Matt

Člověk může pořád doufat, ale jen do okamžiku, kdy nastane zlom. Pak cokoliv nadějné přijde jako zmar.  

Ať se objevil Matt kdekoliv, v nějaké chvíli mu přišlo vše absurdní. Častokrát se snažil potlačit negativní myšlení a vzpomínky na dávnou minulost, leč marně. Pokaždé se našel reálný podnět k tomu, aby nastartoval zvláštní druh myšlení a rozebírání problematiky, která jej oddávala ke spáse. Nevěřil v boha, protože nedokázal být v ten správný moment přítomný. Ne, nepatřil k těm fanatikům, kterého může spasit pouze bůh. Modlitby jsou pro něj slova vyřčená do otráveného vzduchu. Tahle spása měla vycházet přímo z jeho nitra. Spasit ho může jedině absolutní šílenost.

 

Proto seděl v černém BMW a prohlížel si složku jisté Karolíny. Ještě je čas, uklidňoval se. Podíval se na hodinky. Ano, ještě sedm minut.

Věk 37 let. Vyšší hubená bruneta. Matka osmiletého Dominika. Starostlivá a obětavá žena. Nesnáší násilí. Prohlížel si zamaskovaný monokl u levého oka a modřiny na krku. Pak další obrázky s podlitinami. Pak zalistoval ve složce jejího manžela. O hlavu menší a trošku víc při těle starší muž. Pracuje jako realitní makléř. Potrpí si na přesném načasování a drahých věcech.

Vrátil desky zpět do přihrádky. Brána se otevřela a z ní pomalu vyjíždělo červené porsche. Podle auta poznáš jednu stránku člověka, pomyslel si Matt. Zvláštní, jak jsou si lidi podobní. Sledoval Karolínu, jak vybíhá za autem. Manžel si zřejmě něco zapomněl. Podala mu to přes stažené okénko. Její tvář mu připomněla tvář z minulosti. A na tu nebyl schopný zapomenout doteď. A ta chůze. Rozumná, bez zbytečných přidaných gest. A do třetice, co v něm rozpoutalo to peklo, jméno začínalo taktéž na K. Cítil tu potřebu odvést si práci důkladně. Konečně.

Obě auta se rozjela. Černé BMW si udržovalo určitý odstup. Tak, aby ta svině nic nezjistila. Nesmí mu nic přijít podezřelé. Určitě bys mi mohl ujet, honilo se hlavou Mattovi. Ale zachvilku stejně zastavíš. A když půjde vše podle plánu, dostaneš, co si zasloužíš.

Zhruba po deseti minutách jízdy červené porsche zastavilo na benzinové pumpě poblíž dálnice D1. Výborně, zajásal Matt. Jde se na věc.

Když makléř vyšel z obchodu s kuřecí bagetou v ruce, netušil, že od toho okamžiku proběhne podivný sled událostí. Postávajicímu muži s kávou nevěnoval moc pozornosti. Uprostřed cesty k autu se zastavil. Někdo mu volal. „Jistě, jistě. V půl deváté říkáte? Nevím. Spíš v devět. Musel jsem se zastavit na benzínce, protože jsem si potřeboval dofouknout přední kolo. Ne. Nebojte se. Zatím. - Blbec,“ řekl si pro sebe. V tom momentě do něj narazil mladší muž s kapucí na hlavě a roztrhaných džínách. Stihl mu vylít na modrou košili kávu.

„No doprdele! Kam čumíš ty debile?!“ začal řvát makléř.

Druhý muž se omlouval.

„Na to ti seru! Podívej se, cos provedl! Jak teďka vypadám?! Do hajzlu!“

Postávající tankující přihlíželi.

Makléř se odporoučel na toalety.

Mezitím černé BMW čekalo na svého řidiče.

„Zatracenej sráč. Právě teď,“ prohlížel si flek na košili a nával nadávek nepřestával. Zkoušel flek vodou nějak eliminovat, ale moc to nezabíralo. Pak si všimnul toho mladíka, jak jde k pisoáru vykonat svou potřebu. Na nic nečekal. Pomalým krokem se k němu přibližoval. Přece to takhle nenechá. Ukáže tomu kvítku, zač je toho loket.

Jenomže Matt za svými zády ucítil jeho přítomnost. Rychle se otočil a když viděl, jak se makléřova zaťaté pravá pěst blíží k jeho obličeji, vyhnul se možné srážce. Sundal si kapuci a bleskurychlým úderem do makléřova obličeje zasadil úder. Potom ještě jeden, ale pro změnu do vypaseného břicha. To se makléřovi nehodilo a tak na podlahu vyzvracel snídani. Matt ho chytil pod krkem a dal mu jednu facku zprava a druhou zleva. „Jak se ti to líbí, prase?“ ptal se Matt. Přitom si vybavil fotografie Karolíny.

Žádná odpověď. Jenom úšklebek na tváři.

„Je ti do smíchu? Fajn.“ Další facka do tváře.

