Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNámořnická
Autor
PÁTER
Flotila korábů byla po několika týdnech připravena k vyplutí z přístavu. Všichni muži z posádek jsou na palubách. V podpalubí je naloženo vše nezbytně nutné pro dlouhou plavbu do neznáma. Pytle s moukou, sušené ovoce, soudky s vodou i s nasoleným masem. Nechybí ani ty s rumem pro posádku a s vínem pro kapitána a důstojníky. Kuchaři s pomocníky naposledy zkontrolovali zásoby.
V několika bednách se skrývala malá zrcátka a jiné skleněné tretky. Dárky pro domorodce, kterým se takové věci moc líbí, a o kterých slyšeli od jiných námořníků, kteří se vrátili z podobných výprav do neznáma a tyto cetky s nimi obyvatelé z nových zemí vyměnili za zlato a perly. Byli tak bohatší, než vypluli. Nejvíce na takové výpravě zbohatla, ale jak jinak, královna. Každý z mužů na palubě tak snil o tom, jak také zbohatne, pokud se ve zdraví, dá-li Bůh a královna, vrátí domů.
V oddělené části podpalubí byly za dveřmi, uzamknutými několika zámky, pečlivě uloženy soudky se střelným prachem a koule do děl a kule do mušket. Chladné zbraně rovněž. Nad tímto arzenálem měl dozor vrchní zbrojíř.
Mám velké štěstí, že jsem plavčíkem na jedné z těch nádherných lodí. Na Viktorii. Pomáhal jsem nakládat všechny ty věci, ještě teď mě z toho bolí ruce a záda. Nemohu se dočkat na povel k vyplutí. Bude to má první plavba, ale ničeho zlého se nebojím. Sedím v koši na vrcholu hlavního stěžně a zhora toho vidím hodně, jak se co odehráva pod mnou i v dáli. Z lodí je slyšet až na břeh, na kterém se shromáždil velký dav přihlížejích zvědavců, hlasité povely prvních důstojníků k mužstvu na palubě.
"Kotva nahoru!" Dva muži u rumpálu začali okamžitě namotávat rachotící pevný řetěz na buben.
"Plachty nahoru!" S obdivem sleduji hbitou práci svalnatých námořníků s lany a v duchu si představuji, že jsem o několik let starší a pracuji s nimi. Křik racků nad hlavou byl zpěvem na rozloučenou s pevninou. Na jak dlouho? Jaká dobrodružství mě čekají? Zaslechl jsem poslední rozkaz.
"Kormidlo o deset stupńů na severoseverozááápad!" Kormidelník zaťal zuby do troubele dýmky a roztočil kolo a mlčky sledoval střelku kompasu. Kapitán stál na můstku a zasalutoval. Všichni muži z posádky stáli na palubě a mávali a volali k lidem na břehu. Na shledanou!
Karavana lodí čekala v přístavu jen na ten správný vítr. Právě teď zadul v plné síle, a tak se dala loď za lodí do pohybu a jejich vysoké přídě rozrážely nazelenalé vlny. Vítr sílil, vlasy mi vlály, oči plály vzrušením, plachty se nadouvaly a lodě zvyšovaly rychlost a za pár minut byl přístav i lidé v něm menší a menší. Zanedlouho jsme byli na širém moři. Najednou jsem se necítil v koši moc dobře. Rozbolelo mne břicho a bylo mi špatně od žaludku. Tak to bude asi ta mořská nemoc. Kouknul jsem dolů. Několik mužů stálo pod stěžněm u lan, připraveno splnit rozkazy.
První důstojník si dal ruce v bok a zařval, že mají ihned zkasat hlavní plachtu. Plátno plachet se na ráhnech nadýmalo a vydávalo hlasité a nebezpečné zvuky. Byly to rány, jako by se mělo plátno roztrhat. Viktorie se nahýbala ze strany na stranu a houpala nahoru dolů. Dostal jsem velký strach a křičel jsem na ně, jestli už můžu dolů. Neslyšeli mne. Vítr sílil.
* * *
Dveře ordinace se otevřely a hezká sestřička se v nich usmívala na celou čekárnu.
"Kdo je, prosím, další k paní doktorce?"
Probudila mě z mikrospánku.
Paní sedící vedle ukázala na mne a docela znechuceně si odsedla.
"Tady ten pán s těmi silnými větry...!"