Ústecké miniatury

Plaváčci na kolejích

Z krátkých spánků voní ta dívenka v kupé. Náš vlak žene noční krajinou, ona ponořená do sedačky a snění. Snad ještě neví, že jde světem, co tu byl a bude bez nás, sama. A možná to ví, možná ví, že cestuje ve velkém koši upleteném z kovových drátů, který kdosi položil na vlny kolejí a nechal plout do zapomenutí. Všichni jsme zapomenutí plaváčci, ve vesmíru, co byl a bude bez nás.

Na hotelu v Ústí

Na hotelu v Ústí samota leze ze všech koutů. Jenom z televize vybízejí k překonání kvízu. Ale volající se mýlí vždy, mohlo by být v podtitulu pořadu. Podzimní noc rozvířila listí opuštěné ulice, co je ho vidět skrze špinavou záclonu. To je chvíle, kdy by si měl člověk spolu s německým filosofem položit otázku: Miluji život tak, abych chtěl věčný návrat právě této a každé chvíle?

Zvednu telefon a odpověď zavolám do televizního pořadu. Jen tak budu mít naději, že bude špatná.

Ráno nad Setuzou

Kdesi za řekou už se škvíří sádlo, ale tady na bulváru zatím voní ranní croissanty, džem a hrubý papír právě vyšlých deníků. Mléčná kaše ranní mlhy se rozlila až ke kopcům v okolí, takže dokonale skryla prach, co víří od nohou spěchajících. Do toho občas zatroubí trolejbus, zabliká nervózní oko semaforu a na zem padne kelímek od jahodového džemu.

Provaz natažený přes řeku zanedlouho obsadí chodci a plavným krokem, jeden po druhém, celá armáda ranní směny, přiloží do kotlů se sádlem. Už se škvíří, jen na bulváru žena dojedla svůj croissant, zahodila kelímek od džemu a sklonila se, jako neurochirurg nad nejnepatrnějším záhybem mozku, ke své křížovce.

Akcie z Hrobců

V Hrobcích vystupuje z mlhy továrna. V dozvucích strojů lze ještě číst dřinu a z okousané fasády jak z letokruhů prošlé věky. Akcie zežloutly a snad je i rozfoukal vítr do dalekého okolí. Někde u Ústí pak klesly k zemi a s nimi i nominální hodnota podniku. Zůstala ale poezie té staré továrny, tam v Hrobcích, v mlze.