Povolávací rozkaz a Modrá knížka

Tak toto je můj poslední příspěvek s vojenskou tématikou (i když vlastně povojenskou). Všeho s mírou. Kdyby  však někdo měl zájem o mou tvorbu, ale z jiného soudku - dejte vědět.

Tak toto je úryvek z připravované knihy povídek „Milovat svou vlast“

(veškerá práva jsou vyhrazena)

 

 

Povolávací rozkaz a Modrá knížka

 

Na rohu „Kuřího rynku“ byla hospoda U džbánu. Nahoře vinárna, dole výčep a pivo dobré. Bylo tam několik větších stolů, jeden za rohem - pro nás ideální. Vzpomenu jednu historku. Několik nových členů „partyje“ dostalo povolávací rozkazy k nástupu na vojnu od 1.4.1971. Určitě to byl Božek, Káša, Bledul a tuším i Toman, možná i někdo jiný.

Povolávací rozkaz posloužil vojákovi při nástupu k vojenskému útvaru, ale rovněž i při návratu zpět do civilu. Při nástupu platil i jako jízdenka na vlak z místa trvalého bydliště do místa posádky, a tam se odevzdal zároveň s občanským průkazem. Při návratu tentýž povolávací rozkaz posloužil čerstvému „civilovi“ rovněž jako bezplatná jízdenka a bylo nutné jej předložit zaměstnavateli, aby byla jistota, že jsem z vojny neuprchl, ale byl řádně propuštěn do civilu. Na závěr bylo na tomto rozkazu sdělení: „Po vyřízení všech náležitostí tento doklad zničte.“ Tak jsem si ho pečlivě uschoval…

Snad dva dny před odjezdem našich branců do bitevního pole jsme se všichni (co mohli) sešli právě v pivnici ve Džbánu, neboť takovou událost je nutno řádně oslavit, i když vlastně to bylo spíš zapíjení žalu. Ať tak, či tak, brzy mělo naše shromáždění tu správnou atmosféru, a my co jsme měli už po vojně, jsme nenápadně varovali budoucí holuby, ať se připraví na to, co je čeká. Ale hoši byli rozverní a s komentářem „nějak bylo, nějak bude“, stále mávali svými povolávacími rozkazy…za dva dny Žatec!! Bratislava!!! Janovice!!!

V té době jsme samozřejmě registrovali vzrůstající celosvětový odpor a protesty proti válce ve Vietnamu, a dočítali se o hromadných akcích americké mládeže, zejména studentů vysokých škol, kdy na protest proti narukování (což bylo vlastně v USA plnění základní vojenské služby), hromadně pálili povolávací rozkazy, i když dobře věděli, že za to je čeká trest vězení za vlastizradu. A narukovat do Vietnamu odmítl i Cassius Clay alias Muhamad Alí, za což mu hrozilo 5 let vězení, které nakonec díky svým právníkům neodseděl.

A teď přišla moje chvíle. Vstal jsem, vytáhl z kapsy a vítězoslavně zvedl nad hlavu svůj již půl roku nepoužitelný povolávací rozkaz: „Tak partyjo, a víte, co dělá s povolávacím rozkazem americká mládež, která odmítá nastoupit do Vietnamu? Demonstrativně ho…co?“

„Spálí!!!“ ozvalo se hromadně.

„A já zase protestuji proti okupaci sovětskými vojsky!“ Načež jsem vytáhl sirky a ten povolávací rozkaz jsem zapálil. Samozřejmě, že jsme poutali pozornost hostů u okolních stolů. Takže jsem zaslechl: „Ty vole, on to fakt spálil!!!...Ty vole - to je frajer!!!“

Moji spolustolovníci pochopili mé představení a taky se tvářili jako udiveně. Ani jsem si nevšiml, že právě v tu chvíli do lokálu vstoupili příslušníci VB. A okamžitě si to namířili k našemu stolu. A to přímo ke mně: „Předložte mi občanský průkaz!“

Co se týče našich kontaktů (nebo spíše střetů) s policajty, nebylo radno je čímkoliv popudit, naopak bylo třeba tvářit se pokorně a pokud  možno splnit  každý jejich požadavek. Když jsem mu podával občanku, papír ještě dohoříval v popelníku.  

„Co jste to právě teď spálil?“ …Jelikož jsem tento dotaz čekal, napadla mě nejapná odpověď: „To byl dopis od mé dívky, kde mi napsala, že se se mnou rozchází.“ (Ta „dívka“ právě seděla po mé pravici a jen vyvalila oči.)

Policajt vrhl soustředěný pohled do popelníku, pak na mě a pak na své dva kolegy. „Ale to nevypadá na dopisní papír!“ Šel na mě šalamounsky.

