Brunnell - buh blata & bolesti

Varovani poetickym dusim: je to dlouhy, dlouhy a surovy. Moje prvni rozsahlejsi dilko. Chtel jsem sem
poslat jenom nektery casti, ale ono to bez souvislosti nefunguje...takze kdo se odvazite cist, hodne
stesti...

Motto : " Lidi, podívejte se do zrcadla a uvidíte, jak jste hnusný !!! " ( Claude Brunnell) Všechny postavy a události, o kterých se dočtete, jsou buďto vymyšlený, nebo skutečný. Podobnost vymyšlenejch se skutečnejma a naopak vůbec není náhodná. " 1. Claude Brunnell vyšel ze zdí toho baráku, kterej ho svíral čím dál víc a v hloubce svýho já cejtil závan nenávisti. Národ tupě civěl na stotřicátej díl nesmírně stupidního seriálu Made In U.S.A. - čertví, jak se to jmenovalo - ( národ je vůl ! ), tak ulice byly vylidněný a Claude si oddechnul. Konečně chvíle klidu. Zapálil si cigaretu a vyšel. Nad domama na obzoru zapadalo slunce a on si uvědomil, jak nenávidí romantiku. Chtěl dojít až za těma pruhovanejma mrakama na obzoru a po cestě vrazil do hospody. Jedno ho přece nezabije. Poslední kocovina je už pryč, tak co ...? To pivo mu přinesla hubená holka s přiblblým úsměvem (nojo, Claude, zas někoho obtěžuješ!). Nebyla ošklivá, ale on si marně představoval to, co mu u jinejch nedělalo problémy. Kéž by tak byli někde sami, pomyslel si, a zasnil se, jak by ji s chutí vyhodil a prásknul za ní dveřma. Začlo se mu chtít srát. Atmosféra hospody čpěla prázdnejma kecama o skvělým víkendu na chatách. Seděl až v koutě a marně hledal nějakou podobnou existenci, jako je on. Ze všeho toho, co chtěl udělat, zvládnul akorát popsat pivní tácek mírně vyjetejma myšlenkama. Brunnelle, to už nic jinýho nedokážeš ? Vzpomněl si na Barbaru a na to, že jí asi ublížil. Nechtěl si to přiznat, ale fakt ji miloval. Barbara je kytka - jediná kytka na smetišti světa. Už dlouho se mu nestalo, aby ho z hospody něco hnalo, aby tam nemoh vydržet. Radši zaplatil hubený zubejdě a vyšel, aby se ponořil do ticha večerní průmyslový čtvrti. "So I dub thee unforgiven ..." 2. Nevím, kdy jsem Brunnella potkal poprvý. Vím jen, že seděl u piva, chvíli zaostřil svůj nepřítomnej pohled a řek mi jen tak mimochodem, že tohle je začátek konce, že Barbara má kluka a že jsem jeho prokletí. Je to dost nepochopitelný, ale já mu věřil ... 3. Pršelo. Měl mokrý a mastný vlasy, byla mu zima a necejtil se dvakrát nejlíp. Nikdy nedokázal vysvětlit, proč ho jeho kroky táhly zrovna sem. Úzký koridory mezi obrovskejma halama, zablácený cestičky, zporážený zátarasy z ostnatejch drátů, zamračený nebe, promoklý boty, zápach krve a celá ta atmosféra bejvalejch jatek ho pomalu, ale jistě deprimovala, jenže couvnout najednou nebylo kam. Za vratama jatek jezdily tramvaje přecpaný prasatama, který si ( pokud si to mohly dovolit ) táhly na vodítku svý miláčky, roztomilý telátka. Zahřmělo, Claude se podíval nahoru a spatřil, jak se nebe proměnilo v jedno obrovský zrcadlo (nenáviděl zrcadla ) a v něm viděl, že jedinej člověk na týhle planetě je on s neskutečně velkou hlavou uprostřed prasečího popraviště a jeho červenej nos nikomu nepřipomínal západ slunce, protože se nikdo nesmál. Jenom jeden mladej pták, co roztáhnul křídla, aby odletěl na jih, umřel za letu. Jeho srdce nevydrželo tlak světa. Kdo ví, třeba jeho jméno znělo v ptačí řeči například Claude Brunnell. Nebo úplně jinak. Jak že se vlastně jmenuješ ...? 