malapartovi psi

i.

skála: rozštěp vázy, kouř.
v piniích zakrákalo,
nohy odrostly z jezera.
vezmi to, řekl jí. snad myslel vezmi
jehlice na záda, dům, peklo obrať,
jen zvedla ruce. i sníh je zved.

– –

povlávat v kapsách much nebo
na okna vypláznout nos,
bezpečně v kukuřici: tak trvali, na práh
tmy. pak zpět k lepivým rodinám.
bývala studna. nevyschla, zarostla,
že dovnitř bys jen kamenem – jak na popraviště.
později někdo postavil posed:
háček na plicnici – snad aby tam,

rozpačitě vinní, pro sebe chodívali
s jablečnou poštou, s otisky sklepů,
a v ránech ohryzky v bodláčí... viděls?
nasadila zaječinu a skočila jak srp
do štěkotu, zpráva – do kruhu vody vťatá – ,
kdo se to vrací, kdo zas hýbe masem,
němý, úplný.

– –

ze stropu visí sochy krav s displejovýma očima,
tak se noc otvírá a zavírá jak o bouřku
prostěradlo před strhnutím.
zámotky rána líně mžourají do drtičů.
a jako by se v prázdných zdech

narodilo dítě. zahrada vřískla,
vyděsila plot – celý se vytřeštil na okno.
oni měli vítr: jeden že bílý, druhý že průhled,
tak se tělo zlehka zapomene, zvonek to ví.
teď, jen krok od nikdy, tu trčí ticho
na hřmění poklic, ve spánku tříska a plivání zubů.

– –

a jistě: jeden útěk leda ke druhému,
říkala, když vyrážela z klimentské
vyvolávat utopené mosty, na krku rašily
plevelné odstřižky, vlečka střech,
ačkoli tušila, že to nevede k prahu.
hlas takový upísklý – strmá dlaň,

šustila na baráky: a co se to kolem vosí,
mrkací vánočko? prožraný jazyku, co slovo opře?

vyvést z oblohy zvěřinec i ploty, objeví se.
ona, díra
– snad v zábradlí, co mimochodem drží
lokty ve snaze o vodu, snad v listu – ,
co setrvale zapomíná žloutnout.

– –

loudal ses do hodin sazí a můr,
když traktor mravenčil polem a uvnitř skoro-nikdo.
a upustils její tvář a přece zkoušel, jak ta větev,
zaháknout měsíc alespoň za úlek,
namísto černé vyslovit mrak. tehdy se dům

židle zřekl: zapustila kořeny za domem,
kdekdo se vyhýbal, spěchal o dech dál.
ona mrzla očima na rezavém plotě.
krvácela už čtrnáctý den
a ještě stavěla zimě hráz, z ponožkových panenek
– jen její sestra, co jim tajně pojídala oči,
uměla kolem sebe rozestlat kukuřičné pole... –

najdeš ji jako zapomenuté narozeniny,
svíčku v oploceném chlebu.
za cukr se zvedne, jako by měla tělo vykašlat.
„upálí mě za to,“ ptá se, a taky, že jen ty
jsi ji znal za nehty, že nesmíš vkročit.

– –

kam se odmyslet, když dítě na dlani?
oni po něm pomeranče, na vozejk chrchel duhy,
až se cuká, až by se rozpomínalo,
ale jaké tělo: větve odnožené na bahniště rámů,
kde vítr vydýchal dveře a nevrací se.
po pádu je z mléčného kluka sucho.
zrnko rýže, ježek v pozoru.
a oni ho s náhubkem k židli a cukrují
zazpívej talířový závod, slalom v mrkvi,
neonový keř a tvářičky nazeleno ti oblečem,
bude dobře, bude po zimě.

neseš ho přes ramena mlhy,
ať se nedostřihne. jen tence
mňouká jak vanutí na děravý strom
na návrší housek a napřažených trubek,
těch a těch druhých stran pohledů.

ii.

už jdou, tralalá,
medy, řehtačky, zobáci
jdou lihem dupat,
hory doly vypištět,
tralalá krajino.
zvedni se. zmiz.

– –

jste krajkovaný ohněm.
proč jste to udělal?
sníh strnul v kost, z kotců se rozkašlalo.
chtěl jsem – jak je to směšné... –
slyšet své jméno jak v dětství, opustit ozvěnu.
na půdě rodného chlebu
namočit vlasy do mléka. svítání ještě
bylo kamenem. obloha měla mou kůži
a nohy, co propadaly střechou,
jen zahradám rostly modřiny a bučení
zařezávalo se do stěn. ale ne,

nevzdálil jsem se příliš – matka mě našla jako sůl,
postavila před výskající zuby sousedů
a jako když struhadlo vzlyká mlhu, spustila svůj
dům, který sní o odcházení.
divíte se, že jsem doufal ve vás? ne víc
než ve vlaštovku přes plot, nebo větrové lepidlo,
ten kradoucí se podzim, neotřesitelný,
natáhla jste ruku a já z ní vyňal vejce
a ještě chvíli hleděl do bílého ubrusu,
co jste měla v očích, nevím, zda skutečně ano,
pak začal soud. několikrát jsem se převlékl
a poprvé si všiml stropu, pozorujícího.

