Ticho

II.

Čas ranního vstávání,

přilepená víčka se trhají příchodem nového dne.

Teplý čaj a útěcha nespavosti douškem svěžesti.

Usínající tma se protahuje prvními záblesky

světla.

Kývající se pouliční lampy, noční opilci šplhají

po okapech pod posledními záchvěvy problité noci,

a ti ranní se jim cestou dolů vyhýbají.

“Jaká lidskost? Kašli na ně!”, říká mladík a vráží facku

starému dědovi.

Ranní půvab...

Procházka ranní krajinou samoty. Příchod na otevřené prostranství.

„Špetka trpělivosti a můžete nastupovat!“

Malý psík se snaží chytit svůj ocas.

Starý pán sedí na lavičce a dívá se na mne.

Z povzdálí mu kynu na pozdrav a pojednou si všímám, že ten starý člověk pláče.

Pohnut pláčem nešťastných vstupuji na perón.

Všude kolem rozoraná krev a na ní poskakují

rohatá jelita.

Někdy i půda má barvu krve.

Přestupní stanice! Vystupovat!

Dívka s ohnivými vlasy se pořád dívá do jednoho místa.

Co tam vidí? Nic konkrétního? Všechno?

Učarovala jí krásná hudba znějící v její duši díky tenounkým

drátkům nervového vzruchu .

Přicházím do průmyslové čtvrti, na zemi leží rozšlápnuté „cosi“

Obloukem přecházím na druhou stranu.

Úchyty prostoru se dotýkají mých paží a nohou...

Čistírna blbosti - výsměch!

“Náramkové hodinky s kyvadlem? Tlačily by mne v rukávu!”

Průvodčí svléká ohnivou cestující pohledem,

ona jeho pohledem zabíjí.

Dáma naproti jí kuře a mlaská tak ohavně, že se mi zvedá žaludek.

Další přestup.

Úchvatná scenérie :

Pes žere chcíplou kočku - vítězství ducha nad hmotou?

Dělám, že to nevidím…

Přijel rychlík. Davy lidí proudí sem a tam, bez povšimnutí.

Poskakující klučina podává ruku popelnici...ustaraná matka

má strach, že dostane žloutenku.

Muž s taškou se tváří veledůležitě, netrpělivě chodí sem a tam.

...Proč tak čuměl?!...

“Dobrý den, Jirka tady není?”

“Ne, odjel na oběd.”...

“Co je Románku?” Chlapeček však nic neříká, je němý.