Makléř měl dost energie a na nic nečekal. Chytil Mattovi ruku a uštědřil mu kopanec špičkou boty do holeně. To zabolelo. Matt zaúpěl. Pak ucítil obě velké dlaně s tlustými prsty na krku. Svíraly mu hrdlo víc a víc. Dostávalo se mu čím dál míň kyslíku. Před sebou viděl kulatý obličej s úsměvem na tváři. „Půjdeš ke všem čertům, sráči!“

„To určitě,“ dostal ze sebe Matt ve chvíli, kdy si s Karolínou vyměnil roli. Tohle přece jen tak nevzdá. I kdyby měl zlomenou ruku, jednu by mu vrazil. Věděl moc dobře, že tohle nikdy nesmí skončit neúspěchem. A nějaký vypasený prase tady nebude diktovat pravidla hry. „Zasraná svině, půjdeš k zemi.“ Zatnul ruku v pěst a uhodil makléře do spánku. Ten se odpotácel dál. Matt mu podtrhnul nohy a makléř se ocitl tváří v kaluži zvratků. Nechtěl mu dát další příležitost, a proto mu tvář přitisknul do oné kaluže. „Tak co?“ Rána do boku. „To máš přece rád, ne?“

„Tohle tě přijde draho,“ řekl ten tlouštík v obleku.

Matt se usmál. Z kapsy vytáhnul kudlu. Ukázal ji makléřovi a poté mu přitisknul rukojeť do rozkroku. To ho vyděsilo. „Co po mně chceš?!“

„Co po tobě chci? Hm?“ Na zem položil fotografie Karolíny.

Makléř pochopil. „Já...“

„Za to bych ti useknul obě ruce, ty hajzle. Ale když už jsem u tvýho rozkroku...“

„Ne! Počkej! Dám ti peníze. Spoustu peněz. Prosím.“ Najednou byl makléř tak malinkej.

„Peníze?“ Odfrknul si Matt. „O ty já nestojím. Chci jen jednu věc.“

„A co?“ Najednou na krku ucítil píchnutí. „Kurva! Co to je?!“

„Spravedlnost.“ Uložil injekční stříkačku zpět do bronzové krabičky s nápisem F0-1. Ujistil se, jestli je někdo nesleduje a poté odtáhnul vypasené tělo na jedno z kabinek. Posadil makléře na záchodovou mísu a zamknul dveře. Přelezl do druhé kabinky a šel si opláchnout ruce. Právě včas. Dovnitř vstoupili dva mladíci. Hlasitě se smáli a bavili o ženách. Minulá noc pro ně byla nejspíš dost zábavná. Kdyby jim policisté nabídli tester na alkohol, zajisté by raději odmítli. Ten zápach z jejich úst se otřel o Mattův nos. Ke všemu si jeden vytáhnul pytlík. Šťouchnul do kamaráda, aby připravil papírky. Marihuana. I tenhle smrad nebyl Mattovi cizí. Jako malý kluk tu drogu okusil. Ale nijak ho neoslovila. Stejně jako cigarety. Zatracený feťáci.

„Dáš si s náma?“ Zeptal se jeden Matta.

Při odchodu se oběma podíval do očí. Usmál se a zakroutil hlavou. Kolik dopravních nehod způsobí droga. A pokud z vás jeden řídí... „Dávejte pozor.“ Ukazováčkem jim naznačil místo kaluže se zvratkami. „Neuklouzněte, hoši.“ Odešel.

Za zády uslyšel hlasitý smích.

Na cestě zpátky si prohlížel spis o Karolíně. Kolik ran si ta žena musela vytrpět, než se odhodlala kontaktovat jeho nadřízeného. Strach z lidí dělá vězně. A Karolína byla typický příklad. Ženě, která touží po šťastném manželství se v průběhu několika let dostane násilí a využívání. Před dítětem o všem tají a chrání ho. Nic nedat najevo a tvářit se spokojeně. Kdyby neměla syna, určitě by manžela udala na policii. Ale ona syna měla, a co jí vysávalo veškerou energii byl právě strach. Strach z toho, že jí muž jednoho dne zbije tak, že nebude schopná vyjít do společnosti. Strach z toho, že když půjde na policii, neuvěří ji. Vyšetřování, které zabere hodně času. Sbírání důkazů, jejich ověřování. Potřebovala rychlou pomoc. Někoho, kdo se nebude tolik vyptávat. Někoho zasvěceného. Někdo, kdo si prošel něčím podobným a ví, o co se jedná. Nástroj, který přivede násilníka na pokraj bezmoci. Jeden vpich ověřené látky a všechno provedené násilí se obrátí proti manželovi. Paměť mu nedovolí zapomenout stejně jako vytvořený strach z něj udělá nového člověka.

Spis o Karolíně a manželovi mu už je k ničemu. Bylo otázkou času, kdy se ozve jeho šéf a přidělí mu další podobný případ. Nesnášel tu práci, stejně tak, jako k ní cítil určitou vazbu. Musel ji dělat. Chtěl ji dělat. Taková symbioza mu vyhovovala. Nebyl schopný normálního života. Ale nějak se živit musel. Možná toho jednoho dne nechá. Až nebude moct. Až ho spasí šílenost a on si uvědomí, že je na čase zahodit minulost za hlavu.

Adresa Karolíny mu utkvěla v paměti. Minulost byla tentokrát mnohem blíž, než kdy jindy. Sešlápnul plyn až k podlaze...

---