4. Přišel jsem k němu. Měl pootevřený dveře, seděl na zemi se zkříženejma nohama, kolem sebe rozházený plyšový hračky, po tvářích mu tekly slzy, ruce se mu klepaly a já slyšel, jak šeptá : "To je tak hnusný ! Život lže, to vím už dávno, ale už ani ty knížky neříkají pravdu" a rozříznul velkýmu modrýmu medvědovi žiletkou břicho. 5. Všichni byli najednou pryč. Ta holka, s kterou ( když měli svý oči pevně vpitý navzájem do sebe ) zpíval baladu o naději a s nadějí ji Nadějí pojmenoval, tak ta byla denně vykolejená drogama, bejvalí kamarádi se upíjeli nebo se stali vegetariánama, v chemickejch laboratořích rozbíjeli atom lásky a vyráběli Bombu nenávisti, tlustý prase Tigor se mu chechtalo do očí, Barbara byla úplně jinde s někým úplně jiným a poštovní schránka zela prázdnotou stejně jako většina očí a k tomu zima na krku a Susanne řekla, že už nikdy a bezmocnej vztek a muzika a bezvýchodnost a na nebi napsaný tuší veliký NIC a ty hnusný deštivý rána, který se nikdy nepropršely do krásy lesních víl a suchej kašel a bolest zubů a rum a zase rum a... Nevím, jak to dopadlo, ale Claude mi řek, že zatím nebude umírat. 6. Z toho domu v cikánský čtvrti až tam u trati na rohu táhnul závan vězení. Ale Claude, ty přece koukáš do Gibraltarskýho průlivu tam ze skály a vlny se rozbíjej o břeh a ty bys měl v tomhle baráku zkejsnout nějakej ten rok. Brunnelle, Tigor je had a ty nedokážeš utýct ani ho zabít. Jsi srab, totální nula a já mám škodolibou radost, když tě ten nafoukanej kašpar zas vytočí k nepříčetnosti, cejtím ti to z očí a ty se směješ jak idiot, utahuješ si sám ze sebe a nezabiješ, nezabiješ. Je to zoufalý. Kdyby se dalo na papíře křičet, zařvu bezmocí. Jsem úplně stejnej. 7. Svý dvacátý narozeniny slavil Claude s Georgem a jedním lahváčem a pěti cigaretama na obecním hřbitově u jednoho malýho města a atmosféra tý noci byla geniální, přízračná a symbolická. Nikdo je nevyrušil, nic se nestalo, neopili se, nic nevymysleli, nic neudělali, nikdo nikoho nerozesmál ani nerozplakal, ostatně jako každej jinej den. Proč se zbytečně vzdalovat z míst, kam se jednou vrátíme, ať se nám to líbí, nebo ne ?! 8. Nenáviděl ho. Šíleně. Čertví proč. Ten člověk mu nic zlýho neudělal. Bydlel v bytě vedle, bylo mu asi devadesát, byl skoro hluchej, ale jinak plnej života, takže každej den okopával záhonky před domem, chodil pořád v šedivým obleku, a když potkal někoho na schodech, přilepil se na něj a hlasem, kterej zněl po ztrouchnivělým dřevu se ho vyptával na cokoli, dokud mu onen člověk nezabouch dveře před nosem. Claude ho jednou míjel mezi druhým a sedmým patrem a starej Fischer hned : "Mladej, co je to elektřina ?" "To je na dlouhý povídání, pane Fischer...", odpověděl a snažil se vyhnout jeho starejm zažloutlejm očím v bizarně vrásčitým obličeji a potměšilýmu šklebu a věčně nastraženýmu polohluchýmu uchu, z kterýho lezly chomáče chlupů, a taky sazenici rododendronu v třesoucí se ruce, ale stařík zvednul kostnatej prst, svým vychrtlým tělem dokázal zabrat celou šířku schodiště a pravil: " Elektřina je projev hmoty, to si pamatuj !" a Claude pak po celej zbytek dne viděl obraz jeho vyšinutýho, zlověstně rozchechtanýho bezzubýho obličeje. 9. Claude nebyl žádnej básník, ale dal mi přečíst dva svý pokusy o poezii a od tý doby jsem trochu chápal jeho schizofrenii beznaděje a euforických nadějí a snů, když stál v hospodě na stole a úporně drásal kytaru v kvílivejch tóninách a křičel do světa žalmy o hašiši a bezedných studnách a jeho akordy byly chatrným můstkem mezi Peklem a Měsícem spadlým z oblohy do talíře s dršťkovou polívkou... 