10. 2014
0
1
464
Autor
smokrew_b8ie
Z bílé věže se dá vidět celý svět.
Pro umění všecko opustit a pro tvoji nádheru.
Šel bych za tebou kamkoli, ale byla by to cesta zpátky.
Udělám něco pro sebe, i když z toho nebudu mít takovou radost.
Často se mi stává, že si v hospodě sednu a někdo se rozbrečí.
Nebo jsem to já, nebo se mi to zase zdá, už nevim.
Pak mi něco říká, že s tou bych si nerozumněl.
Setkáme se pohledem a ty se usměješ.
A než si toho všimnu, zmizíš se skřípěním lítacích dveří od lokálu.
Jak hodnotíme sami sebe a také očima druhých.
A jaký je to, ten první dojem.
A dost možná, že se nesmála na mě, ale na barmana.
Jsme si tak blízko. Pomalu už nevím kdo je kdo.
K sobě čelem, o pulitry se přetahujem.
Z bílé věže se dá vidět celý svět, až mám závrať.
A ponořit se, tváře lidí ve vlaku se den co den míhají, jako ta krajina.
Krajina mého dětství, a přece to není ona.
V Pavlově jsem byl štastný.¨
Ne tady někde mezi něčím, na půl utržený.
Ohlodaný na kost, poslouchám jak mi vržou klouby.
Tolik krásy a nedokázat ji uchopit, vzít si něco z ní pro sebe.
Jak najít cestu, vysílám svá přání universu, až se stávám rackem.
Stávám se vlaštovkou tím přáním.
A píšu ti vzkaz v lahvi a házím ho do Dyje.
Na tom papíře ale nic není.
Nesmíš zapomenout na tu vlastní cestu, ta nekončí na zemi.
A to nebe, jen co pod ním stojím, vzpomínám, kdy jsme se viděli naposled.
S vůní sečené trávy na konci léta.
Aspoň trochu, alespoň chvíli, když ne už napořád a věčně.
Schovaný za mraky, jít podél řeky a jít tiše a skoro nedýchat.
A na nic nemyslet v tom stmívání, co je okamžikem.
A proletí ptáci, jsou jich hejna.
A projíždějí auta, jezdí pořád tam a zpět.
A chodce skoro nevidět ve světle pouličních lamp.
A měsíc schovaný za mraky, jednou v sobotu.
Jak je to jednoduché a nic na tom není.
Nestalo se nic a přece tolik.
V tom snu byl jasný den a já lovil cosi z moře.
Pak jsem seděl na střeše našeho domu a bila to bílá věž kostela.
Tak vysoká, že jsem viděl celý svět, celý obzor mého života.
Až jsem dostal závrať a byl tam měsíc v úplňku a jasné modré nebe.
A šumnění moře a sítě rybářů.
Byl jsem spáčem pod žebříkem, skoro nic mi z něj nezbylo.
A je to už deset let.
A na ramenech jsou černá ramínka, tenký proužek.
Žiju s jízdenkama, nemám je rád,, dělám z nich kuličky.
Setkáme se pohledem a ty se usměješ jen tak.
Taky bych se na tebe usmál, ale nejde mi to.
Právě jsem se totiž lekl té spontálnosti.
Nevím čím jsem si to zasloužil a kam to zase jdeš,
zjevuješ se a najednou nejsi.
Jsou to okamžiky pozornosti a z dobrých důvodů jsou příjemné.
Žiju na kolejích na dřevěné podlaze na asfaltu a za světlem monitoru.
Kde písmo je trochu rozmazané a bojím se že jednou oslepnu, že žiju zbytečně.
Přicházím za tmy.
Je brzo na všecko.
A pak se nadechnout.