Homo ( aneb vývoj lidského tvora po současnost )

    Člověk je tvořen z přísad, které namíchala matka příroda. Avšak do jejího výtvoru se vložila Vášeň a obdařila člověka city. City tak velkými, že, věřte mi, hýbou skalami.

 Do té chvíle byl člověk neporazitelný stroj, ale jakmile začal cítit, stal se z něj jen lístek ve větru, tak křehký byl.

 A stávalo se, v dobách dřívějších, že ten vítr se zvedl a škubal listem. A list přestával mít sílu, přestával bojovat. A v těchto případech byly konce dva. Když se list neudržel, spadl na zem a už se nikdy nehnul až nakonec shnil. Ale když se držel zuby nehty, seč mu jeho síly stačily a udržel se...jeho rány - jeho poničená a natrhlá stopka, počátek všeho, se začala zacelovat.

 Člověk má mnoho tváří. Když mu vítr jako listu ublíží, navenek dělá, že nic, že je jeho stopka v pořádku, ale vevnitř se jeho míza bouří, jakoby chtěla vytrysknout napovrch. A to pak člověk i pláče. Velké slzy nebo malé. Podle toho, jaké rány v boji utržel. Ale neuvidíte ho plakat. Pláče potají, schován mezi ostatním listím, protože má jistotu, že TAM si ho nikdo nevšimne. Anebo taky pláče vevnitř a to je pro něj úděsné.., každý večer slýchávám jeden list plakat...a proto to vím.

    Vítr, ten bez kterého listí nedokáže žít, bez kterého se ani nehne, tak právě ten vítr dokáže ublížit, když to list čeká nejméně.

 Ale vězte, přátelé, všichni musíme žít dál. Musíme dělat, jako že nic, jinak vítr zesílí a vše co bylo, pomine!

    A proto mi podzim připadá tak zvláštní, plný energie. Protože právě na podzim potkávám na zemi toliko shnilého listí.