10. Bylo nedělní odpoledne a Claude Brunnell šel na procházku. Zašel až do zrcadlovýho bludiště. Hodil neskutečně tlustý pokladní minci a zevnitř slyšel hihňání dětí a decentní smích jejich tatíků. Vešel dovnitř a do smíchu mu vůbec nebylo. Zašel až do nejzazšího kouta a tam všechny jeho zrcadlový odrazy ( a byly jich desítky) se na něj domluvily s tichostí paprsku světla a zbily ho. On seděl na podlaze, z nosu mu tekla krev, v ústech cejtil úlomky zubu a napadlo ho, že ti delfíni to maj docela promáklý, že zůstali v oceánech... 11. Brunnelle, tys nikdy nebyl můj kamarád. Nesnáším ten tvůj smích, vtípky a drnkání na kytaru. Tisícům lidí jsi dával radost a jenom mě jsi přiváděl do depresí. Možná je to i moje chyba, že jsem byl vždycky naladěnej na kmitočet tvýho šílenýho mozku a cejtil jsem tu už stokrát omletou písničku o náladě smutnýho klauna. Tys byl král smutnejch klaunů, v tvý duši bylo koncentrovaný a zahuštěný neštěstí. Ale proč já a právě já to musel přijímat ? Měls krutý myšlenky, Claude a nikdo nemoh tušit, že temný proudy tvýho vědomí se stanou tvým Markem Chapmanem před domem Dakota. Jenže kdo by plakal nad takovou banálností ...? 12. Claude seděl na lavičce v zabláceným podzimním parku, tvářil se nepřítomně a z walkmana si proplachoval hlavu nějakým psychedelickým nářezem ( zřejmě vlastní výroby ). Přised jsem k němu a strčil do něj. Nevypadal, že by se lek, jen sundal sluchátka, usmál se takovým pokřiveným úsměvem, kterej vždycky maskoval jeho vědomí a většina hlupáků si myslela, že je to děsně veselý, a pak, když za náma dopad kaštan a s mlasknutím skončil v blátě ( nevěděl jsem, že kaštany kopírujou lidský duše a nenapadlo mě v tu chvíli, že je to výsměch Přírody svejm zdegenerovanejm dětem ...) se najednou obrátil ke mně a povídá : " Víš, já ten tvůj názor stejně nechápu. Vždyť svět přece není tak hnusnej, zlej a nepřátelskej, jak vypadá. On je totiž mnohem, mnohem horší ...". A v dálce se ozvalo houkání sanitky ... 13. Chodník byl liduprázdnej. Dlažební kostky se v mlze podvečera slejvaly v přistávací plochu letadel ztracenejch někde v Sargasovým moři a ta přeplněná popelnice pod lešením u školy za kostelem zanikala na šedým pozadí mozkový kůry. Clauda hřál v kapse dopis a v myšlenkách byl tak o dvěstě kilometrů dál a tiše Ji držel v náručí, když ho probral náraz a ten obraz se mu ztratil ve vlhkým průjezdu a z poražený popelnice se na něj vyvalila celá ta Ubohost jeho bytí mistrně převlečená za odpadky velkoměstskýho všežravce a on moh sledovat svoji duši prázdnou a zmačkanou jako ten sáček od smaženejch bramborovejch lupínků a vymačkanej mozek v podobě vyschlý půlky pomeranče a ta krysa, co ohlodávala starej okoralej chleba, zmizela neslyšně v otevřeným kanále pod krajem chodníku. Něco ho přitahovalo ke střepům z rozbitý láhve od minerálky, když (celkem paradoxně) na celou scenérii svítila malá červená lampička u výkopu na silnici a nějaká bytost s natáčkama na hlavě začla z okna zatuchlýho bytu v přízemí volat "policii na ty vandaly". Co můžeš vědět, babo, že Claude Brunnell byl před chvílí asi dvě minuty šťastnej ...? 