Podzimem dané

Říjnový podvečer

Není ještě dlouho večer a měsíc překryly jemné mraky jak závoj tvář nevěsty. Tramvaje cinkají o poznání méně, i lidé v nich se pomalu krčí do límců a do svých věcí. Autostrády vyprovázejí zpozdilce za město až k větvím okresních silnic, na jejichž koncích se chvějí rodinná hnízda. Kdo se zapomněl v antikvariátu, je upozorněn vyhasínajícím osvětlením, kdo v baru, je pobízen šuměním sektu. Rackové pod mosty po sobě křičí příběhy, z nichž člověk může učinit buď ornament, nebo lavinu zvuků. Jen rozumět jim může těžko. Ale stát pod žloutnoucí planetou jako pod tváří nevěsty a poslouchat, čemu se nedá rozumět, třeba právě to je říjnový podvečer.

Cestou na Barrandov

S každou zastávkou řídne civilizace, tramvaj se vyprazdňuje, zůstávají jen dobrodruzi. Padá soumrak, koleje mizí na horizontu nedohledna. Postupně se mění klima, cestující vytahují límce ke krkům, někteří se halí do kůží. V pravěké strouze pod námi se míhají stíny neznámých zvířat. Tramvaj jede z posledních sil, řidiči dávno proměnila úzkost tvář, ty naše se mění náhle. Oheň slunce daleko na západě prosvítá mraky. Skrze drobné pukliny v nebi sčítáme poslední naději. Jsme na samém konci světa. Kouř posledních tabákovek stoupá ke stropu vozu. Jsme v cíli. Filmové ateliéry, studio Barrandov. Dobrodružství zaručeno.

Prokopské údolí

Vpadne podzim zase na místo rozestoupených skal. A keře se rozhoří a země kolem kamenných vojáků zrudne. Tam vprostřed údolí, kde krajina tichých pousteven se mění v bitevní pole, zas na čas padne život, jak ze stromů listí.

Dívenka

Stála tam jak Kristus v Getsemanech. Opuštěná světem. Praha byla v prstech deště, svatí v bronzu, lidé v kvaltu. Zřela vnitřním zrakem příští chvíle?

Měl jsem chuť počkat a být u toho. Pak jsem ale jako Petr prchl a snad bych ji i zapřel, kdyby se mě dole v metru ptali.

Ale nikdo se mě nezeptal, postavy dál bloudily chodbami podzemí, vrážely do sebe a kdosi tajemný snad chystal osud té opuštěné dívence na náměstí.