Never more!

IV.

„Never more!”

Říkám, když pomýšlím na dnešní ráno.

Obvinění z nepřipravenosti. Každodenní ukájení světa na neviňátkách.

Opláchnuté světlo míří do nižších sfér.

Přímky se protínají v nekonečnu, a já?

Zřejmě sám v sobě.

Údolí nejistoty obemyká lidské duše,

Tak jak to napsal i Balzac: “Nemusí být dobré a příjemné

prostoupit mezi vrchnost.”

Budoucnost - svět úzce spjatý s podsvětím.

Útulky pro psy.

Útulky pro lidi.

Procházím mezi lidmi

Pár myšlenek mne může osvobodit od zajetí vlastní nejistoty.

Světélkující vesnice hřmí hospodou.

Opalizující flusanec na čerstvě umytém okně.

“Proboha, vždyť jsem je teď myla!”, brání se údržbářka.

“Na dlažbu s ní!”, křičí kdosi, “Fluše po oknech!”

Nevinná je lidmi propuštěna z práce.

Šéf ji přichází seřvat, ona čeká minutu, dvě

a kope ho mezi nohy. Znovu propuštěna, nadobro.

Parta výrostků se z bezpečného povzdálí chechtá.

Jsou slepí? Nezaměstnanost pohltila další duši „moderní“ doby.

Útěcho, kde jsi? Jsi vůbec?

Skrytá vystrkuje drápky a plácne každého.

Utěšena uléhá do pozvraceného příkopu.

Ráno se probudí a jde to znova, dnes navíc

se špinavým kabátem.

Špetka radosti, a už vyrývá jemným dlátem

úsměv do mé tváře.

Cesta vlakem, nadčasovost, jistota.

Špatně spím, zdál se mi krásný sen o krásné ženě.

Sedí dnes naproti mně a já jí neumím říct než,

že je tu volno.

Nešikovně se ptám, zda je ze stejné školy.

“Ano!”, říká ona.

Její hebká ruka se posunuje po papíru a hrotem

pera vyrývá do papíru své tajemné svědectví bytí.