14. Bylo mlhavý ráno koncem února a Brunnell se probudil v tom bytě a byl tam sám a marně a dlouho přemejšlel, s kým to dneska spal a kukátkem ve dveřích spatřil, jak ze sousedního bytu vynášejí rakev se starým Fischerem a venku bylo divně ticho, tak se podíval z okna a uviděl práznou ulici bez aut a dětskejch kočárků a mlíkařskejch dvoukoláků a duhy a toulavejch koček a policajtů a krásnejch holek a kamelotů a pudlů na vodítku, a taky bez všudypřítomnejch tramvají pomalovanejch reklamou na Coca Colu, holubů a byznysmenů s kufříkem a žebráků a zamilovanejch, jenom po pravým chodníku proudila nekonečná řada zmrazenejch kuřat zabalenejch v igelitu ... 15. Barbaro ! Prší. A je to divná melodie (melodi-není). Stovky starých básníků psaly, že déšť jsou slzy. Lžou. Jo, fakt lžou. Opsali to od ještě starších básníků. Kapky deště jsou molekuly jedný velký slzy Nekonečna. Pláče. Já s Ním mluvil. Je znechucený nicotou miliónů věcí (my každý z nich říkáme svět). Má důvod plakat. A chce umřít. Jenže kvůli svý nekonečnosti nemá kam ulehnout. A není, kdo by ho pohřbil. Tak pláče bezmocí a lítostí. Je nekonečný, ale neschopný ovládat sebe sama. Pohnout se. Cokoliv změnit. Batole je proti němu génius. Nikdy nepřekročí svůj stín. (Žádnej nemá ...) A my žijem v tý jediný hořký slze a déšť odplavuje naději. Stovky lidí si cynicky utírají kapky deště z řas, aby to náhodou nevypadalo, že pláčou taky ... 16. Ten den, kdy v bulvárním tisku vyšla zpráva, že prej "Podvod ! Brunnellův Hrad Hradů, jeho pevnost (ha ha) byl jenom maskovanej a přikrášlenej Domeček z karet a zrovna dneska ho náš velký XY zbořil - DOBŘE MU TAK !!!", se možná - opakuju - možná na tváři jedný čarodějnice objevila slzička a Brunnell stál na římse v šestým patře Babylónský věže a řval na celej Manhattan "NENÁVIDÍM A NEMILUJU !" a jenom ta čarodějka věděla, že to není pravda. 17. Epitaf : Barbaro, Brunnell byl bohem bláta & bolesti ... Běž, běž bourat blbý bariéry brutality & budeš brečet bezmocí & beznadějí, bezcílně bloumat bílým barákem & bláznům budeš blíž ... 18. Směřovaly na něj všechny pohledy. Desítky očí se jako bajonety zabodávaly do jeho bledýho obličeje. Strhaný rysy, rozcuchaný dlouhý vlasy a kabát roztrženej pod levým rukávem vzbuzovaly pohrdavej úšklebek na rtech loajálních občanů, jedoucích v půl šestý ráno do práce, v rukách bandasky s polívkou k obědu a v hlavách včerejší televizní zprávy, zatímco Claude se vracel z pekelnýho flámu a v hlavě měl tisíce kladívek a litr rumu a jeho svetr načichlej marjánou musel cejtit i ten seschlej, vrásčitej a špinavej stařík na druhým konci vagónu metra. V očích měl ten děda něco mezi nirvánou a smrtí a místo pravý ruky měl jenom divnej kovovej hák a skrz špinavou látku na jeho žebradle prosakovala nějaká mastná tekutina. Snad právě umíral ... Názvy stanic ve vlakovým rozhlasu se Claudovi slejvaly v jeden nesrozumitelnej hukot. Na konečný ho mladej a zdravej a iniciativní polda vyhodil z metra, aby Claude pokračoval v cestě autobusem kdovíkam. Probudil se na rozestavěným sídlišti mezi panelama a hromadama hlíny a ucho mu olizoval toulavej pes a nebe mělo nádech žlutý barvy ... 