– –

měl jsem pro strach
taky, když se zavřelo a domy zaklaply do sebe

a v tu ránu ulice. panelové nebe, můra do ksichtu
a prádlo jen mňouknout na klepači...
všechna ta zrcadla – ta cesta ve vzduchu –
s milosrdnými tichy: je zde, ten kdo.
papíry sají mu z pater, tělo
rozlité mezi rameny, čelo shrbené
od mhouření žlutých nocí. a přece
usměvavý jako kabát: sklání se, že kůže praská,
do rukou křižmo jak do budíku
stlačená povodeň. drkotá o práh,
zpocený ananas.

– –

tam, prostřené na výdech
ramene. stáčí se do mdlob stébel,
bílé, kapesníkové oči.
já, oblečen do lesku nebo soplu,
zabloudil jsem v potrubním lese.
znějí reklamy, tlumené děti.
chci potkat matku. kráčí rychle,
nestíhá poštu a jméno

jí strhl vítr. otázky po paměti
tedy svěřit stínu nebo stínu odrazu
a průchozí se táhnout přes
včerejšek v okně: vyfouknutý kámen,
tlama upřená do zašlé kuchyně,
hlukem vody vycpaný, odříznut
snad hranou slova, negativem – zde

vymyslet nové místo, novou noc
a hned se zas ocitnout ve svém tam,
ve svém nezde, ve svém skoro-nikde,
tak těsné utkání, podivujte se chvíli.
ach ano jsem unavený.
já samohláska, plešatá krev.

iii.

usnul. střecha pod zády se vzepjala.
den ho probudil málem roztržením:
tak brzy po dešti stoupl, tak brzy v něm
zívly dveře a setmělo se ke slovu,
a když vkročil, už mezi zuby... teď,
jaké teď? co se trne, vytřeštěná prskavka,
a uvnitř úlu nenápadně převléká:

vy, hranaté, žluté hladiny! jaké zbytečné účesy,
hvězdice, paví oka, když máte poklicovité dlaně,
co zlehka zboří dům a radostně vřísknou:
kam vedou stromy.

jiné dětství tě napadne jako cedule.
na jedné ze zkratek porostlé překlepy,
na krevním obraze zmizelé krajiny.

– –

stín užral kus domu.
zdi by se lámaly, najít si hřbet.
jen se jeden pohne, druhý zapadne jak do sešívačky.
už k nerozeznání podobni televizním oknům
nevědí, na které větvi čí hlas,
odešli spořádaně tančit do akvarelu motorů.
pařez a orvaný pavouk, studna bez oblohy.

nejdřív zmizela ona – těsně před zimou
taková průtrž, semafory rozblikaly pláň,
ona se smála: bílá je poušť, nikdy naopak,
rovnou i ticho stavěla na oheň... –

on pak, omrzlý ze zítřků v zádech,
s plechovými kohouty chodil kolem zahrad:
neslyšná sekačka. matky se ho bály.

– –

vlasy, podobné zakázaným plotům,
pomalé deště rozvěšené po stromech,
zalézají pod zrcadla, jako se pod sen
uzlí plameny. slova vypadávají a znovu
sáknou do židlí. možná jste

se nikdy nesetkali. ani zády. ona drhne
kravín a ty mezi kulisami hledáš východ
z koster zvuků, zakopáváš
jen o jednostranné kořeny.
neznalý jazyka lomíš očima
a lidé se stahují, jako když v rukou roste

do země dům. na krajnici jakési dítě sbírá
matčiny nehty a neví. cesta se zdvojuje.
dva pomeranče, přesná lokalizace jezera.
co podat. co potom. co když.

– –

noční kuchyň, světelná vrána. na stůl
pelichá strop. jabloni vykvetl mrak,
pojmenovali, dřevo zlámali na kříže.
jako vrátit se a uvíznout bez klíče. možná pomyslíš
cosi o stejnosti: dívky pořád nosí šaty, pletou ostnaté
brázdy, pořád platí potřeba zprávy –
zazátkovaný motýl, chvat, nebo snad zůstávání:
proti dálce, ruce na kameni. je ze mě chůze,

křivá jako sklo. tu starší zahlédneš skrz:
lomcuje solí, že další dnes k nevydržení,
toho rykotu, jak se z oblohy strhlo
prádlo na čajové židle města,
co když se to nezastaví a co když se už dávno, vysílá
a zakusuje přesladké strupy vody, ne a ne
zastihnout spát postelový výtah.
když jsme se loučily, byla jsem hůl
třesoucí se o zeď – vidíš, znovu sama v sobě:
jen nějak rozdmýchat ten hrůzostrašný sníh.
stopy utvrzující o mlčení.