Bezradně jsem pokrčil rameny: „To nebyl, byl to list vytržený ze sešitu“. Tady již došly policajtovi jeho vyšetřovací schopnosti, takže to vzdal. Pak zkontrolovali ještě všem občanské průkazy, a po zjištění že všichni máme razítko o zaměstnání, nám zasalutovali (jak jim určoval řád).   – „A chovejte se slušně!“ …Ano, samozřejmě, jak jinak…

Načež jsme se chovali slušně, a čekali, až vypadnou. Pak šel ještě kolega zkontrolovat a ubezpečit se, že už jsou opravdu pryč a my jme mohli propuknout v nevázaný hurónský řehot. No a já jsem vlastně splnil nařízení, které stálo dole na povolávacím rozkazu: Po vyřízení všech  náležitostí tento doklad zničte.

Jedním z těch co se nemohli této rozlučky zúčastnit, byl náš príma kámoš Pitrýs. Byl zdrojem nevyčerpatelných a  šílených nápadů, rychle myslel, rychle mluvil a ještě rychleji ze sebe sypal vtipné komentáře ke všemu. Pokud líčil nějakou historku, člověk nikdy nevěděl, kde je hranice mezi pravdou a výmyslem. Prostě pábitel a nespoutaný živel. Nebyl nějaký extrakrasavec, ale sbalit kočku pro něj nebyl problém. Měl svoje charisma.

Vzpomenu na pár pro něho typických vtípků. Pokud někdo mluvil o nějaké novém dívčím objevu, ptal se: „a má dobrou povahu?“ - což znamenalo: dala by…? Jednou mluvil o nějakém kámošovi, kterého jsme neznali. Okomentoval to: „Vy ho neznáte? Je to takový sexuální typ - vypadá jak pí...!“. Jednou přišel do Fenixu a říká: „Tak jsem před chvílí potkal hraběnku.“ …Jakou hraběnku?... „No přece Jarku Hororku, v parku u Textilie hrabala listí!“ A od té doby už nebyla Jarka Hororka, ale Hraběnka. Ona totiž Hororka byla ještě jedna (tuším Dáša), takže teď už se to nepletlo. Jindy nám sděloval čerstvý zážitek z vinárny:  … „Tak se nám motal kolem stolu nějaký cápek a vykřikoval: Jsem barový šílenec, nevím co je to spánek, nevím co je únava!  Pak jsem šel na záchod a vidím - v otevřené kóji někdo klečí, objímá mísu, hlavu v ní, a skučí. Byl to barový šílenec. Tak se ho ptám: Přišla na tebe únava? Obrátil ke mě kalné oko a říká: Ne, jen tr-rochu rrela-.ksssuju!“

Jednou byl Pitrýs na nějakém mejdanu, a pak nám líčil, jak tančil „tanec do ztracena“.   …“Vy nevíte, co je tanec do ztracena? To tančíš v obýváku, a potom přes kuchyň a přes předsíň až do ložnice. To se naučte, to se může hodit!“

No - možná vám to nepřijde až tak vtipné, ale v dnešní době, kdy na nás sedla „blbá nálada“, a jen tak rychle nás neopustí, tak rád vzpomínám, jak jsme se jeho fórkům od plic řehtali, a to ještě zde  nezachytím ani jeho přednes, ani vizáž.

Tak tento živel měl taky nastoupit na vojnu, a naučit se odhodlaně bránit svou vlast. Ale on naopak - bránil se tomu jako čert kříži. Při prvním odvodu usmlouval odklad na jeden rok pro nějaké zdravotní potíže, ovšem když se blížil další datum, vyřešil to po svém. Sice dost drastickým způsobem, po kterém strávil tři měsíce na psychiatrické léčebně v Opavě, ale dosáhl svého. Když se pak vrátil mezi „normální“ a líčil své zážitky z léčebny, mohli jsme se potrhat smíchy. A když po nějakém čase doslova vtrhl do Fenixu, hubu od ucha k uchu a místo povolávacího rozkazu nám všem ukazoval Modrou knížku, tak věřte, že šťastnějšího člověka jsem neviděl.

……

Z naší party pak ještě měli Modrou knížku Mošek, Tom - Gumová Noha,  Kozí Duch, Lopata, určitě jich bylo víc, ale už si  nevzpomenu. V té době Modrá knížka přináležela k dlouhým vlasům a květinkovaným košilím. Vždyť vládla móda a filosofie Hippies a jejich heslo: Make love, not war!  Ano – milujte se, neválčete!

V dnešní době se to snad některým mladším zdá naivní, ale na tu jejich suverenitu a drsňáctví, ať už hrané, či skutečné, by určitě platilo alespoň půl roku tvrdého vojenského výcviku. Ale to už je jiné téma…

 

---