19. Po roce zas viděl Barbaru. A co ? Kousek štěstí (pomíjivá veličina), trochu rozpaků a spousta lítosti nad uschlejma kytkama ... A když pak seděli na starým autobusovým nádraží, kde se zastavil čas už tak před šedesáti lety, viděl, že tady mezi špinavou zdí a potrhaným plotem, na plátně rulety z nakřivo poskládanejch dlažebních kostek je uvězněnej Svět a do očí ho zabolelo už přece jenom slabý slunce, prosvěcující úzkou štěrbinou mezi bizarníma konstrukcema železnejch zrezavělejch podpěr polorozpadlejch střech, který už nikdy nikdo nespraví a jednonohej holub si každou chvíli musel sednout na zaplivanou zem a bál se těch nevýraznejch lidí, co zmateně přecházeli tam a zase zpátky jak krysa v točícím se kole Bezvýchodnosti a hýčkali si svojí Nenávist a Claude zabloudil očima do plastikovýho kelímku a (čertví proč) ho hypnotizoval pohled na lógr od kafe a v něm dřívkem zamíchanejch pár vajglů a lístek z tramvaje a cukr a utopená vosa a celofán z nejlevnějších sušenek a to všechno tam existovalo úplně stejně, jako přežíváme my. Symbióza zoufalství a rezignace brodící se splaškama "Civilizace pobloudilých". A Barbara tohle všechno neví ... 20. Tak to vidíš, Claude, to jsou ty konce. Co vlastně máš ? Došly ti cigára, došly ti peníze, došly ti holky a poslední láhev vína tu leží před tebou rozbitá a ty si vytahuješ střepy zabodaný v rukách a na stole se mísí krev s bílým vínem a ty si nevšímáš těch obrázků, co z nich vznikaj, ale měl bys ... Měl bys, Brunnelle, protože je to tvoje karikatura podepsaná tvojí krví a ty to nevidíš, nevidíš, že tloustneš z chlastu a bojíš se stínů a davu a už nedokážeš rozesmát ani tu malou dlouhovlasou holčičku, která brečí támhle v koutě, že má mámu zase úplně namol a nemůže ji táhnout domů, protože nemá ještě dost síly a ty se tu válíš a krvácíš a zvedá se ti žaludek a v duchu voláš Ďábla, aby ti přihrál nějakou děvku do postele, aby ses nemusel ptát, jak se jmenuje a dostal cigáro a lahváče a prospal ten zatracenej úplněk a potom ... No jo, co vlastně potom ??? 21. Stál před tím barákem a čekal, jestli přijde Smrt. Ze stromů padalo listí a z domů omítka a z nebe jemnej, hustej a vytrvalej déšť a ze zběsilý tančírny naproti se valil nejasnej hluk a zápach potu a kolem klidně procházely jeptišky s kamennejma tvářema a Claude viděl přebíhat ulici divně velkýho brouka a fascinovala ho jeho nekonečná a zoufalá vůle prokousat se před zimou do tepla Země skrz podlahu betonovýho Labyrintu, kde on sám byl ztracenej, protože Ariadné mu zapomněla dát klubko a ležela opilá v metru, když barevný listí v kalužích modelovalo bizarní vize Zániku a pronikavej hvizd oznamoval příchod každoroční Apokalypsy (tentokrát možná definitivní ...) a všechny okna byly zavřený a v jednom z nich Brunnell čet všechno o svý pokračující schizofrenii a Armageddonu vědomí a moc chtěl, aby někdo zapálil svíčku, protože stíny nelžou, tak aspoň napsal na napůl strženej plakát "svůj" vzkaz příštím generacím - LABILITAS, INCONSTANTIA, SOLITUDO ... 22. Řek mi : "Žijem na houpačce a nejkrásnější chvíle extází , kdy se na tisícinu vteřiny dotkneš Slunce, jsou zas jenom začátky cest do propasti depresí ..." a nalil si do hlavy další rum a vůbec ho netížilo, že ta holka, co jí objímal, byla dost ošklivá a zase se opakovala ta naprosto známá nálada a historie, ostatně jako každej den, kdy se brzy stmívá a od pusy ti jde pára a důchodci se odbelhávaj z laviček v parku o dvě hodiny dřív. 23. Kolem postávaj stovky kluků s kytkama v rukách a čas od času přijde holka, rozhlídne se a některýmu z nich skočí kolem krku. Minuty se zvolna převalujou a nic se nemění. Jenom tváře. A já tu sedím zbytečnej jako ten samotnej fakt, že ty kytky někdo utrhnul. Připadám si jak ta utržená kytka. Zbytečnej a zahozenej, ztracenej v kanále. A pak Ti podávám sebe (utrženou kytku) a miliónový story, který oba prožíváme každej někde úplně jinde se topěj v trapným mlčení. Propitá noc s příchutí trávy a pocitem beznaděje a zimou a nechutnou a špatně zahranou rodinnou idylkou nakonec hází do zapáchajících plamenů spalovny jednu zbytečně utrženou kytku ... Barbaro ! S.O.S. !!! 24. Seděl tam. Jen tak seděl. To bylo všechno. Ani se nedíval po lidech, protože ten večer mu přišli obzvlášť odporný. Když těsně před ním někdo odhodil kelímek od piva. Obyčejnej papírovej kelímek. A zničeho nic Claude viděl, že ten kus hmoty má svůj vlastní život. Kutálel se v průvanu ode dveří až k lavici a zase nazpátek, lidi ho buď opatrně překračovali, někdo si do něj kopnul a posunul ho o kus dál v jeho Poznání, nebo ho obešli širokým obloukem. Ale vždyť to byl jenom malej papírovej kelímek a (zdánlivě) nic nesved s mocnejma tohohle světa, ani s čímkoliv jiným, ale On žil. Žil a kutálel se. Claude ho fascinovaně pozoroval a hledal náznak porozumění mezi živým tvorem, kterej se jen tak válí po podlaze zaplivaný chodby k záchodům a strnule mrtvým stvořením, který si říká Člověk. On fakt žil. Pak do Clauda někdo vrazil - to jakejsi opilec mu nabízel cigáro. Brunnell s úsměvem přijal, a když se vrátil ke sledování svý scenérie, nebyl schopnej to pochopit. NĚKDO ten kelímek rozšláp ... 25. Brunnell měl jeden velkej sen. Chtěl se stát archem papíru. Chtěl se stát papírem, na kterým krásná nahá malířka stvoří svůj malej svět, svoji zahradu v letním podvečeru, zátiší s karafiátem, cestu do bájný Atlantis, spící krásu moře i neklid hledání svýho já. A snad by tam nakreslila i svůj strach a žízeň a uslzený oči a Claude to všechno chtěl přijmout do sebe, vpít její nejistotu a rozzářit její štěstí. A pak se mu to jednou povedlo. Našel svoji malířku a rád se vydal napospas jejím fantaziím a s divnou rozkoší vychutnával utrpení, jak mu ostrý pero přejíždělo po těle. Ona si u toho zpívala a dál malovala a zpívala a ... Vyryla mu do těla spoustu bolestnejch čar a Claude trpěl a smál se a ona se pak zamračila, zmačkala papír a odhodila ho do kouta pokoje. A dál si zpívala ... 26. Dlouho jsem Clauda neviděl. Příliš dlouho na to, abych si myslel, že se nic nestalo. Šel jsem teda za ním, abych se poptal, jak jde život, a tak ... Zvonil jsem, nikdo neotvíral. Zkusil jsem klíč, co mi tenkrát dal, prej abych jako první objevil jeho tělo, až se něco stane. Cynik. Na stole ležel papír a na něm bylo roztřeseným Claudovým rukopisem načmáráno : " Je to den ze dne horší. Začalo to před pár dny, kdy jsem v metru uviděl mihnout se Velkej Smutek. Obava mi nařízla kůži a kapka krve se rychle setřela s tokem všedních hodin. Ale dech Velkýho Smutku je jedovatej a stačila malá nepatrná ranka a od tý doby pevně hnízdí v mejch buňkách. Roste a pomalu mě pohlcuje. Nechtěl jsem si to připouštět, ale On ví příliš dobře, jak na mě. Včera mi už zase tekla krev z nosu. Z ničeho nic. On ve mě roste a já jsem nucenej (i když se bráním) ho přenášet na ostatní lidi. Jsem bacilonosičem Smutku, a třetina mozku, která je ještě moje, sbírá poslední síly, aby dala povel k zamčení dveří. Izolace z vlastní vůle. Paradox ... Sám teď nechápu cynismus popisování vlastního stavu. Otvíraj se mi žíly a krev teče pode dveřma. Nevidím, ale cejtím, jak stejká po schodech. Je zvláštní, jak tiše dokáže téct ... Rozpadám se a nevnímám čas. Snad ještě dokážu napsat varování : AŤ ŽÁDNEJ HAMLET NEBERE DO RUKOU MOJÍ LEBKU !!!" A pochopil jsem, že Tohle je jeho nekrolog, když jsem ho našel mrtvýho v koupelně ...

---